Strážnávěž.CZ

Víra jako dar

Motto: „Dívej se na každý východ jako na vstup někam jinam.“
Tom Stoppard

Zkušenost bývalého staršího místního sboru svědků Jehovových a průkopníka.

(Zaslal Jiří Brei 2.12.2013, publikováno 23.12.2013)

Příběhy které jsem četl na těchto stránkách mě po několikaletém váhání pohnuly k tomu, abych zde také odhalil kousek svého života. S nadějí, že i v něm budou moci druzí hledat, co by mohlo být užitečné i pro ně. Ještě jsem na tomto webu nic nezveřejňoval, takže je to moje premiéra. Článek věnuji druhým, ale i sobě, neboť je dobré občas se ohlédnout za svým životem.

Katolictví

Narodil jsem se v katolické rodině a záhy byl pokřtěn, ale moji rodiče nebyli praktikujícími katolíky a k víře mě nijak zvlášť nevedli. Přesto jsem, kam až mi paměť sahá, k víře vždy tíhl, modlil se a měl spousty otázek. Víra mi byla dána jako Boží dar. Asi od čtrnácti let jsem začal chodit pravidelně do kostela, začal jsem číst Bibli a mé otázky přibývaly. V roce 1982 jsem potkal svojí ženu Štěpánku. Nebylo to však v kostele, jak by možná někdo očekával, ale na diskotéce v kavárně Alfa na Václavském náměstí v Praze. Štěpánka sice pocházela z ateistické rodiny, ale chodila na gymnázium s Madlenkou Kaplanovou (Kaplanovi se během komunistického režimu silně angažovali v disidentském hnutí, ale především byli hluboce věřícími katolíky) a skrze ni jsme oba získali spojení s komunitou v Taizé a příjemné společenství věřících. Pro mě to byl opět Boží dar. Přivedl mě až k biřmování, které jsem obdržel od stařičkého kardinála Tomáška.

Mezitím však přišla maturita a začala hrozit vojna. Zkusil jsem se dvakrát přihlásit na Vysokou školu zemědělskou, ale soudruzi mi nedali šanci, neboť oba moji rodiče i bratr žili v té době již na Západě. V době před rokem 1989 to byl závažný prohřešek a pro uchazeče o vysokoškolské studium obzvlášť. Jediným způsobem jak se vyhnout vojně, pro mě bylo vystěhování se za rodiči. Nakonec jsem se po dvou letech váhání a pochyb, vyzvedávání a vracení vystěhovaleckého pasu, přece jen do Rakouska odstěhoval. Tři dny před mým odjezdem jsem se oženil se Štěpánkou. Zanechala studia medicíny, aby kvůli mně odešla do Rakouska pracovat jako pomocná síla v hospodě. Stejně ochotně se pak se mnou zase vrátila zpátky do Československa, když mi začalo být v cizině úzko. Prokázala se jako trpělivá a obětavá partnerka, která mě podepírá v době tísně. Považuji za jeden z největších Božích darů, že jsem ji mohl potkat.

Svědek Jehovův

A zde po našem návratu do Prahy vstupují v roce 1988 do našeho života Svědkové Jehovovi. Sice se zpočátku jako horlivý katolík snažím Svědkům s Biblí v ruce dokázat, že nemají pravdu, ale po půl roce musím kapitulovat. Svědkové umějí s Písmem zacházet mnohem lépe a já nejsem schopen jejich tvrzení vyvrátit. Postupně přinášejí odpovědi na mé mnohé biblické otázky a také přinášejí určitou stabilitu do mého života. Daň, kterou za to musíme Štěpánka i já zaplatit, je duchovní rozdělení naší rodiny. Štěpánka se s mojí novou vírou a se Svědky nehodlá smířit a zuří, protože v tom vidí jen další z mnoha mých nerozumných nápadů. Až o dva roky později začíná studovat a za čas se i ona nechává pokřtít. Postupně vstupujeme do průkopnické služby, spolupracujeme s Bételem (ústředí SJ), stávám se služebním pomocníkem a pak starším ve sboru …

Kazatelská služba pro mě není jen formalitou. Baví mě mluvit s lidmi a hledám, jak v nich probudit hlubší zájem o svět kolem nich a duchovní věci, což se mi docela daří. V devadesátých letech jsou lidé naladění na změnu, zajímají se o nové věci, chtějí žít jinak. Je docela příjemné chodit kázat. Služba však není jednosměrná ulice a odpovědnosti ve sboru také ne. Nutí člověka přemýšlet, zpětně na něj působí a přináší nové otázky. Otázky na které dogmatické myšlení Svědků Jehovových jen stěží dává odpovědi.

Jednoho dne, věřím, že to je opět Bůh, kdo to zařídil, mne při mé službě s časopisy oslovuje Mike Morrow, člen Církve Pánovy z Alabamy. Bere si ode mne traktát o naději pro mrtvé a ptá se, zda poskytuji lidem i biblické studium a zda bych ho s ním v angličtině zvládnul. Samozřejmě souhlasím, ale záhy se ukazuje, že to je Mike, kdo studuje se mnou a nutí mne přemýšlet, a nikoli naopak. Začínám studovat řečtinu a hebrejštinu, abych mu dokázal, že nemá pravdu, ale zjišťuji, že dogmata Svědků Jehovových lze biblicky obhájit jen stěží. Postupně přestávám s průkopnickou službou, skládám funkci staršího. Někteří bratři a sestry začínají být nespokojení s mými názory. Přicházejí rozhovory s jinými staršími, s Ondřejem Kadlecem, který je v našem sboru, a nakonec přichází v roce 1999 mé vyloučení.

Chvíli se ještě scházím se skupinkou kolem Mika Morrowa, ale zjišťuji, že se až zase tolik neliší od Svědků, a tak naše kontakty postupně ustávají. I když Štěpánka zůstává Svědkem Jehovovým, náš vztah to nijak nepoškozuje. To, co jsme spolu za léta manželství prožili, nás naučilo oceňovat dobré stránky toho druhého, naučilo nás chápat naše omezení a chyby. Paradoxně je to i moje vyloučení, co nám pomáhá pochopit, že člověk stojí výše než náboženská dogmata. I tato zkušenost je pro nás dobrý Boží dar.

Evangelická teologie

Mé vyloučení od Svědků se již za rok prokazuje jako otevření nových dveří. Protože mne stále baví biblické jazyky, podávám si přihlášku na Evangelickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, na obor Evangelická teologie, původně však pouze se záměrem absolvovat tamní jazykové kurzy. Po dvou letech úspěšného souboje s řečtinou, latinou a hebrejštinou, však zjišťuji, že je studium zajímavé, a že stojí za dotažení do konce, když už jsem zdolal největší překážku, kterou jsou právě biblické jazyky. A tak, po sedmi letech, studium úspěšně dokončuji.

Ohlédnutí

Když se dívám po letech zpátky, vidím to, co jsem zatím v životě prožil, jako součást Boží cesty se mnou. Na mnoha jejích místech jsem měl pocit, že jsem sám a ztracen, a že cesta nemá smysl, ale nikdy tomu tak nebylo. Bůh měl pro mne vždy pomocnou ruku a otevřené dveře. Bez toho, co mi dovolil prožít, bych nebyl tím, kým jsem dnes. Proto vnímám i své setkání se Svědky Jehovovými jako součást Boží výchovy, které se mi od něj dostává. Byli tím, co mně v době mojí rozkolísanosti dalo stabilitu a co mi pomohlo k duchovnímu růstu. Byli tím, skrze co Bůh Štěpánku i mne vychovával. Když nadešel čas, bylo vyloučení od nich jejich nevědomým otevřením dveří k mému studiu teologie, za něž jsem Bohu vděčný. Sice nyní nevím úplně přesně, co dál, ale moje dosavadní zkušenost mi dává víru, že se zase někde otevřou nějaké dveře a že se nemusím bát.

Proč to všechno píši? Protože mi v tom co jsem prožil, dal Bůh pocítit, že je i přes mé chyby a můj hřích se mnou. Že mě neopouští a že má pro mne vždy připravené východisko, že mi stále otevírá dveře k další cestě, že s ním vede tato cesta dál. Stále mne učí abych ze situace v níž se nacházím neutíkal, ale ptal se, proč jsem v ní, a co může přinést druhým i mne samotnému. Pokud mohu druhým nějak poradit, svěřte se do Boží ruky a dovolte mu, aby vás nesl tam, kam on pro vás připravil. I když vaše cesta vedla nebo povede přes Svědky Jehovovy, radujte se z toho. Třeba však tudy vůbec nevede a zjistíte, že se věci vydaly směrem, který vám není příjemný. Nebojte se toho. Dříve či později zjistíte, že cesta kterou pro Vás připravil Bůh, je dobrá.

S přáním Božího pokoje

Zaslal Jiří Brei 2.12.2013, publikováno 23.12.2013, jiri.brei.cz@gmail.com

Ohlasy a diskuze - zde