KAPITOLY Z DOB TOTALITNÍCH
Eduard Sobička
1. Jarka Hála
Z trojice Hála-Valenta-Müller, o nichž chci vyprávět, byl Jarka Hála první, kterého jsem poznal. Přesně si pamatuji den a místo, kde se to stalo: Bylo to někdy koncem prosince 1958 u Ati Tůmové v Ostrovní ulici, kam jsem byl s mámou pozván na zvláštní program. Na pořadu byla dvouhodinová zpráva o průběhu mezinárodního sjezdu svědků Jehovových „Božská vůle" v New Yorku, a tuto zprávu přednesli bratři Jaroslav Hála a Pavel Šimáně. Tehdy jsem už zhruba tři čtvrti roku studoval Bibli s Kájou Plzákem, měl jsem v životě za sebou různé nepříjemnosti (odsouzení táty na 20 let do vězení, vyloučení z vysoké školy, více než dva roky u „pétépáků" v Komárně atd.), ale prožíval jsem také tu ,první lásku` z poznávání biblické pravdy a horlivost ve službě. To zvláštní shromáždění o velkém sjezdu byl pro mě zážitek. Stejně silný zážitek, ale byli ti dva muži, kteří přednášeli: to jasné a srozumitelné vyjadřování - každé slovo mělo své místo a svůj smysl. A co víc: Když mluvil Pavel Šimáně, Jarka Hála, který seděl v té malé místnosti u Ati vedle něho, se o 90 stupňů otočil a s nesmírnou pozorností sledoval jeho rty. To bylo pro mě tehdy něco fantastického. A to byl také první dojem, který na mě Jarka udělal: uměl vynikajícím způsobem naslouchat. Přitom měl jasně modré pomněnkové oči a laskavý úsměv. Když se postavil, bylo jasně patrné, že má jedno rameno výše než druhé - následek těžké operace. Tehdy v roce 1958, když jsem ho viděl poprvé, mu mohlo být asi 40 let.
Potom jsme se viděli ještě 21, února 1959 znovu u Ati Tůmové. Jarka pokřtil ve vaně mě i mou mámu a celou řadu dalších - Glyknerovy, Hoffbauerovy a jiné. Odložil sako, vyhrnul si rukávy u košile, zastrčil si vázanku a sklonil se ke mně nad vanou...
S Jarkou jsme se pak velmi spřátelili a zažili spolu mnoho hezkých i dramatických chvil. Považoval jsem ho vždy za staršího, zkušeného bratra a mnohokrát jsem se s ním také radil. Když jsem pak převzal odpovědnost ve sboru, Jarka byl po dlouhá léta mým krajským dozorcem.
V roce 1959 jsme spolu zažili ale ještě jednu příhodu. Teprve po svém křtu jsem se dozvěděl, že Jarka je vlastně vězeň, odsouzený za dílo na 16 let vězení, který v té době měl jakousi „zdravotní dovolenou" - byl dočasně propuštěn, aby se léčil. Proto tehdy setrvával v plicním sanatoriu v Prosečnici u Jílového. A tak zřejmě někdy z jara 1959 (?) přišel Kája Plzák s tím, zda bych jim v souvislosti s Jarkou s něčím nepomohl. Oč šlo? Jak jsem se dozvěděl později, šlo o to Jarku ze sanatoria jednoho večera prostě unést. Doslova a do písmene. Nástroj, který měl být k tomu použit, byl obří Harley-Davidson o obsahu 1200 ccm, který i se sajdkárou vážil dobrých 600 kilogramů. Tenhle motocykl mi zůstal po tátovi, když ho zavřeli, a já se ho pokoušel krotit. Akce tedy byla domluvena a s Kájou jsme vyrazili do Prosečnice. Bylo mi divné, že dal příkaz zastavit v lese u jakéhosi drátěného plotu, a ne před sanatoriem. Nečekali jsme dlouho a v lese, za plotem, se objevil Jarka, prolezl předem vyhlédnutou dírou a nasedl vedle mě do sajdkáry. Kája seděl za mnou. Pelášili jsme tedy ku Praze. Na zbraslavské silnici, už, za přítmí, ztratil Jarka v notné rychlosti čepici - uletěla pryč. Tak tedy zpět, hledání a nakonec šťastný dojezd do Prahy. Byl jsem propuštěn a teprve za dlouhou dobu jsem se dozvěděl, proč jel vlastně Jarka do Prahy a jak se dostal zpět do sanatoria.
Jarka se ale musel brzy po tom vrátit zpět do kriminálu. Přišel domů až v květnu 1960 na „velkou amnestii" spolu s Mílou Müllerem.
V tom roce, v létě, jsem byl poprvé s bratry na společné dovolené na Podbánském v Tatrách. Tonko Murín tam měl k dispozici chatu, a tak jsme si kolem ní postavili stany a 14 dní se radovali z teokratického společenství. Více se o dovolených za totality zmiňuji jinde, ale tehdy na Podbánském byl i Jarka Hála, který se ujal duchovního programu.
Ještě jednu dovolenou jsem s ním strávil (kromě několika škol služby Království), a sice v roce 1966 v Javorníkách, na pomezí moravsko-slovenském. Jarka měl rád sluníčko, ale musel být velmi opatrný na vlhko a chlad, a proto odtamtud s Jarunkou *) odjeli dříve.
Má spolupráce s Jarkou trvala až do jeho smrti v roce 1970, daly by se tedy vyprávět desítky příhod a společných zážitků. Připomenu ještě dvě příhody, které podle mého názoru Jarku dobře charakterizují.
Kája Plzák měl chalupu v Josefodole v Jizerských horách, kde se asi roku 1962 konala jedna třída prvního běhu školy služby Království. Tehdy to byl 24denní kurs, z něhož jsme 12 dní absolvovali po víkendech a dalších 12 dní na společné dovolené v Josefodole. Jarka byl hlavní instruktor. Mezi žáky seděli Pepa Jancík (Nýřany), Vláda Lívanec (Kladno), Kája Plzák, Pepa Urbánek, Lád'a Bláha (Praha), Otík Brož (Vimperk), Venda Jiřička (Krumlov) a další. A právě v průběhu této školy se stala příhoda, která mi ukázala Jarku nejen jako učitele laskavého, ale - když to bylo nutné - i spravedlivého a přísného.
Jednoho večera jsme dostali k jídlu pouze šťouchané brambory a kyselé mléko se suchým chlebem. Proč také měly naše sestry stále vyvařovat? Tento jídelníček dal některým veselejším bratrům podnět k celé řadě komentářů, které byly pronášeny bez zábran u jídla. Musím přiznat, že některé byty opravdu vtipné, a společnost se při šťouchaných bramborách dobře bavila. Jenomže ty komentáře pak šly už příliš daleko, takže bylo zneváženo nejen jídlo, ale i práce kuchařek. (Přiznám se, že jsem byl mezi komentujícími na předním místě.) Jarka celou večeři mlčel, zarytě se díval do talíře a jedl. Po večeři, aniž jsme co tušili, nás vyzval, abychom přešli do jeho pokoje, protože nám musí něco důležitého říci. Vesele jsme se přesunuli do prvního patra, a tam jsme dostali výuku jiného druhu, než byla v osnovách školy. Jarka nás pevným hlasem biblicky káral - smích okamžitě přestal a nastoupil zdravý stud. Vzpomínám si jen na jednu myšlenku: „Uvědomujete si, čeho se týkala naše společná modlitba před jídlem? Děkovali jsme Jehovovi za jídlo, které v takovém množství máme. A vzápětí dáme najevo, že tím jídlem pohrdáme. Není potom ta modlitba pokrytectvím?" To bylo školení od člověka, který ve vězení asi často trpěl hladem.
Druhá epizoda, o níž chci vyprávět, se odehrála někdy koncem šedesátých let. Měli jsme schůzku služebníků sborů s krajským dozorcem na tehdy vyhlášeném místě u sestry Karly Pavlíčkové na Malostranském náměstí, v domě, kde byla hospoda „U Glaubiců". Po vlastním programu jsme ještě o různých věcech hovořili, když tu se někdo zmínil o nějakém bratrovi, který dostal dva roky vězení a velmi těžce to snáší. Jarka, jenž prožil mnoho let v tom nejkrutějším komunistickém kriminálu padesátých let, na to reagoval: „To bych odseděl i na břitvě." To ale nebylo řečeno nějak povýšeně, spíše tak nějak pobaveně v té volné atmosféře, když jsme se už rozcházeli. Odešel jsem jako jeden z prvních a za deset minut jsem byl doma na Janáčkově nábřeží. Tu zvoní telefon. Volá Jarka a velmi naléhavě prosí: „Uško, nemohli bychom se za čtvrt hodiny ještě na pár minut vidět? Budu čekat u vašeho mostu.“ „Asi na něco zapomněl,“ říkal jsme si. Nebylo to nic neobvyklého – do telefonu se nedalo říci nic, a tak i malé opomenutí znamenalo někdy dlouhou cestu za druhým. Za čtvrt hodiny jsme se sešli. „Chtěl bych se ti za něco velmi omluvit,“ začal Jarka. Byl jsem zmaten. „Za co, prosím Tě?“ ptal jsem se udiveně. „Za jeden svůj nevhodný výrok, který jsem dnes večer na schůzce pronesl . . . Víš, ta moje poznámka, že bych ty dva roky odseděl třeba na břitvě . . Bylo to ode mne velmi nelaskavé, zejména. když sám dobře vím, že každý den ve vězení je břemeno, které se vždy těžce nese . . A ten bratr to dostal za svou ryzost Jehovovi..." ! Něco jsem zakoktal, ale to už se Jarka rozloučil a odcházel přes most k Národnímu divadlu.
Jarku jsem znal 12 let. Viděl jsem ho v okamžicích, kdy byl pevný jako skála, ale viděl jsem ho i ve chvílích, kdy měl slzy v očích. Jarka byl naprosto loajální Jehovově viditelné organizaci. Organizace byla pro něj opravdu matka. Nedožil se však mnoha změn, které sledujeme dnes my: nedožil se například zavedení rad starších, zavedení výborů vedoucího sboru a výborů odboček, nedožil se ani obrovského rozmachu díla v dnešní době (v roce, kdy zemřel, bylo na celém světě asi 1 300 000 zvěstovatelů): Nedožil se ani ofsetového tisku u nás, ani sjezdů v Polsku, ani svobodného díla a registrace...
Dovolí-li to Jehova, rád bych mu o tom všem vyprávěl po jeho vzkříšení...
 - Obsah |
2.kapitola -  |
KAPITOLY Z DOB TOTALITNÍCH - zpět na OBSAH
Poznámky:
Životní zkušenost Jarmily Hálové byla uveřejněna v Probuďte se! z 22.dubna 1995 pod názvem "Čtyřicet let zakázáni v komunistické zemi"
© Straznavez.CZ, www.straznavez.cz