Strážnávěž.CZ

Svědkové Jehovovi jsou milí, alespoň navenek

„Víra v Boha je o tom, že člověk jedná správně ze své vlastní vůle, a ne jen na základě příkazu“

Ilustrační foto:
Oblastní sjezd, Praha - Strahov, 2006

Svůj příběh zaslala I. K.

Dobrý den,

když jsem navštívila vaše stránky, byla jsem opravdu ráda, že může kdokoliv, ať je to člen SJ nebo člověk, který se s nimi jen setkal, říci (napsat) svůj názor na tuto náboženskou společnost a na chování jejich členů.

Setkala jsem se s touto vírou ve škole, když k nám přišla nová spolužačka, která k SJ patřila a samozřejmě stále patří. Celkem hodně jsem se s ní skamarádila. Asi tři roky jsme byly dobré kamarádky, a já jsem vzhledem k nátlaku, který na mě vytvářela (což jsem si uvědomila až teď v posledních měsících, když už spolu moc nejsme) jsem začala studovat. Začala jsem také proto, že když jsem byla v deváté třídě základní školy, přišel k nám nový spolužák Petr, který také patřil k SJ a dobře se s Radkou znal. Začala jsem s ním chodit.

Během následujícího roku, co jsme se stýkali, se stala spousta věcí. Moji rodiče nesouhlasili s tím, že se stýkám se svědky, a rázně mi to zakázali. Samozřejmě, že jsem se s nimi ani s jedním nechtěla rozloučit, takže jsem se snažila protestovat, ale stejně jsme se stýkat přestali.

Během těch tří nebo čtyř měsíců, co jsme se nestýkali, jsem měla možnost si na toto téma promluvit s jinými bývalými i současnými členy SJ, a také samozřejmě s lidmi, kteří se se SJ setkali. Postupem času jsem si začala uvědomovat, jakou hloupost jsem udělala, když jsem začala studovat a zabývat se touto vírou.

Nechci nikomu hanit jeho víru, to opravdu nikoli. Každý má právo na svůj vlastní názor a na to, aby si vybral styl života jaký on sám považuje za správný. Já jsem ale zrovna v této víře svůj život „neviděla“, a abych pravdu řekla, tak v žádné víře. Jsem toho názoru, že pokud člověk chce věřit v Boha, věří v něj a nepotřebuje navštěvovat žádné shromáždění ani sjezdy, bohoslužby a tak dále. Myslím si, že lidé o různých vírách vědí, a že nepotřebují, aby je co chvíli někdo navštěvoval a neustále dokola jim říkal, že zrovna ta jeho víra je ta pravá, ať už jsou to SJ nebo třeba Mormoni.

Myslím si, že víra v Boha je o tom, že člověk jedná správně ze své vlastní vůle, a ne jen na základě nějakého příkazu. S tímto jsem se setkala, když mi jedna sestra říkala, že nesmí mluvit sprostě, protože to říká Strážná věž. Já bych se o tom vůbec nezmiňovala, prostě bych sprostě nemluvila, protože bych to nechtěla já sama, a ne proto, že mi to zakazuje nějaký časopis.

Většina lidí, kteří patří ke SJ a se kterými jsem se setkala, mi přišla navenek sice milí, ale uvnitř to byli zahořklí lide, kteří by nikdy nemohli opravdu prožívat radost od srdce, a absolutně mi nepřišli jako laskaví a ochotní, jak se všude v literatuře svědků říká.

Ale abych se vrátila ke svému příběhu. Po několika týdnech od doby, co jsme se rozešli, jsem se potkala s Radkou a ptala jsem se na Petra. Tak nějak jsme v rozhovoru došli k její víře, a já jsem jí řekla, že lituji, že jsem začala studovat, protože jsem to vlastně neudělala z vlastní vůle. A že také vůbec nesouhlasím s některými „pravidly“, která tam mají.

Po několika dnech mi volal Petr, jestli je opravdu pravda, že kouřím, chodím na různé akce a z nich se vracím opilá, že říkám, že SJ zabíjí děti a tak podobně. Samozřejmě to pravda nebyla, ale já jsem se alespoň tímto telefonátem utvrdila v tom, že opravdu někteří svědkové myslí jen na sebe a jsou to bezcharakterní lidé (neříkám, že všichni - znám i několik opravdu milých a hodných SJ), kteří se snaží navenek chovat mile, vlídně a ochotně jen proto, aby si lidé okolo nich mysleli, že jsou hodní, ale ve skutečnosti je tomu úplně jinak. To už ovšem lidé neví.

Petr tím byl taky otřesený, a vzhledem k tomu, že už delší dobu měl stejný názor jako já, odešel ze sboru. Jenže mu není ještě 18, a tak za něj zodpovídají rodiče. Ze začátku to měl těžké, ale nakonec ho začali tolerovat, a tak již asi čtyři měsíce nenavštěvuje shromáždění SJ.

Zarazilo mě, když jsme jednou šli kolem jednoho bratra, a ten i přesto, že ho Petr zdravil, dělal že ho nevidí, a jen prostě prošel dál. Podobná situace se pak stala vícekrát, a já jsem pochopila, že ho úplně vyřadili ze společnosti, a že přišel úplně o všechno, kromě rodičů.

Nevím, co je to za víru, když jen proto, že má člověk jiný názor a odejde ze sboru, přestanou se s ním bavit a úplně ho vyškrtnou ze života. Přijde mi to naprosto nepochopitelné, když říkají, že každý má právo na svůj vlastní názor, a že pokud bude jednat i proti jejich pravidlům, žádný postih nenastane, ale ve skutečnosti jej úplně vyřadí ze sboru.

Nemohu udělat jiný závěr, než že tato náboženská organizace nepatří mezí církve. Církve si přece nezakládají na tom, aby měly co nejvíc členů za každou cenu, ale na tom, aby lidé opravdu od srdce a z vlastní vůle věřili v Boha, a také se podle toho chovali. A k tomu podle mě nepotřebují shromáždění ani sjezdy, kde je k tomu v podstatě bude někdo „nutit“.

Toto je můj příběh a názor na SJ, a díky tomu vlastně i na veškerou víru, ať už jsou to třeba katolíci nebo Mormoni.

S pozdravem

I. K., září 2006

(Redakčně upraveno)

Ohlasy a diskuze - zde