SVĚDKOVÉ JEHOVOVI A CIVILNÍ SLUŽBA
PhDr. Lukáš Humpl
Jednání a postoje svědků Jehovových bývají pro nezasvěcené pozorovatele mnohdy naprosto nepochopitelné. Člověk, který žije vně jejich organizace, si dokáže jen ztěží představit, proč jsou svědkové ochotni například odmítáním krevní transfúze riskovat vlastní život, potažmo život svého dítěte nebo z jakého důvodu byli členové v mnoha zemích ochotni dlouhá desetiletí snášet pronásledování pro svůj odpor vůči civilní službě. Svědkové Jehovovi ústy svých vedoucích představitelů deklarují, že v těchto případech jde o osobní a svobodné rozhodnutí každého jednotlivého člena. Skutečnost však bývá mnohdy zcela odlišná a pro samotné členy organizace bolestná a zraňující.
Cílem tohoto příspěvku je ukázat, kam až může tato náboženská organizace zajít ve svém rozhodování o životě jednotlivce a jak je schopna jednat se svými členy. I když se článek zabývá konkrétním problémem - vztahem svědků Jehovových k výkonu civilní služby, dotýká se široké problematiky dalších závažných jevů, jež se v tomto společenství vyskytují: totalitního způsobu vedení skupiny, pokrytectví ve společenství, bezcitnosti a tvrdosti v jednání se členy, pocitu výlučnosti a také neschopnosti představitelů organizace uznat chybu a převzít za ni odpovědnost. 1)
Civilní službu nabízejí úřady v mnoha zemích těm občanům, kteří mají z důvodu svého svědomí či přesvědčení výhrady k účasti na vojenské službě v armádě. Nutno podotknout, že podmínky k výkonu civilní služby, její náplň, délka a průběh, jsou pochopitelně v různých státech odlišné. Tuto skutečnost ovšem vedoucí sbor svědků Jehovových nebral na vědomí a kategorický postoj k této otázce byl řadu let závazný pro členy organizace na celém světě.
Civilní služba je nepřijatelná
Oficiální stanovisko vedení svědků Jehovových se vyvinulo během 2. světové války a znělo tak, že svědek, jenž přijme takovou alternativní službu, se dopouští kompromisu a porušuje svou bezúhonnost před Bohem. Účast na civilní službě se chápala jako náhrada za službu vojenskou, a protože tato je v očích svědků Jehovových špatná, pak i civilní služba vlastně nahrazuje něco nesprávného a je tedy rovněž nepřijatelná. Jelikož vojenská služba zahrnuje možnost prolévání lidské krve, pak kdokoli za ní přijímá náhradu, stává se "vinen krví".2) Postoj samozřejmě nebylo možno biblicky podložit a v literatuře svědků bylo proto o celé záležitosti jen několik zmínek, které postrádaly logiku samy o sobě:
Sjednoceni v uctívání jediného pravého Boha. New York 1991, s. 167. :
"Zkoumání historických skutečností ukazuje, že svědkové Jehovovi nejen odpírali oblékat si vojenské uniformy a chopit se zbraní, ale během posledního více než půlstoletí odmítali také konat nebojovou službu nebo přijímat jiné pracovní přidělení, které by bylo náhradou za vojenskou službu. Proč? Protože si prostudovali Boží požadavky a pak učinili osobní rozhodnutí podle svého svědomí. Nikdo jim neříká, co musejí dělat. Nebrání ani jiným, aby dělali to, co si zvolí. Když jsou však vyzváni, aby vysvětlili svůj postoj, oznamují svědkové Jehovovi, že jako osoby, které se oddaly Bohu, jsou povinni používat svá těla v jeho službě a nemohou je teď vydat pozemským pánům, kteří jednají v rozporu s Božím předsevzetím." 3)"Osobní rozhodnutí" znamenalo pro tisíce svědků v mnoha zemích na světě trestní stíhání a věznění, často i několikaleté nebo opakované. Pokud některý člen v souladu se svým svědomím civilní službu přijal, znamenalo to pro něj vyobcování ze sboru. Prohlásilo se o něm, že se sám dobrovolně vzdává společenství s "Božím lidem" a pohlíželo se na něj jako na vyloučeného.
Při celosvětovém průzkumu, který nařídil vedoucí sbor, se ukázalo, že svědkové nerozumí oficiálnímu zdůvodnění celé záležitosti a i když se většinou řídí pokyny v této věci a civilní službu odmítají, nedokáží svůj postoj dostatečně a logicky zdůvodnit. Během roku 1978 se proto otázka civilní služby projednávala celkem na pěti zasedáních vedoucího sboru. K čemu došlo? R. Franz, jenž byl jako jeden z členů ústředního orgánu při jednání přítomen, vzpomíná:
Franz, R.: Krize svědomí. 1. vyd. Ostrava 1994, s. 93.:
"15. listopadu bylo přítomno všech šestnáct členů a jedenáct hlasovalo ve prospěch změny zásady tak, aby se svědek, který ve svém svědomí mohl přijmout takovou službu, nezařazoval automaticky do skupiny Bohu nevěrných a nebyl oddělen od společenství. To byla dvoutřetinová většina (nutná pro přijetí jakékoli změny - pozn. autor)."Nastala změna?
Nezměnilo se tedy nic, přestože nemálo řadových svědků ve svém svědomí cítilo, že to v Božích očích není nesprávné a navzdory tomu, že civilní službu chápala jako akceptovatelnou činnost také většina členů ústředního orgánu. Ačkoli se tedy při všech hlasováních vyjádřila jasná většina vedoucího sboru pro odstranění této doktríny, stávající dogma zůstalo v platnosti a od svědků na celém světě se i nadále očekávalo, že budou spíše riskovat vězení, než aby přijali civilní službu.
Svědkové a civilní služba v naší zemi
Zajímavá je v této souvislosti situace, která panovala v období komunistického režimu v tehdejším Československu. Členové sice obvykle odmítali nastoupit k výkonu základní vojenské služby, avšak nezřídka jako náhradu za ni přijímali nabídku práce v uhelných dolech. Tato alternativa tehdejšímu vedení organizace v naší zemi kupodivu nevadila, ačkoli po povinně odpracovaných letech a odchodu z dolů byli tito svědkové převedeni do zálohy a nadále vedeni v evidenci komunistického ministerstva národní obrany jako odvedenci v záloze. 5)
Platnost úsloví, že účel světí prostředky, potvrdili mnozí svědkové snahou vyhnout se vojenské službě i za cenu jednání, jež lze jen ztěží označit za křesťanské:
Martinek, B.: Náboženská společnost a stát. Historie svědků Jehovových v Československu. 1. vyd. Praha 2000, s. 52. :
"Větší problémy svědkové státu nedělali ani svým postojem k vojenské službě. Buď odcházeli místo toho pracovat do dolů, nebo si (zjevně podvodně) obstarávali "modré knížky". Podle údajů ministerstva vnitra bylo 83,3 % (!) mužů-svědků držiteli tohoto dokladu." 6)Zcela kuriózní jsou ovšem případy jednotlivců, kteří absolvovali základní vojenskou službu před tím, než se stali svědky Jehovovými. Tito pak byli a jsou vedeni jako vojáci v záloze, někteří z nich dokonce s důstojnickými hodnostmi. Nejednou došlo i k tomu, že svědek - voják v záloze - byl povýšen a obdržel o tom vyrozumění z vojenské správy. Ani vůči takovým členům nebyly ze strany vedoucích představitelů organizace v Československu podstatnější námitky.
Srovnejme výše uvedené se situací, která nastala po roce 1989 v naší zemi: svědek, jenž nastoupil k výkonu civilní služby, dostal z vojenské správy potvrzení o tom, že je propuštěn z armády. Přesto byl na základě platných pokynů vedoucího sboru z organizace vyobcován jako "odpadlík". Někdejší dlouholetý rigidní postoj vedení svědků Jehovových k této otázce se jeví nejen jako zcela absurdní, ale také jako naprosto nespravedlivý vůči vlastním členům.
Stejně jako u jiných sporných nauk a postojů, jež hraničí s porušováním etiky či zákona, i v otázce civilní služby se organizace odmítla k problému postavit čestně. Než byla v roce 1993 Náboženská společnost Svědkové Jehovovi v České republice zákonně zaregistrována, byli její čelní představitelé dotazováni pracovníky Ministerstva kultury ČR. Jedna z otázek zněla, zda svědkové Jehovovi učí, že člen nemá nastoupit a vykonávat civilní službu. Odpověď byla samozřejmě konzultována s právním oddělením v ústředí svědků Jehovových v Brooklynu a zněla: "Ne, nevyučuje" a připojen byl bližší komentář, v němž se uvádí, že svědkové Jehovovi povzbuzují k dodržování zákonů, ale neříkají druhým, co by měli nebo neměli dělat v konkrétních případech. Pokud někdo nenastoupí k výkonu civilní služby, je to jeho osobní odpovědnost.7)
Tedy s trochou ironické nadsázky shrnuto: Svědkové Jehovovi své členy nevedou k odpírání civilní služby, ale naopak je povzbuzují k dodržování zákonů. Většina členů ovšem přijetí civilní služby odmítá (a tedy vůbec neposlouchá nabádání své náboženské organizace), což je jejich osobní odpovědnost a zůstávají dále neposkvrněnými členy sboru. Jestliže v ojedinělých případech dojde k tomu, že svědek Jehovův civilní službu přijme a vlastně tak poslechne oficiálně deklarované stanovisko, je prohlášen za odpadlíka a vyobcován.
Snaha dosáhnout za každou cenu zákonné registrace v naší zemi dovedla vedení svědků Jehovových až k tomu, že zradilo stovky svých vlastních členů. Paradoxně byly vlastně postiženy oba tábory: odpíračům civilní služby, kteří pro svůj postoj čelili soudnímu stíhání, sice organizace tiše poskytovala právní pomoc a podporu, avšak oficiálně se od jejich jednání distancovala; těch, kteří se na základě svého svědomí rozhodli přijmout civilní službu, se bez milosti zbavila. Neuvěřitelné? Schizofrenní? Ano, ale když se kácí les, létají třísky a velká politika obvykle vyžaduje oběti. V České republice ji na oltář své náboženské společnosti "dobrovolně" přineslo mnoho většinou mladých členů. Tím ovšem celá věc ještě zdaleka neskončila.
Nečekaný obrat
K nečekané a náhlé změně v oficiálním postoji organizace došlo na jaře 1996. Ve Strážné věži z 1. května 1996 se uvádí:
Splácejte césarovy věci césarovi. In: Strážná věž. 117, 1996, 9, s. 15. :
"V některých zemích se za povinnou nevojenskou službu považuje civilní služba, například nějaká společensky prospěšná práce. Může se křesťan, který je zasvěcen Bohu, na takové službě podílet? I v tomto případě se musí Bohu zasvěcený, pokřtěný křesťan sám rozhodnout na základě svého biblicky školeného svědomí… Je-li tato občanská, civilní služba společensky prospěšná a není-li spojena s falešným náboženstvím či z jiného důvodu nepřijatelná pro svědomí křesťana, svědkové Jehovovi se na ni obvykle podílejí… Jmenovaní sboroví starší i ostatní členové sboru by měli respektovat svědomí takového bratra (jenž CS přijal - pozn. autor) a nadále jej považovat za křesťana, který má dobrou pověst." 8)Pro nezasvěceného čtenáře, který o dosavadním postoji organizace k problematice civilní služby nic nevěděl, by celá stať nutně vyzněla tak, že se vlastně nikdy nic nezměnilo. S naprostým klidem se zde konstatuje, že na civilní službě není nic špatného a svědkové Jehovovi se na ni obvykle podílejí - tedy jakoby tento názor organizace zastávala odjakživa. Ve skutečnosti se ovšem jedná o sice tichý, leč zásadní obrat v politice svědků Jehovových. Ze dne na den se již nejedná o natolik závažný akt zrady vůči křesťanským ideálům a zásadám organizace, který by vyžadoval striktní a nemilosrdné potrestání viníka. Obrat o téměř sto osmdesát stupňů znamená, že svědek, jehož by sboroví starší ještě včera, poslušní dispozic svého vedení, prohlásili za odpadlíka, člověk, jehož by spoluvěřící ani nepozdravili, je jakoby mávnutím kouzelného proutku najednou považován za křesťana, který má ‚dobrou pověst'. Ba co více, interní periodikum svědků Jehovových "Naše služba Království" členům připomíná:
Naše služba Království. 45, 2002, 12, s. 7. :
"Ti, kdo si přejí vykonat civilní službu u Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi, by o tom měli napsat odbočce prostřednictvím služebního výboru sboru." 9)Organizace tedy po několika desítkách let nakonec provedla korekci své politiky v otázce civilní služby. Jako obvykle tak učinila, aniž by se alespoň pokusila vysvětlit důvody, které k tomuto kroku vedoucí sbor vedly. Na možnost byť jen náznaku omluvy ze strany oficiálních míst již nepomyslel snad ani ten největší snílek z řad postižených svědků Jehovových. Zároveň však vyvstala nutnost zaujmout jasný postoj k těm bývalým členům, jež civilní službu absolvovali ještě před uskutečněním změny a byli proto ze sboru vyobcováni.
Jehova to více osvětlil
V květnu 1996 byl z ústředí svědků Jehovových zaslán všem sborům dopis, který poskytuje odpověď na otázku, jak se mají nyní členové sboru dívat na ty, jež byli v minulosti pro svůj postoj k civilní službě vyobcováni, když tato je dnes považována za přijatelnou. Vyjádření organizace se zdá být bizarní a šokující, ale pro svědky Jehovovy je příznačné:
Dopis Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi radám starších ze 4. května 1996 :
"Na takové bratry se i nadále pohlíží jako na ty, kdo opustili společenství. Jejich postavení se automaticky nijak nemění. Ke svému jednání se rozhodli v době, kdy to bylo považováno za kompromis a kdy mnozí jejich vrstevníci šli do vězení, protože nechtěli opustit společenství. To, že Jehova chtěl nyní tuto otázku více osvětlit, nic nemění na skutečnosti, že se takoví bratři rozhodli opustit Jehovovu organizaci." 10)Sboroví starší jsou v dopise dále instruováni k návštěvě těch "oddělených" členů, u kterých se předpokládá zájem o návrat do organizace. Dozorci jsou rovněž nabádáni, aby se při jednání s těmito jedinci neomlouvali. Jestliže se dotyčný člověk chce do sboru vrátit, má napsat starším dopis, v němž požádá o znovupřijetí.
Chyba tedy nebyla na straně vedoucího sboru, který je tvůrcem ideologie organizace, nýbrž v jednotlivcích. Vina se přesouvá na členy, jež na základě svého svědomí a přesvědčení dospěli k odlišnému názoru. Oni narušili uniformitu a vybočili z řady, oni byli neloajální k organizaci, a přestože tato opravila svůj postoj, který byl již neudržitelný, vinu nesou stále oni. Formulace "Jehova chtěl nyní tuto otázku více osvětlit" je v prostředí svědků Jehovových známou frází, která se používá v případě, kdy vedoucí sbor provede závažnou změnu věrouky nebo nějakého postoje, jež organizace zastává; ústřední orgán se pak staví do pasivní role pouhého vykonavatele Boží vůle. Má to svou logiku, protože přičteme-li k tomu, že Bůh je spravedlivý a neomylný, pak vina nutně musí být na někom třetím, a to jsou řadoví členové.
Vězni svědomí?
Organizace svědků Jehovových, hnána patrně neodbytnou potřebou být viděna před zraky veřejnosti pokud možno v co nejlepším světle, se rozhodla k dalšímu kroku: zmanipulovat fakta a z nastalé situace ještě co nejvíce vytěžit k vylepšení svého image.
Naprosto neuvěřitelnou tečku za problémem civilní služby tak v roce 2000 učinila kniha "Bitvy beze zbraní", jejímž autorem je Lubomír Müller. Publikace je jednou z těch, které naznačují novou strategii, jíž svědkové Jehovovi pro svou propagaci u nás používají.11) Má "nesvědkovský" vzhled a vydalo ji "civilní" nakladatelství. Autor sám je ovšem členem organizace a jako právník hájí její zájmy coby pracovník pražského ústředí svědků Jehovových. JUDr. Müller se v roli obhájce účastnil řady soudních procesů se svědky, jež odmítali nastoupit k výkonu civilní služby. V knize čtenářům přibližuje několik z těchto kauz, které nakonec projednával Nejvyšší nebo Ústavní soud České republiky.
Kniha má zjevně zjednat nápravu reputace a zdánlivě otevřeně se vyjádřit k tématu pro svědky Jehovovy značně nepříjemnému. Tak jako i v jiných obdobných případech, také za tímto literárním pokusem se rýsuje tichá podpora, či dokonce přímá objednávka z oficiálních míst organizace svědků Jehovových.
Události a fakta autor podává značně mlhavým způsobem, neobjasňuje základní souvislosti a na několika místech se uchyluje k použití myšlenkové manipulace. Čtenář neznalý skutečnosti tak musí nutně dospět k nesprávnému závěru: svědkové Jehovovi, kteří do roku 1996 houfně odmítali vykonávat civilní službu, jsou vlastně bojovníci za lidská práva a oběti našich nedokonalých zákonů, potažmo celého soudního systému. Pravda je ovšem taková, že tito muži se stali daleko spíše oběťmi své totalitní náboženské organizace. Odmítnutí civilní služby bylo ve skutečnosti pro mnoho členů otázkou rozhodování se mezi porušením zákona, trestním stíháním, potažmo pak vězením a nemilosrdným vyobcováním ze sboru. To jsou fakta, která však již Lubomír Müller pochopitelně neprozrazuje. Čtenáři se servírují pouze pečlivě filtrované, žádoucí a upravené informace. Nutno poznamenat, že tato taktika, jíž organizace svědků Jehovových vědomě a zcela bezostyšně používá, je vůči veřejnosti krajně neseriózní, neboť běžný čtenář zpravidla nemá o záležitosti dostatek objektivních informací a je proti této strategii prakticky bezbranný.
Celý vývoj v otázce civilní služby zřetelně ukazuje, že vedení organizace svědků Jehovových není schopno uznat svou chybu, odmítá přijmout odpovědnost za svá rozhodnutí a politiku, již samo hlásá. V průběhu uplynulého půlstoletí svým postojem k problému poškozovalo tisíce vlastních členů a vystavovalo je zbytečnému pronásledování ze strany státních orgánů. Organizace se na veřejnosti od odmítání civilní služby jednotlivými svědky distancovala a ústy svých představitelů tvrdila, že své členy k tomuto rozhodnutí nevybízí. Po změně politiky v této otázce se navíc pokouší zastírat fakta a problém přesunout do úplně jiné roviny. Všichni svědkové Jehovovi, kteří do roku 1996 stáli před rozhodnutím přijmout nebo odmítnout civilní službu, však vědí, jaká je pravda.
Civilní služba se tak stala dalším schizmatem v historii svědků Jehovových, s nímž se členové organizace budou muset vyrovnat. Je velmi pravděpodobné, že tak jako řada jiných obdobných případů a afér, jež se v minulosti ve skupině vyskytly, dovede se i problém civilní služby postupně k tichému zapomnění.
Použitá literatura a poznámky:
- Humpl, L.: Svědkové Jehovovi - psychologické aspekty členství a odchodu ze skupiny. In: Československá psychologie. XLVI, 2002, 4, s. 323 - 339.
- Franz, R.: Krize svědomí. 1. vyd. Ostrava 1994, s. 93.
- Sjednoceni v uctívání jediného pravého Boha. New York 1991, s. 167.
- Franz, R.: Krize svědomí. 1. vyd. Ostrava 1994, s. 93.
- Dle usnesení vlády ze dne 12. 3. 1958 č. 229 byl odvedencům - horníkům povolen odklad nástupu základní (náhradní) služby, a to až do 31. prosince roku, kdy dovršili 30 let, čímž se jim prominul výkon této služby a odvedenci byli zařazeni do zálohy.
- Martinek, B.: Náboženská společnost a stát. Historie svědků Jehovových v Československu. 1. vyd. Praha 2000, s. 52.
- Dopis přípravného výboru Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi Ministerstvu kultury ČR z 30. července 1993 - kopie v majetku autora.
- Splácejte césarovy věci césarovi. In: Strážná věž. 117, 1996, 9, s. 15.
- Naše služba Království. 45, 2002, 12, s. 7.
- Dopis Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi radám starších ze 4. května 1996 - faksimile viz zde.
- Humpl, L.: Svědkové Jehovovi v České republice - prožívání a postoje bývalých členů. Rigorózní práce, Univerzita Palackého 2002, s. 205 - 208.
Medailónek
PhDr. Lukáš Humpl (*1974) je psycholog; pracuje ve Státní slezské nemocnici v Opavě a na operačním středisku Zdravotnické záchranné služby v Opavě. Z církve svědků Jehovových byl v roce 2003 exkomunikován za napsání tohoto článku.
S poděkováním převzato z časopisu Dingir.
© Straznavez.CZ, www.straznavez.cz