Veřejně jsem dal vyhlásit, že již nejsem svědkem Jehovovým

Zkušenost zaslal Svatopluk Slavík, bývalý starší sboru svědků Jehovových Vyškov.

Svatopluk Slavík

Moje zkušenost se dotýká jedné z příčin, která nedovolí řadě členů SJ, kteří po straně vyjadřují svou nespokojenost s učením a jednáním SJ, tuto organizaci opustit.

Po téměř třiceti letech jsem na jaře roku 2005 opustil organizaci SJ, protože jsem začal namísto Strážné věže poctivě studovat Bibli. Prostě jsem použil opačný postup, než který je vyžadován na shromáždění, kde se studuje Strážná věž, a vhodně zvolené části Bible se použijí jen k důkazu její pravdivosti. Když takový text není po ruce, rozdělí se jakýkoliv jiný verš na A, B, C, a jistě se vhodná myšlenka najde.

Můj obrácený postup mě ukázal, že SJ se nejen v řadě případů mýlí, ale i záměrně svým členům lžou. To ale nechci rozebírat, protože si to uvědomuje i většina SJ. Ze strachu před touto skutečností však zavírají oči.

Svědkové Jehovovi mají strach

Je to tedy strach, který jim brání. Možná to není ani strach z Jehovy, protože mnoho z nich ani tak silnou víru nemá. Je to strach z toho, že vzepřít se nějaké nauce věrného otroka, která je sice evidentně mylná a v rozporu s Biblí, znamená vzepřít se samotnému Jehovovi. Strach je však především z toho, že účty „za svou pochybnost“ bude skládat starším sboru. Ježíš říká, že budou odpuštěny všechny hříchy, ale starší jsou ochotni považovat za neodpustitelný hřích cokoliv, co by ohrožovalo stabilitu jejich víry podobné „domečku z karet“, a navíc jsou nemilosrdní a dokonale poslušní své organizace.

Deník Rovnost 2005
(Pro zvětšení klikni)

A teď jsem u jádra věci. Ve sboru mám spoustu přátel. Mám je rád a oni mě. Když odejdu, vrátím se mezi lidi, které jsem kdysi svým fanatismem odehnal. A moji přátelé z řad SJ budou na mne plivat. Zůstanu sám. A někteří, kdyby mohli, upálí nás na hranici. Prostě včera milovaný bratr a zítra opovrženíhodný nepřítel.

S tím jsem ale počítal. Abych si usnadnil přijetí mezi ostatní občany v mém okolí, a zbavil je strachu z mého dotěrného vydávání svědectví, nechal jsem vše vyhlásit místním rozhlasem: „Nejsem již členem této organizace, zůstávám věřícím člověkem, ale s touto organizací nechci být spojován“ . Navíc, za tu dlouhou řadu let a pro svou přílišnou horlivost jsem byl znám i v jiných okresech. Nechal jsem proto vytisknout článek podobného znění i v okresních novinách a krajském časopise. (faksimile článku z deníku Rovnost z roku 2005 – viz zde) Všichni začali slušně zdravit, a úcta k „panu faráři“ zůstala. Jinak se ale chovali bratři.

Dříve společné prázdniny, nyní musím „okamžitě vypadnout“

Při jedné návštěvě u nevěřícího přítele, jehož rodiče jsou moji bývalí bratři (a on je věčný zájemce), přišly za námi do místnosti jeho matka a sestra a s takovým zvláštním pohledem, se kterým jsem se setkával jen u lidí posedlých spiritismem, rozčileně přikázaly: „Pane Slavíku, okamžitě opusťte náš dům, nebo vás necháme vyvést policií“. S touto rodinou jsme byli ve velice přátelském vztahu, jejich syn k nám jezdil na prázdniny a podobně. Ten den pršelo a byla zima. Odpověděl jsem: „Dobře, jen si sbalím věci a někde v průchodu počkám, až mi pojede autobus“. „Ne, vypadněte okamžitě. Věci vám podá syn z okna.“ I když jsem čekal od bratrů ledasco, byl jsem v tomto případě otřesen.

A co ostatní bratři? Předpisově přecházejí na druhou stranu ulice, a když se přece musíme potkat, neví, co s očima, a hlavně se dívají, jestli se snad nepřiblížili „nezákonně“ blízko a někdo ze spolubratrů je neuvidí a nenahlásí starším.

Tyto dvě sestry na příštím shromáždění podali hlášení, co se jim přihodilo, byly veřejně pochváleny a dány jako příklad nebojácné víry za vzor ostatním. Po této zkušenosti se odtáhli i ti, kteří do té chvíle, alespoň potají, se zastavili „na kus řeči“. Strach je mocná zbraň. A tedy podstatný důvod, že nás „odpadlíků“ není víc.

Ohlasy a diskuze - zde