Byl jsem svědek Jehovův

V magazínu Víkend - páteční příloze Hospodářských novin - vyšel rozhovor¹s jedním z disidentů mezi svědky Jehovovými. Před vznikem článku přišel na adresu serveru straznavez@centrum.cz mail od jeho autora, pana redaktora Kyši, kde mimo jiné napsal:

„ … Díky Dingiru a Raymondu Franzovi jsem získal jiný pohled na bývalé svědky Jehovovy. Zatímco jsem je dříve viděl jako poblázněné zoufalce, dnes chápu, že jsou to hledající a hloubaví lidé, z nichž se po určité katarzi stávají velmi vzdělaní a zodpovědní křesťané. Chtěl bych na jednom příběhu bývalého svědka ukázat, že být svědkem Jehovovým neznamená, že je člověk hlupák, ale že se dost často dokáže přes trnitou cestu dostat k podstatě křesťanství, a to mnohdy mnohem hlouběji, než většina členů zavedených křesťanských denominací. …“

Článek s poděkováním přetiskujeme v plném znění.

Michal M. Malý, 8.2.2010

Leoš Kyša, Hospodářské noviny, magazín Víkend, 5.2.2010, www.ihned.cz

Byl jsem svědek Jehovův

Foto: Libor Fojtík. Převzato z www.ihned.cz

Podle odhadů odborníků vydrží člověk mezi Svědky Jehovovými v průměru sedm let. Já jsem mezi nimi strávil skoro čtyřnásobnou dobu - zažil jsem totalitní časy, vzestup společenství po revoluci i současný úpadek.

Jmenuji se Jan a je mi pětačtyřicet let. Narodil jsem se v Pardubicích, ale mezi Svědky jsem se dostal v Praze během studia chemie na VŠCHT. Bylo mi dvacet a v zemi vládli komunisté. Na brigádě jsem se seznámil s klukem, který mezi Svědky už několik let působil. Poznávání a oťukávání tajemné náboženské organizace trvalo tři roky. Mezitím jsem uvěřil v Boha, nechal se u Svědků pokřtít a postupně přijal jejich pravidla. Podobně jako moji vrstevníci jsem v organizaci procházel fází nadšení. Všechno mi přišlo skvělé a úžasné. Hlavně lidé kolem mě. Stejně jako oni jsem věřil, že jsem výlučný a jako jeden z mála patřím mezi vyvolené, protože naše společenství si za výlučné vyvolil Bůh.

Během totality jsme se považovali za podzemní hnutí. Scházeli jsme se po skupinkách o pár lidech, četli bibli a snili o lepším novém světě. To jsme ještě netušili, že naše vedení čile spolupracuje s StB - tajnou policii jsme samozřejmě zajímali, ale díky kolaboraci špiček Svědků nás nechávala na pokoji.

Nadšení mi vydrželo skoro deset let. Po revoluci jste mě mohli vídat na ulici se Strážnou věží a dalšími našimi časopisy v ruce. Také jsem chodil od domu k domu a přesvědčoval lidi o své víře a výlučnosti Svědků. V té době jsem tomu pevně věřil. Nedívám se dnes na sebe jako na naivního a nezkušeného člověka, ale taková byla doba, zkrátka mi chyběly informace.

První pochybnosti jsem měl už krátce po změně režimu - tehdy přišly na řadu doslova monstrprocesy s těmi, kteří stáli v opozici proti vedení Svědků, a vylučovalo se ve velkém. Přitom jsem své vyhozené kolegy znal jako oddané věřící a slušné lidi. Vyloučení je psychicky velmi zasáhlo, zhroutili se. Vždyť věřili, že společenství zastupuje Boha na zemi, a když pak byli ze Svědků Jehovových vyloučeni, znamenalo to pro ně totéž, jako by je zavrhl sám Bůh. To byla první semínka pochybností.

Ta další přicházela postupně. Zjistil jsem, že důležitější než Bůh a svědomí každého člověka je pro naše představitele poslušnost. "Oddanost "oveček" pro ně měla mnohem větší cenu než víra, čestnost nebo svědomí. Mnoha lidem to tak vyhovovalo - zřekli se práva rozhodovat sami za sebe a "odevzdali" jej vedení. Kdysi jsem studoval bibli s jedním kamarádem; také on se pak nechal pokřtít jako Svědek Jehovův. Dodnes je aktivním členem a je šťastný. Možná právě proto, že nemusí sám za sebe rozhodovat. Myslím, že pro takové lidi je organizace velmi prospěšná. Existují stovky věřících, kteří se mezi Svědky cítí dobře, protože nemusí myslet, stačí jim řídit se příkazy. Těch nařízení, zákazů a doporučení je hodně - třeba jak se máte chovat k lidem v zaměstnání nebo jakou profesi si pro sebe vybrat. Například tabákový průmysl či práce v armádě jsou pro svědky zakázané.

Výrazem, který organizaci Svědků bohužel dobře charakterizuje, je pokrytectví. Zažil jsem případy, kdy za malé prohřešky byli lidé nemilosrdně vylučováni; pokud se však podobných provinění dopustil někdo, kdo dával společenství víc peněžních darů, trest se mu vyhnul.

V posledních letech jsem sice chodil na shromáždění, stýkal se s ostatními členy, ale vnitřně jsem už od nich odešel. A tak je to stále. Oficiálně mě nevyloučili, nemají důvod - nedal jsem jim k tomu žádnou záminku, pravidla veřejně neporušuji. Nechci zcela odejít, protože u Svědků jsou mí příbuzní a přátelé. A ti by pak se mnou museli přestat mluvit. Mám tři děti, a protože tchyně je nadšený Svědek, bojím se, že by během jednoho dne přišly o babičku. V organizaci chci také zůstat kvůli tomu, abych mohl případně pomoct lidem, kteří jako já začnou o společenství pochybovat. Znám například ženy, jež se kvůli Svědkům nevdaly a nemají děti - a teď v padesáti zjišťují, že zůstaly samy.

Takových disidentů jsou u Svědků Jehovových desítky, možná stovky. Tisíce dalších ovšem oddaně věří vedení organizace i tomu, co hlásá. Nedávno jsem s jedním z nich mluvil a on se divil, že jsem na odchodu. Řekl mi, že je hloupost odejít, když se blíží "závěr systému věcí", tedy konec světa, který Svědkové Jehovovi už tolikrát prorokovali.

Je hodně lidí, kteří organizaci opustí a přestanou věřit. Já jsem však stále křesťanem. Chodím do skupiny věřících z různých církví, studujeme bibli a mluvíme o Bohu a Ježíši Kristu. Jenže teď, na rozdíl od časů, kdy jsem byl oddaným Svědkem, mám svobodu vlastního názoru a svědomí, nesvázanou nesmyslnými pravidly. Už si ji nenechám vzít.

Příběh zaznamenal: Leoš Kyša

Odkazy:

1. Kyša L. Byl jsem svědek Jehovův. Hospodářské noviny - magazín Víkend. 5. února 2010, http://hn.ihned.cz/c1-40335390-byl-jsem-svedek-jehovuv.

Ohlasy a diskuze - zde