Pět podnětů k zamyšlení pro bratry a sestry z řad svědků Jehovových

Cílem tohoto čtení NENÍ povzbuzovat svědky Jehovovy, aby opustili svou organizaci, ale aby dostali alespoň základní odpovědi na to, co mnohé z nich bolestně trápí.

Článek zaslal člen organizace svědků Jehovových, který po léta pracoval ve vedení místního sboru jako starší. Text je psán především pro svědky Jehovovy. Mnozí z nich hledají nezávislé informace i na těchto webových stránkách.

(Zaslal Witness 24.11.2013, publikováno 18.12.2013)

Jsi li svědkem Jehovovým, máš velmi pravděpodobně silné duchovní potřeby a upřímně sloužíš Bohu dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Jistě si přeješ být ve službě Bohu šťastný, přesto se však nemusíš vždy cítit nejlépe a může se stát, že některé věci, které se kolem Tebe dějí, na Tebe mají bolestivý dopad. Děje li se něco takového, je celá situace ještě těžší,  je li příčina toho, co Ti bere klid, tam, kde bys ji nejméně očekával, a to např. uprostřed organizace, jejíž jsi součástí.

Prosím, zamysli se nad tím, čím si ve své mysli a ve svém srdci prochází mnoho svědků Jehovových a čím sis možná procházel nebo procházíš Ty sám. Zkus se též, prosím,  následně zamyslet nad uvedenými podněty. Uvedené biblické texty jsou citovány z Překladu nového světa.

Situace 1

Přišel jsem nečekaně pozdě z práce, jsem silně unavený, navíc se musím na zítřek připravit na další náročnou pracovní schůzku. Dnes se mi opravdu nehodí jít na shromáždění. Nechci se však vystavit tlaku, kdy bych musel omlouvat svou nepřítomnost a navíc nechci mít pocit viny, že zanedbávám biblické vybídky ke shromáždění, takže půjdu, ale radost z toho nemám.

Znamená takový postoj, že svědek Jehovův se nerad shromažďuje, nemá ocenění pro duchovní věci a jeho případná nepřítomnost (nebo přítomnost vynucená) dokazuje, že má tendenci se od Boha odtahovat?

Ježíš při jedné příležitosti řekl: „Sabat začal existovat kvůli člověku, a ne člověk kvůli sabatu“ (Marek 2:27)

Ježíšova slova jistě lze uplatnit na shromáždění křesťanů v tom smyslu, že též křesťanská shromáždění začala existovat kvůli člověku, a ne člověk kvůli shromáždění. Je důležité uvědomit si, že v Bibli ale nenajdeme ani jeden jediný příklad, ze kterého bychom mohli odvodit počet shromáždění raných křesťanů nebo délku trvání jejich shromáždění. A už vůbec v Bibli nenajdeme nic, co by snad i jen trochu naznačovalo, že pro ranou křesťanskou církev byl dán nějaký daný společný rozvrh stejných shromáždění z hlediska jejich obsahu nebo trvání, které by byly povinné a závazné pro všechny tehdejší křesťanské sbory.

Shromažďovat se s druhými křesťany je samozřejmě žádoucí, ale forma shromáždění i počet účastníků shromáždění se však mohou lišit, a to v závislosti na specifických okolnostech konkrétních sborů a jednotlivců z nich. Jak tedy musí být shromáždění velké a co zaručuje, že se jedná o skutečné a pravé křesťanské shromáždění?

Ježíš řekl: „Kde se totiž shromáždí dva nebo tři v mém jménu, tam jsem uprostřed nich“ (Matouš 18:20)

Z Ježíšových slov jasně vyplývá, že pokud se tedy nejméně dva lidé setkají za účelem křesťanského společenství, pak o tom, zda je jejich setkání možno právoplatně nazvat křesťanským shromážděním, nerozhoduje žádný člověk ani žádná pozemská církevní autorita, ale pouze ta skutečnost, zda Kristus je nebo není přítomen uprostřed nich. Pokud se křesťané shromažďují v rámci většího církevního uspořádání, je nutné při plánování společných shromáždění brát  v úvahu konkrétní podmínky a potřeby jednotlivých sborů nebo skupin stejně jako jednotlivců v nich. Jen tak budou všichni moci přirozeně cítit, že shromáždění existují pro ně, a ne oni pro shromáždění a budou taková shromáždění vnímat jako dar od svého Pána, který je též přítomen uprostřed nich. Pokud se však křesťanská shromáždění z hlediska jejich počtu a času naplánují celoplošně s tím, že takový plán shromáždění se ve své podstatě prohlásí za jakési „novodobé svaté sabatní uspořádání“, na kterém v zásadě nelze chybět a očekává se, že se všichni jednotně přizpůsobí bez ohledu na různorodost konkrétních podmínek těch, kteří se v Kristu chtějí shromažďovat, pak takový postup ani zdaleka neodpovídá tomu, jak se shromažďovali křesťané v prvním století. Pokud je k tomu všemu vyžadována stálá stoprocentní účast na všech takto lidsky ustanovených shromážděních a tato stoprocentní účast zároveň slouží jako Boží měřítko duchovní zralosti a duchovního ocenění křesťana, kdy je nepřítomnost omluvena jen na základě vážných důvodů, pak takový přístup postupně vytváří ze shromáždění břemeno a začíná platit to, před čím Kristus varoval, a to, že se vymění role a člověk začne sloužit shromáždění a nikoliv shromáždění člověku.

A co biblický příkaz v dopise Hebrejcům 10:25, který zní: „a neopouštějme své shromažďování, jak někteří mají ve zvyku, ale povzbuzujme jeden druhého, a to tím více, když vidíte, že se ten den blíží.“ ?

To je jistě závažná vybídka, kterou je třeba brát vážně. K čemu zde však apoštol Pavel vybízí? Ke stoprocentní účasti na všech někým jiným přesně programově předepsaných shromáždění bez ohledu na to, zda jsou tato shromáždění rozumně naplánována, bez ohledu na to, zda je dané shromáždění skutečně užitečné a podnětné nebo bez ohledu na to, zda ti, co předkládají myšlenky druhým, mají opravdu dobré porozumění a schopnost druhé povzbudit?

Z Bible nikde nevyplývá, že by pro průběh shromáždění raných křesťanů byla nastavena nějaká strnulá a stále se opakující pravidla jeho průběhu a už vůbec z ní nevyplývá, že by se v daném týdnu to, co se dělo na shromáždění v Korintu, nutně muselo dít také na shromáždění v Efezu, Smyrně, Sardech nebo kdekoliv jinde.

Je pravda, že apoštol Pavel v 1. dopise Korinťanům 14:40 dával užitečnou a důležitou radu: „Ale ať se všechno děje slušně a uspořádaně“.

Ale slušnost a uspořádanost jistě neznamenala uniformitu za každou cenu vždy a všude. Celá 14. kapitola dopisu Korinťanům hovoří vesměs o shromáždění, ale  je nutno si uvědomit, že Pavlovy připomínky ke shromáždění se týkaly situace sboru v Korintu a nebyly myšleny jako nařízené závazné pokyny, o to méně jako závazné pokyny pro všechny tehdejší sbory. Každý sbor, nejen ten v Korintu, si samozřejmě mohl vzít z dopisu Korinťanům poučení pro svou vlastní situaci, ale pokyny, které podával apoštol Pavel, ukazovaly, že sbory měly poměrnou volnost v tom, jak jejich shromáždění probíhala a některé části programu by jistě na svědka Jehovova působily jako nějaká pro něj nepřijatelná improvizace, řešící neočekávanou situaci.

Např: 1. Kor. 14:27 – 31 ukazuje na situace, které se musely řešit pružně na místě: ... ať se to omezí na dva nebo nanejvýš tři … a ať někdo překládá … jestliže tam není překladatel, ať ve sboru mlčí a mluví k sobě a k Bohu … jestliže však někdo jiný dostane zjevení, ať ten první mlčí …můžete všichni prorokovat jeden po druhém ...

A také, tyto pokyny nebyly dány jen těm, kdo program vedli, ale byly dány všem členům sboru. Z tohoto úhlu pohledu vybídka „ke slušnosti a uspořádanosti „potvrzuje, že určitá volnost a přizpůsobivost dle aktuálních potřeb v daném sboru byla, protože z takové přirozené a nenucené atmosféry se mohlo stát, že by sbor ztratil kontrolu a přirozenost setkání by se změnila v chaos. Proto Pavel poukázal, že i když je setkání křesťanů vesměs rodinné setkání se značnou měrou rozumné volnosti (asi jako je tomu při mnohém příjemném společenství svědků Jehovových, kteří se sejdou ve svém volném čase, aby se vzájemně potěšili a popovídali si), tak je ale stále nutné dbát na to, aby situace nepřekročila rozumné hranice slušného a uspořádaného jednání. Vybídka ke slušnosti a uspořádanosti tam, kde je vše dopředu detailně nalinkované, kdy každý přesně ví, co bude následovat, by ve své podstatě postrádala smysl. A tak výzva k „neopouštění shromažďování“, jak někteří měli ve zvyku, znamenala výzvu k tomu, aby se křesťané vzájemně stále chtěli scházet a považovali to přirozeně za vítanou možnost vzájemného, mnohdy zcela spontánního povzbuzení.

Měl Pavel na mysli jedno, tři nebo pět shromáždění v týdnu? Měl Pavel na mysli pouze shromáždění celého sboru, protože případné setkání jen dvou nebo tří za schválitelné shromáždění nepovažoval? Nikoliv. Žádný počet shromáždění, na základě kterého by se určovalo, že pod danou číselnou hranicí se už jedná o opouštění shromažďování, Pavel neuvedl.
Žádné pravidlo, podle kterého by se posuzovalo, které shromáždění je ono právoplatné, které by se nemělo opouštět, Pavel nestanovil. Pavel apeloval zejména na vnitřní postoj každého jednotlivého křesťana, aby pro něj shromáždění  se spoluvěřícími bylo stále s radostí vyhledávanou možností, jak se vzájemně povzbudit. Pavel jistě věděl, že s takovým postojem si každý křesťan přirozeně bude stále hledat cesty a způsoby, jak se vídat a setkávat se svými bratry a sestrami a že není nutné přidávat něco nad to, co řekl Pán Ježíš: „Kde se totiž shromáždí dva nebo tři v mém jménu, tam jsem uprostřed nich“ (Matouš 18:20)

Situace 2

Je konec měsíce a já v součtu času stráveného v kazatelské službě nemám moc co napsat. Musím tedy tento víkend do kazatelské služby, aby se má zpráva ještě o nějakou tu hodinu zvedla. Vím, že to není ta nejlepší pohnutka, ale nechci být za slabého a pokulhávajícího zvěstovatele.

Potřeba někam patřit a být uznáván je jistě pochopitelná a není na ní samozřejmě nic špatného. S uznáním v jakémkoliv společenství jdou ale ruku v ruce i důvody nebo měřítka, na základě kterých bylo uznání dosaženo. A tak je nutno položit si otázku, zda za uznání nezaplatím něčím, co daleko převyšuje hodnotu samotného získaného uznání. Neblahým příkladem takové situace mohou být vládci, o nichž se zmiňuje Janovo evangelium, kteří uvěřili v Ježíše, ale nevyznali ho. Proč ho nevyznali? Neboť milovali lidskou slávu více než samotnou Boží slávu. (Jan 12:43)

Tito vládci si svým jednáním sice své postavení a uznání udrželi, ale za cenu, že zpochybnili svůj opravdový vztah k Bohu. Takovou cenu by jistě žádný křesťan vědomě nechtěl zaplatit a mnozí upřímní lidé z řad svědků Jehovových v historii projevili a nadále projevují pozoruhodnou statečnost, mají li ve svém životě vyhraněně a jednoznačně na výběr mezi tím, co považují za jednání, které se Bohu líbí a tím, co je z jejich pohledu zradou a zapřením Jehovy Boha. Ne vždy je ale situace tak přímočará a jasně vyhodnotitelná, jako  byla např. volba válčit pro Hitlera nebo koncentrační tábor. Jestliže totiž člověk dovolí, aby za něj myslel nějaký  jiný člověk nebo skupina lidí, kteří mu říkají a za něj rozhodují, co je před Bohem správné a co ne, tak se uvádí do nebezpečí, že přestane rozlišovat mezi hranicí líbit se Bohu a líbit se lidem a následně si přestane uvědomovat vážnost situace, při které i za dobře myšlené uznání od jiných lidí platí vysokou cenu.

Ježíš říká jasně: „Také když se modlíte, nebudete jako pokrytci; protože ti se rádi modlí, když stojí v synagógách a na rozích širokých cest, aby je lidé viděli. Vpravdě vám říkám: Mají svou plnou odměnu. (Matouš 6:5)

Co Ježíš kritizoval? Modlitbu jako takovou? Určitě ne. Ježíš kritizoval pohnutku, s jakou byla modlitba pronášena. Co takový Ježíšem zmíněný pokrytec mohl pozitivního od Boha za takové jednání očekávat? Vůbec nic, a to i přesto, že obsahem jeho jednání byla modlitba, která jako taková je samozřejmě činnost správná, ale není li správná činnost vykonávána se správnou pohnutkou, nemá v Božích očích vůbec žádnou cenu. Výrok „Mají svou plnou odměnu“ v podstatě jinými slovy znamená:“Ano, modlil ses, možná i procítěně, ale kvůli Bohu jsi to nedělal, tak také od něj nic nečekej, tvá maximální odměna je v tom, že máš možná uznání a obdiv od těch, kvůli kterým jsi  svou modlitbu pronášel.“ Pokud je tedy na křesťana vyvíjen nátlak, aby Boží věci, např. dělit se o svou víru s druhými, dělal z nesprávné pohnutky nebo dokonce z obavy, aby neztratil přízeň lidí, může se chtě nechtě dostat do podobné situace, kdy jeho pohnutka ani nemusí být ničemná a pokrytecká, přesto ve výsledném efektu dosáhne jen toho, že jeho služba Bohu nebude mít pro Boha vůbec žádný význam. Má li kdokoliv, ať jednotlivec nebo skupina nebo církev, k takovému nátlaku páky a prostředky, pak jsou to páky a prostředky zcela proti Kristovu smýšlení.

Možná si řekneš to, co sis říkal nebo co Ti bylo opakováno již mnohokrát: Není snad  zpráva z kazatelské služby nutná? Vždyť přece v Bibli máme jasný doklad toho, že se dělaly záznamy s číselnými údaji. Ano, v Bibli jsou mnohé záznamy o číselných údajích, ale o jakých? Např. o počtech pokřtěných, o počtech přítomných nějaké události, o počtech dnů, o počtech andělů atd. Jinak řečeno, jednalo se vždy o počty, jejichž zjištění a celkové vyčíslení nebylo nikdy závislé na údajích, které by poskytovali jednotliví křesťané v pravidelných zprávách o sobě samých. V Bibli tedy nikde nečteme ani nemůžeme číst o tom, kolik času celkem křesťanské sbory věnovaly ohlašování evangelia ani kolik času členové sboru věnovali těm, kteří projevili zájem o jejich poselství a které vyučovali, aby zachovávali to, co Ježíš přikázal, ani kolik návštěv  u takových lidí vykonali atd. Chudá vdova, která z Ježíšova pohledu dala nejvíce ze všech, i když z čistě číselného ekonomického hlediska dala nejméně ze všech, posloužila Ježíšovi k tomu, aby jasně ukázal svým učedníkům, že vztah k Bohu a podíl na službě Bohu každého jednotlivce je číselně naprosto nezměřitelný. Kdyby se řadoví svědkové Jehovovi mohli rozhodnout, zda např. v otázce dávání finančních darů budou zavedeny termíny jako pravidelný a nepravidelný přispěvatel, pomocný přispěvatel, pravidelný přispěvatel a zvláštní přispěvatel, ke kterým by byly stanoveny měsíční kvóty v Kč, které mají být dány do schránek na dary, jistě by to drtivá většina, ne li všichni, odsoudili jako zcela nežádoucí, nebiblické a vedoucí k nevhodnému srovnávání i ke znehodnocení pohnutek, se kterými jsou dosud finanční dary ve sborech svědků Jehovových dávány. Přesto však svědkové Jehovovi jako celek přijímají jako biblické opatření termíny jako pravidelný a nepravidelný zvěstovatel, pomocný průkopník, pravidelný průkopník  a zvláštní průkopník, na které se sice nevztahují kvóty v Kč, ale v odsloužených hodinách v kazatelské službě. Princip takových termínů je však stejně zarážející a biblicky nepodložitelný jako by jistě byla skutečnost, kdyby podobná terminologie byla zavedena v případě finančních darů. Pokud tedy křesťan je doveden jakkoliv, kýmkoliv a čímkoliv pod nežádoucí, nebiblický tlak, který ho sice dovede k činnosti, která sama o sobě nemusí být z Božího pohledu špatná, ale která je vynucená, a to např.  obavou z toho, jak budu před druhými  lidmi vypadat, pak je nanejvýš pravděpodobné, že se křesťan stal obětí psychické manipulace, která v konečném výsledku může vést k tomu, že přirozená touha být ve svém společenství uznáván bude možná sice naplněna, ale vysoko a draze zaplacena.

Situace 3

Můj dobrý přítel již není svědek Jehovův, ale dále věří v Boha, žije spořádaným životem, má pouze na některé věci jiný názor než je názor organizace SJ, proto byl vyloučen. Já osobně nevnímám jeho společnost za škodlivou a rád bych si s ním popovídal, ale respektuji pokyny k tomu, jak se chovat k odpadlíkům, nechci se znelíbit Jehovovi ani mít potíže ve sboru. Je však ve mně stálý rozpor, neboť respektuji něco, co ale já sám někde uvnitř přirozeně necítím.

Zkus si prosím představit situaci opačnou. Dejme tomu, že by např. nějaký Tvůj kolega ze zaměstnání byl také svědek Jehovův a Ty by ses na vlastní oči přesvědčil, že se tento Tvůj bratr pravidelně opíjí, dokonce chodí opilý i do práce, kde již má dokonce vybudovanou pověst opilce.V jeho sboru však nikdo nic neví, na Tvé snahy upozornit ho na nekřesťanskost jeho jednání onen bratr nereaguje a při rozhovoru se staršími z jeho sboru Ti bylo řečeno, že bratr ve sboru vše popírá, Tebe dokonce označil za lháře a protože nejsou alespoň dva svědkové provinění, věc se zatím ponechává v Jehovových rukou. Kdyby ses rozhodl jednat s tímto bratrem Ty sám za sebe jako s odpadlíkem a dle pokynů organizace by ses mu vyhýbal, pak bys velmi pravděpodobně byl Ty sám usměrněn s tím, že bratrovi neprojevuješ lásku, že ho odsuzuješ, zatímco on přece není oficiálně vyloučený, a tak ho musíš jako bratra stále přijímat. Celý problém by se tedy netočil okolo toho, že bratr pije a Ty to víš, ale okolo toho, že nebyly shromážděny dostatečné důkazy pro právní výbor, který tak nemohl bratra oficiálně vyloučit. Tvá poctivost a dobrá pověst by v dané situaci neměly vůbec žádnou váhu, neměl bys prostě právo zachovat se podle svého svědomí, i kdybys denně bratra viděl v práci opilého, a to z jednoho prostého důvodu, a to, že o jeho provinění nerozhodla autorita právního výboru a nebylo oficiálně oznámeno jeho vyloučení. Z tohoto příkladu, který se klidně může stát v různých variantách komukoliv z řad upřímných svědků Jehovových, je vidět, že s rozhodováním o vyloučení skrze ustanovený právní výbor, který jako jediný má pravomoc rozhodnout, mohou být spojeny určité nepříjemnosti a rozpaky. Ale  jak je to tedy s vylučováním ze sboru, není snad v Bibli jasně řečeno, že sbory se mají rozloučit s těmi, kdo nekajícně hřeší? Není snad logické, že to udělá rada starších, která má za úkol chránit sbor před nečistotou mravní a naukovou? Vyloučit někoho přece nemůže jednotlivec sám za sebe, jaký by v tom byl pořádek? Odpovědí nám může být  5. Kapitola 1. dopisu Korinťanům, ze které často publikace svědků Jehovových citují na podporu svých postupů při právním jednání s hříšníky. Ale co je v dané pasáži skutečně napsáno? Předně, pasáž, která pojednává o vyloučení ze sboru, je součástí dopisu Korinťanům, tedy něčeho, co bylo určeno VŠEM křesťanům v Korintu. Není to tedy v žádném případě pasáž, kterou by Pavel napsal jen pro starší sboru  a kde by starším dával důvěrné pokyny k procesu vylučování. Co ale verše této pasáže říkají a co z toho vyplývá? 1. Korinťanům 5:1 říká: „Skutečně přišla zpráva o smilstvu mezi vámi, a to o takovém smilstvu, jaké není ani mezi národy, že nějaký muž má manželku svého otce.“

Kdyby dnes do jakékoliv odbočky svědků Jehovových dorazila zpráva o smilstvu v nějakém sboru, co by odbočka udělala? Napsala by dopis radě starších příslušného sboru, aby věc prošetřili a vyřešili. V odbočce by nikoho ani nenapadlo, že by o této věci informovali celý sbor, napsali o záležitosti zprávu a nechali ji přečíst všem členům sboru.  Apoštol Pavel ale zvolil přesně takový postup, o kterém by žádná odbočka ani neuvažovala. Poté, co zpráva o smilstvu přišla, byl prostřednictvím INSPIROVANÉHO dopisu apoštola Pavla informován celý sbor, a to ještě předtím než se věc ve sboru vůbec začala řešit, dokonce s popisem konkrétního provinění. Takový postup je mezi svědky Jehovovými dnes zcela nemyslitelný. Měl snad apoštol Pavel za cíl zostudit a psychicky lynčovat onoho smilníka? Jistě ne, ale tím, že na problém upozornil celý sbor, dal každému JEDNOTLIVCI možnost zaujmout správný postoj. Všichni Korinťané, nejen starší sboru, byli vybídnuti, aby se touto situací zabývali a podnikli každý sám za sebe nezbytné kroky. Vybídka ve 13. verši: „Odstraňte toho ničemu ze svého středu“ nebyla pokynem pro radu starších, aby sestavili právní výbor, smilníka vyloučili, výsledek oficiálně oznámili a následně ode všech striktně vyžadovali podporu svého rozhodnutí. Ne, apoštol Pavel poukázal na vážnost situace a apeloval na svědomí a odpovědnost všech členů sboru v Korintu, aby si tuto vážnost uvědomili a zaujali jednotlivě správný postoj, každý sám za sebe. Odstraňování kvasu mezi ranými křesťany probíhalo (nebo mělo probíhat) přirozenou formou, kdy při páchání vážných, v Bibli jasně definovaných hříchů, se věrní a mravně čistí členové sboru přirozeně odtáhli od nekajícného kvasu a odstranili ho tak, že mu prostě nedovolili, aby mezi nimi dále pobýval.

2. dopis Korinťanům 2. kapitola popisuje vybídky, které apoštol Pavel dával sboru pro případ znovupřijetí. Vybízí VŠECHNY členy sboru, a nikoliv jen radu starších, aby hříšníkovi laskavě odpustili. Ale ani znovupřijetí do sboru tedy v raném křesťanském sboru nebylo výsledkem  rozhodnutí ze  soukromého jednání rady starších s hříšníkem, ale byl vybídnut každý jednotlivec, aby se rozhodl sám za sebe a odpustil. V tomto konkrétním případě Pavel připomíná též akt předchozího vyloučení a uvádí velice zajímavou podrobnost: „Toto přísné napomenutí, které dala většina, je pro takového člověka dostatečné.“  2. Korinťanům 2:6

Ano, hříšník byl vyloučen, a to zjevně tak, že VĚTŠINA členů křesťanského sboru v Korintu se s hříšníkem přestala stýkat, a to na základě svého vlastního svědomí a rozhodnutí. To vytvořilo prostředí neschválení daného jednání, které vedlo k přirozené diskvalifikaci hříšníka, kterému bylo dáno jasně na srozuměnou, že v křesťanském prostředí již není vítán.

V praxi svědků Jehovových ovšem vůbec není možné, aby jen většina (a ne všichni) souhlasila s vyloučením, protože

Varianta, že by jednotlivcům bylo umožněno rozhodnout se na základě jejich vlastního svědomí s tím, že by za své rozhodnutí nesl každý sám za sebe odpovědnost přímo před Jehovou Bohem, je v prostředí svědků Jehovových zcela nemyslitelná. A tak dochází k paradoxu, jelikož na jedné straně existuje v Bibli přímý a konkrétní  příklad, kdy hříšníka ze svého středu neodstranil jako na povel celý sbor, ale byla to pouze VĚTŠINA členů sboru, která tak učinila. A co ona menšina, která se rozhodla jinak? Není uvedena žádná zmínka o tom, že by vůči těm v menšině, kteří se rozhodli jinak, bylo zahájeno nějaké kárné řízení. Rozhodnutí této menšiny samozřejmě nebylo v dané konkrétní situaci správné, ale bylo to ponecháno mezi nimi a Jehovou Bohem a nebyla nijak příkazem vynucována jednota, a už vůbec ne pod hrozbou právního jednání pro ty, kteří Pavlův příkaz neposlechnou. Na straně druhé realita u svědků Jehovových je taková, že tento v Bibli popsaný případ je v prostředí svědků Jehovových něčím zcela utopistickým a nepředstavitelným. Je tedy na každém křesťanovi, aby upřímně a s pokorou zvažoval, zda jednání, které jeho bratr nebo sestra provádí, je skutečný zatvrzelý hřích,  o kterém je v Bibli zmínka, že ti, kteří takové věci dělají, nezdědí Boží království. Závažné hříchy, kvůli kterým mají být ničemové odstraněni z křesťanského sboru, jsou v Bibli zcela jasně vymezeny a Bible nedává žádný podnět k tomu, aby křesťan byl vyloučen např. jen z důvodu, že nesouhlasí s nějakou dílčí oficiálně prezentovanou naukou, protože prostě při svém zkoumání oné nauky ve světle Písma nedošel k přesvědčení, že je tomu opravdu tak. Samozřejmě takový křesťan musí být v situaci, že žije mravně spořádaný život a není zatvrzelým hříšníkem, který se dopouští jednání, které je v Bibli jednoznačně odsouzeno a uvedeno jako právoplatný důvod pro odstranění hříšníka ze středu křesťanského sboru. Jsou li křesťané vybízeni, aby nějakého ničemu odstranili  ze svého středu, pak to nesmí být nekompromisní příkaz, protože každý křesťan je v této věci před Bohem odpovědný sám za sebe a nikdo nemůže rozhodnout za něj. Než se křesťan pro takové odstranění rozhodne, má právo na informace o tom, čeho se hříšník v jeho středu dopustil a jak reaguje na případnou pomoc ze strany sboru. Jeho postoj vůči hříšníkovi je pak na jeho osobním svědomí a na jeho osobním rozhodnutí s tím, že za následky svého rozhodnutí je odpovědný Jehovovi Bohu.

Situace 4

Mám pochyby o některých vysvětleních v publikacích a též se mi některé pokyny od organizace nezdají zcela rozumné, nechci však být za reptala nebo za někoho, kdo neoceňuje pokrm v pravý čas. Pokud se opatrně na něco zeptám starších, odpověď stejně bývá většinou v duchu: „Čekej na Jehovu“. Takový pasivní postoj mě trápí, ale nechci jednat nezávisle na Božím sdělovacím prostředku.

Jeden ze základních rozdílů mezi Písmem a jeho výkladem je ten, že Písmo je stálé, neměnné, zatímco výklady jsou různé a často i proměnlivé. Ti svědkové Jehovovi, kteří jsou v organizaci mnoho let nebo již několik desetiletí, na vlastní kůži zažili mnoho změn ve výkladu v publikacích, vydávaných samotnou organizací. Pokud bychom srovnali dobu dnes a před dvaceti lety, zjistili bychom, že souhrn tehdejší předkládané pravdy, která byla publikována v časopisech, brožurách nebo knihách,  je v mnoha bodech jiná než dnešní předkládaná pravda. Tvrzení, že je to proto, že světlo od Boha svítí stále více, nemůže u mnoha výkladů obstát, protože mnohé výklady, publikované jako nové světlo, byly pravým opakem toho, co bylo vyučováno dříve (např. pohled na civilní službu) nebo nové výklady naprosto zrušily staré pojetí a nahradily jej pojetím naprosto odlišným (např. výklad významu generace). Pokud se tedy nové světlo projeví tak, že na původní staré světlo nijak nenavazuje ani ho nerozšiřuje, ale nové světlo se staví proti starému světlu nebo zcela přepíše jeho původní význam, pak není možno mluvit o starém světle, ale o tmě. Jakou ale má dnešní svědek Jehovův jistotu, že současné takzvané nové světlo se zase za nějakou dobu nestane tmou, protože zde bude další nové světlo? Za kolik dnešních výkladů může dát svědek Jehovův takzvaně ruku do ohně s tím, že si je jist, že výklad je již trvalý a už nebude změněn?

Fakt, že svědek Jehovův může mít pochybnosti o některých výkladech a často i má, není tedy nic nepochopitelného. Mnohé nauky, které byly dříve vydávány a dnes již neplatí, jistě nebyly vydávány s Boží podporou a vedením a jistě není možné očekávat, že dnes se již v organizaci svědků Jehovových přestal objevovat nežádoucí lidský faktor, který dříve vykládal lidské příkazy jako nauky. Jaký klíč má tedy svědek Jehovův k dispozici, aby se ve výkladech zorientoval? A má biblické právo takový klíč svobodně používat?

Není to jiný klíč než ten, který používali Berojané, kteří dle zápisu ve Skutcích 17:11
„smýšleli ušlechtileji než tamti v Tesalonice, neboť přijali slovo s největší dychtivostí mysli a denně pečlivě zkoumali Písma, zda je tomu tak.“

Každý křesťan je odpovědný za to, aby sám za sebe zkoumal a ověřoval si výklady, se kterými se setká. Apoštol Pavel v žádném případě nezastával postoj, kterým by druhým říkal např: „Já jsem měl přímé zjevení Krista, mě Kristus vybral jako autoritu a tak tedy to, co vám říkám, je od Boží ustanovené autority a od Božího sdělovacího prostředku a je to pro vás závazné.“ Nikoliv, takový postoj, což každý svědek Jehovův jistě cítí, by pro apoštola Pavla byl něčím nepřijatelným. Naopak, Berojané jsou v Bibli pochváleni za to, že zkoumali, zda je tomu tak. Berojané neměli postoj, při kterém by Pavlova slova uznávali  za pravdivá jen na základě jeho apoštolské autority a jen se poté cvičili v tom, aby jeho výklad uměli podložit takovými texty z Písma, které se pro takový výklad, třeba jen zdánlivě, hodily. Ne, Berojané přijali slova apoštola Pavla za pravdivá zjevně až poté, co si sami nezávisle ověřili v Písmu, že tomu tak je. Pokud Berojané měli v průběhu debaty na apoštola Pavla nějaké otázky nebo je napadaly případné námitky, jistě to Pavel nepovažoval za doklad toho, že neoceňují nebo chtějí cíleně zpochybnit jeho apoštolskou autoritu, ale jistě si takových zkoumavých otázek vážil, nevyhýbal se odpovědím, nemlžil, ale jasně ukázal, co k tomu říkají Písma a nechal Berojany, aby sami za sebe rozhodli, zda je tomu tak. Apoštol Pavel za Berojany neprovedl ani výzkum, ani za ně nerozhodl, co mají nebo nemají přijmout jako pravdu z Písem, pouze jim Písma otevřel a zbytek vložil do moci Boha, který jediný působí růst. Smýšlení apoštola Pavla, jak je popsáno v Bibli, zcela odporuje myšlence, že by někomu nařídil, čemu má věřit, a to jen na základě své apoštolské autority. Pokud tedy svědek Jehovův má pochybnosti nebo ho prostě jen nějaký výklad v publikacích nepřesvědčuje o tom, že je tomu opravdu tak, pak je to jeho nezastupitelné právo, dané Jehovou Bohem, a to tím více, když je ověřitelnou realitou, že mylné výklady se v publikacích svědků Jehovových vyskytovaly a jistě i nadále vyskytují a vyskytovat budou.

Situace 5

Někdy mám pocit, že je těch teokratických povinností a pokynů tolik, že se to nedá všechno kvalitně zvládat a také to nezvládám. Mám pocity viny, cítím se nedostatečný a někdy mám dokonce chuť všechno vzdát. Ale kam bych šel ?

Téměř každý svědek Jehovův při nějaké příležitosti slyšel otázku: „Jaký je dnes denní text?“ Tato otázka může padnout na shromáždění, na schůzce před kazatelskou službou, v soukromém hovoru a při dalších různých příležitostech. Při takové otázce, zvláště je li položena večer, se může celkem snadno stát, že ten svědek, který ještě za celý den denní text nečetl nebo ho už zapomněl, upadne do rozpaků, nechce na otázku odpovídat a je rád, pokud je přítomno více lidí, když se rychle někdo přihlásí, denní text připomene, aniž je on sám nucen přiznat se, že denní text ještě nečetl nebo si ho už nepamatuje. A přitom přečíst si denní text je jedna z těch nejméně náročných věcí, které jsou pro svědky Jehovovy nepsaným zákonem, při jehož neplnění a odhalení je téměř nemožné považovat „provinilého“ bratra nebo sestru za příkladné zvěstovatele Království. Představa, že by nějaký svědek Jehovův odpověděl:“ Já mám svůj vlastní rozvrh studia Bible, mám pečlivě vypsané náměty na každý den, které se snažím denně poctivě s Biblí v ruce zkoumat, ale denní texty nečtu vůbec“, je představa až rebelská a pokud by takovéto myšlenky nějaký svědek předkládal běžně v komentářích na shromáždění, může s velkou pravděpodobností zapomenout na úřad staršího sboru nebo sloužit v nějakém odvětví průkopnické služby. Pokud by si dal kdokoliv tu práci s tím, že by vypsal  všechny nepsané i psané zákony (těmi „psanými“ možno myslet jednoznačné vybídky k dané činnosti v publikacích SJ) a začal u denních textů přes osobní studium, rodinné uctívání, přípravy na shromáždění, samotná shromáždění, schůzky před službou, kazatelskou službu, čtení veškeré literatury atd. atd; zjistil by, že je téměř nemožné všechny věci plnit, aniž by je měl člověk vysloveně bod po bodu naplánované a důsledně dbal na jejich dodržování a někdy si dokonce musel zavést poznámky ve stylu „má dáti, dal.“ V takovém prostředí silného kladení důrazu na pravidelné „teokratické rituály“ je velmi snadné považovat za „příkladného“ takového svědka, který by si denně v rychlosti přečetl denní text a komentář k němu a „příkladně“ se často hlásil na otázky typu, jaký denní text to dneska máme, ale přitom by další hlubší osobní studium Bible neměl. Ovšem bratr nebo sestra, kteří by upřímně v Bibli zkoumali hluboce a důkladně každý den, ale zároveň by se netajili s tím, že denní texty od Společnosti nečtou, by měl problém za „vzorné“ svědky považovat jen opravdu málokdo, pokud vůbec někdo. Podobně je tomu u nepsaných zákonů v podobě podávání komentářů na shromáždění. Ten, kdo na shromáždění nepodává komentáře, může být velmi snadno povzbuzován druhými k větší odvaze a spoléhání se na Jehovu jen proto, že není slyšet jeho hlas, a jakékoliv jeho důvody pro nepodávání komentářů nebo mnohé krásné duchovní stránky jeho osobnosti, o kterých se může některým komentujícím jen zdát, budou v dané chvíli nepodstatné. Ovšem je li někdo rád a často komentující, může se klidně těšit pověsti silného a aktivního svědka, a to někdy dokonce i v případě, že při komentářích vlastně nemá co říci,  plácá a sbor by o nic nepřišel, kdyby mlčel. Jistě je férové připomenout, že mnohé věci, očekávané  od svědků Jehovových, nejsou přímo přikázané a nejsou tedy ani předmětem nějakého právního kárání, ale atmosféra, se kterou se o těchto věcech mluví z pódia, na sjezdech i v publikacích, velmi lehce vytvoří ve sboru pomyslné „třídní“ rozdělení na průkopníky a neprůkopníky, komentující a nekomentující, chodící na všechna shromáždění a nechodící, připravené na shromáždění a nepřipravené atd. V takové atmosféře potom mnozí zažívají pocity nedostatečnosti a viny, zatímco jiní mohou upadnout do neoprávněného dojmu, že jsou přece jen o něco více, ačkoliv by to nikdy neřekli nahlas. Pokud se pocit viny a nedostatečnosti snoubí s vyčerpáním, které provází nabitý program svědka Jehovova, a to zvláště toho, který chce opravdu dělat věci „právě tak“, jak je neustále vybízen, pak už bývá jen opravdu malý krůček do pocitu bezmoci, zoufalství a psychického vyhoření. Pokud v takovém stavu dostane svědek od někoho radu, aby více spoléhal na Jehovu a pak ho sklíčenost opustí, psychické zhroucení může být dokonáno. V takových chvílích je náročné plně pochopit a vychutnat pravdu toho, co řekl Ježíš Kristus: „Vždyť mé jho je příjemné a můj náklad je lehký.“ (Matouš 11:30)

Je možno se s těmito stavy nějak vyrovnat? Možná jsi někdy dostal nebo četl radu, že máš změnit postoj a brát věci jinak než jak je bereš. Změna postoje je samozřejmě mnohdy jediným i správným řešením, ovšem je li možno změnit též samotné okolnosti a je li tato změna reálná a možná, aniž se člověk dopustí kompromisu vůči Bohu, je to určitě ještě lepší. Pokud se vrátíme k výše citovaným slovům Ježíše Krista, kdy mluvil o vlastnostech svého jha, podívejme se na kontext předchozích veršů: „ Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem mírné povahy a ponížený v srdci a naleznete občerstvení pro své duše.“ (Matouš 11:28, 29)

Ježíš mluvil k těm, kteří se nacházeli pod jhem pravidlářského a zákonického náboženského systému. Neříkal jim jen, aby změnili postoj ke své lopotě a obtížení, ale říkal jim, aby své náboženské jho přímo vyměnili a vzali na sebe jeho jho. Jistě, dnešní situaci svědků Jehovových nelze přesně srovnávat se situací Židů za doby Ježíše Krista, už jen proto, že každý svědek Jehovův je zároveň ten, kdo již v Krista věří a snaží se (nebo by se měl snažit) následovat Kristovy šlépěje. Nicméně žádný člověk, žádná skupina ani žádný organizovaný systém není zcela imunní vůči negativnímu lidskému faktoru, který pošlape nebo úplně udusí nějaký původní propagovaný ideál. Biblická zpráva o životě rané křesťanské církve jasně ukazuje, že lidské přístupy, úvahy i jednání, které byly v rozporu s následováním Krista, se objevovaly dokonce i v mnoha tehdejších křesťanských sborech. Bible o tom mluví zcela otevřeně a sám apoštol Pavel mnohé části obsahu svých dopisů věnoval právě tomu, aby na lidský faktor poukazoval a vedl sbory k tomu, aby se držely jen té Cesty. Lidský faktor ovšem nemusí být nutně vždy špatně myšlený, takový apoštol Petr to jistě nemyslel špatně a ničemně, když říkal Ježíši Kristu: „Buď k sobě laskavý, pane; tento osud tě vůbec nepotká.“ Jak ale Ježíš reagoval? Řekl Petrovi něco ve smyslu: „Já vím, že to myslíš dobře, je to sice trochu jinak, ale to nevadí?“ Nikoli, Ježíš použil velmi jasná a ostrá slova, když odpověděl: „Kliď se za mne, Satane! Jsi mi kamenem klopýtání, protože nemyslíš myšlením Božím, ale lidským.“ (Matouš 16:22, 23)

Ježíš zde poukázal na vážnost a nebezpečí lidského myšlení, jelikož, jak z Ježíšových slov jasně vyplývá, lidské myšlení má tu vlastnost, že je v rozporu s myšlením Božím a že je pro druhé kamenem klopýtání.

Produkty lidského myšlení mohou být různé, a to v mnoha formách. Jsou to např:

Pokud tedy jsi Ty nebo někdo jiný v situaci, kdy přes veškerou svou poctivou snahu nevnímáš jho, které máš nasazené, jako příjemné a náklad, který neseš, jako lehký, pak je možné, že Ti bylo nasazeno jiné jho než Kristovo nebo Ti některé části Kristova jha byly něčím nebo někým vyměněny, aniž jsi to zpozoroval.

Co tedy dělat? Kam jít? Když se Ježíš zeptal svých učedníků, zda nechtějí odejít, Petr odpověděl za všechny: „Pane, ke komu odejdeme? Máš výroky věčného života a my jsme uvěřili a poznali, že jsi Boží svatý.“ (Jan 6:68, 69)

Pokud jsi tedy někdy byl v situaci a chtěl jsi vše vzdát, protože jsi už prostě nemohla neviděl jsi cestu ven (nebo v takové situaci jsi nyní), pak můžeš mít vždy na paměti, že „odejít ke Kristu popř. u Krista zůstávat není nutně ukončený proces, ale ke Kristu je možno jít stále blíže a blíže a jeho prostřednictvím tak jít stále blíže a blíže k Jehovovi Bohu. Na této cestě se jistě setkáš s lidským smýšlením, které se pak i možná negativně a nebiblicky promítne do Tvého života a jho, které neseš, tak bude nevhodně obtěžkáno a stane se zákonitě méně příjemným než jakým by mělo být. Tak buď stále bdělý, přijímej a jednej podle toho, co je dobré a o čem ses opravdu sám za sebe přesvědčil, že je Jehovův a Kristův pohled a odmítej vše, co biblickou zkouškou neprojde a co je jen dokladem lidského smýšlení. Jen tak ono jho, které si na sebe bereš, bude Kristovo a jen tak plně pochopíš a vychutnáš jeho znamenitost.

Zaslal Witness 24.11.2013, publikováno 18.12.2013


Ohlasy a diskuze - zde

© Infofórum Straznavez.CZ, www.straznavez.cz