DINGIR.
Časopis o sektách, církvích a nových náboženských hnutích, 1998, č. 1, str.15 – 17:

Pevnost přesvědčení i kompromisy:

Historie svědků Jehovových u nás

Prokop Remeš

První obdivovatelé pastora Russella se objevili na území Rakouska - Uherska již kolem roku 1907. Ale teprve po nástupu soudce Rutherforda do čela organizace a vzniku samostatné Československé republiky došlo k výraznějšímu nárůstu jejich aktivit. Svobodné Československo bylo badatelům Bible (jak se tehdy svědkové nazývali) vcelku příznivě nakloněno a protože Rutherfordovi příznivci působili zejména mezi českými Němci, mladá republika nekladla jejich působení výraznější překážky.

Ve svých počátcích u nás svědkové neužívali nejagresivnější metody, jakými byli známi v USA - např. návštěvy "dům od domu" s přenosnými gramofony či přehrávání Rutherfordových kázání z obřích amplionů umístěných na střechách aut (nejraději o nedělích na veřejných prostranstvích). Díky tomu i díky svým antiklerikálním postojům, kritice renomovaných církví a svému pacifismu měli po vzniku republiky svědkové na své straně značnou část veřejného mínění.

První tiskárna na našem území byla zřízena počátkem dvacátých let v Brně - Juliánově a od roku 1930 byly za činnost svědků v Československu právně zodpovědny dva spolky - Mezinárodní sdružení badatelů Bible a Biblická a traktátní společnost Strážná věž. Počet svědků pozvolna narůstal a na konci třicátých let dosahoval asi jednoho tisíce nadšených ctitelů Russellova a Rutherfordova díla.

Situace se však radikálně změnila po nástupu fašismu k moci. Ve všech totalitních systémech patřili svědkové Jehovovi k nejvíce pronásledovaným skupinám obyvatelstva. Po ustanovení protektorátu Čechy a Morava bylo mnoho svědků Jehovových zatčeno a transportováno do koncentračních táborů. Celá struktura organizace byla rozbita. Zároveň je pravda, že některé represe si svědkové zavinili svou naivitou a svým fanatismem sami.

Oponenti svědků v této souvislosti často připomínají činnost Franze Lipiňského, který působil mezi svědky na Těšínsku a v Třinci. Lipiňski zakazoval řadovým členům vlastnit identifikační průkazy se znakem říšské orlice a svědkyním, jejichž manželé mezi svědky Jehovovy nepatřili, zakazoval sexuální styky s jejich muži. Je zřejmé, že to vedlo k mnohému zbytečnému rozhořčení, udávání a následné perzekuci ze strany německých úřadů a gestapa. Lipiňski, tak jako mnozí jiní, se ovšem již z koncentračního tábora nevrátil.

Po osvobození Československa ohlásili v listopadu 1945 svědkové Jehovovi ministerstvu vnitra obnovení své činnosti. Ale v této době se již na jejich činnost pohlíželo se značnou nedůvěrou. Proti svědkům byla zaváděna cenzurní opatření a ministerstvo vnitra vyvinulo značné úsilí, aby byla podchycena veškerá činnost organizace a získány jmenovité seznamy dopisovatelů Společnosti s jednoznačným cílem - zničit ji.

Odpor vůči působení svědků Jehovových vyvrcholil po nástupu komunistů k moci. Dne 29. listopadu 1948 provedla v časných ranních hodinách StB prohlídku kanceláří Společnosti v Praze a zabavila zde množství literatury, psacích strojů a peněz. Následovalo rozsáhlé zatýkání po celém území Československa. Zatčeni byli představitelé československé odbočky J. Valenta, F. Kapinus a B. Müller. Druhá rozsáhlejší vlna zatýkání, při které bylo provedeno na 850 domovních prohlídek a zatčeno 120 osob, proběhla počátkem února 1952. Na konci března 1953 bylo v tajném procesu odsouzeno osm nejvyšších představitelů organizace k trestům odnětí svobody od 5 do 18 let. Protože však československá odbočka s novým vedením, v jehož čele stál Konstantin Paukert, nepřestala pokračovat ve své činnosti, postihla na přelomu let 1954 - 1955 svědky Jehovovy třetí, ještě rozsáhlejší vlna zatýkání, pronásledování a věznění.

Ani tato úsilí represivních složek komunistického státu však nevedla k definitivní likvidaci svědků Jehovových u nás. Naopak, počty svědků stále narůstaly,a tak počátkem šedesátých let, začala státní moc měnit pozvolna taktiku: zastrašování a věznění bylo vystřídáno snahou proniknout do organizace zevniř a postupně ji rozkládat. Tato strategie byla mnohem úspěšnější než předchozí represe a postatná část nejvlivnějších svědků byla časem získána pro spolupráci s StB - částečně na základě kompromitujících materiálů, částečně proto, že svědkové věřili, že by spolupráce se státní mocí mohla být organizaci ku prospěchu a mohla vést k její legalizaci.

Výsledkem změněné taktiky státních orgánů byla nejistota, rozpory a vzájemná nedůvěra, která vedla na našem území na konci šedesátých let až k rozštěpení hnutí.

Na jedné straně stál tvrdý nekompromisní proud reprezentovaný Vladimírem Matejkou, na straně druhé pragmatický proud v čele s Bohumilem Müllerem. Ten prosazoval jistou míru spolupráce s komunistickým režimem. Když se časem Müllerovi podařilo získat ve vedení organizace rozhodující vliv, dosáhl vyloučení Matejky z organizace a poté, co se sám stal koordinátorem československé odbočky, se činnost svědků Jehovových u nás začala vyvíjet jednoznačně pod dohledem ministerstva vnitra.

Na začátku sedmdesátých let tak vznikla paradoxní situace: Svědkové Jehovovi byli oficiálně zakázanou sektou, ale svou činnost vykonávali pod kontrolou bezpečnostních orgánů. S vědomím ministerstva vnitra byly zřizovány "tajné" tiskárny a konečná podoba tiskovin podléhala cenzuře řídících pracovníků StB. V řadách svědků působili spolupracovníci, kteří poskytovali státní bezpečnosti důležité informace, podřizovali se jejím pokynům a současně působili na ostatní svědky, aby komunistickému zřízení činili co nejmenší problémy. Je pravda, že množství řadových svědků bylo i nadále pro svoji víru perzekvováno, ale často šlo jen tahy ve vysoké mocenské hře, jejichž smyslem bylo přinutit vedení svědků k větší povolnosti a ochotě se vypořádat vlastními silami s radikální opozicí, která se stále vynořovala z podzemí a vyvolávala problémy.

Ač se to protivilo všem oficiálním proklamacím, souhlasilo s tímto způsobem soužití s komunistickou mocí i brooklynské vedení Svědků Jehovových. To potvrdilo Müllera v čele odbočky. Zároveň se až do roku 1989 distancovalo od všech řadových svědků, kteří se u nás s touto situací nehodlali smířit a vytvářeli disidentské proudy uvnitř organizace. Aktivity oponentů se zaměřovaly na pouhé protestní akce petičního charakteru a upozorňování na konkrétní případy porušování lidských práv komunistickým režimem. Svými "otevřenými dopisy" nejméně dvakrát obeslali nejvyšší místa státního a stranického vedení ČSSR, ale vyšetřování a perzekuce, které následovaly, se vždy se nesly v duchu iniciativní součinnosti vedení svědků Jehovových u nás a orgánů státní moci.

Když se po listopadové revoluci jména vedoucích představitelů organizace objevila na "divokých" seznamech spolupracovníků StB - "Básník" (B. Müller), "Ideolog" (A. Murín), "Nový" (E. Sobička), atd. - většina svědků Jehovových to považovala za spiknutí proti jejich společnosti. K masové deziluzi řadových věřících došlo až po roce 1993, kdy vyvstala možnost zákonné registrace svědků Jehovových jako oficiální náboženské organizace. Ač to odporovalo věrouce i praxi Svědků Jehovových, dva z představitelů české odbočky - dr. Ondřej Kadlec a Eduard Sobička - po konzultaci s právníky brooklynského vedení veřejně popřeli, že by Náboženská společnost svědkové Jehovovi vyučovala tři základní články své víry - odmítání krevní transfúze pro děti svých členů, odmítání vojenské služby ve zbrani a odmítání služby civilní 1.

Mnozí svědkové, kteří prošli komunistickou perzekucí a byli vychováváni v tradici zásadovosti a nekompromisnosti vůči politické moci, propadli trpkému zklamání. Marně vedoucí vysvětlovali, že prohlášení bylo pravdivé, neboť základní věroučné články nevyučují svědkové Jehovovi, ale vyučuje je sama Bible. Marně dokazovali, že nešlo o žádnou lež, ale o právnickou záležitost, kterou jen tak někdo nemůže pochopit. Mnozí svědkové propadli skepsi, rozčarování rostlo, narůstal počet odchodů a objevila se schizmata (posílila Společnost pravověrných svědků Jehovových v Havířově) a první skupiny konvertitů k renomovanému křesťanství (Getsemany v Praze, Milost v Plzni aj). Nejsmutnější na této historii odpovědí na otázky registrujícího orgánu je to, že podle předběžných analýz Generální prokuratury by registraci nestály v cestě ani pravdivé odpovědi.

Časem (1996) Vedoucí sbor odvolal zákaz vykonávání civilní služby. Ti ze svědků, kteří dříve tento zákaz porušili a byli za to vyloučeni, byli však i nadále považováni za odpadlíky a bylo zakázáno se jim jakkoliv omlouvat. To působilo na mnohé řadové členy jako studená sprcha. Další ranou pro alespoň trochu informované svědky bylo to, že jejich vedení u nás přistoupilo na sponzorování své činnosti napojením na podezřelé finanční zdroje.

i když svědkové investovali do rozvoje aktivit nemalé peníze, všeobecné rozčarování způsobilo, že těch, kteří opustili řady Společnosti v České republice dosáhl za rok 1996 téměř jednoho tisíce členů.