KAPITOLY Z DOB TOTALITNÍCH
Eduard Sobička
2. Bratr Valenta
Jmenoval se Josef, ale je divné, že i když jsme se znali tak důvěrně, nikdy jsem mu křestním jménem neřekl. Byl to pro mě vždy „bratr Valenta". Nebylo to snad také proto, že už od svého počátku jsem byl upozorňován na to, že bratr Valenta má nebeskou naději? U Míly Müllera tomu bylo také tak, a přesto byl pro mě „Míla". Nebo to snad bylo proto, že bratr Valenta v době, kdy jsem ho poznal, byl už starší, důstojný pán? Nevím. Zůstal až dodnes pro mě „bratrem Valentou".
Byl to muž střední postavy, nosil malý Knírek a celkově vypadal mladší, než byl - neměl prakticky žádný šedivý vlas. Oči hnědé a laskavý výraz tváře. Kralickou bibli znal takřka nazpaměť, žel, neovládal žádný cizí jazyk, ba dokonce ani němčinu, takže když v roce 1961 přišel Překlad nového světa v jednom svazku, bratr Valenta jej nemohl využít. To byla svým způsobem škoda. Zato byl vynikajícím kazatelem, a to i v podmínkách, které tehdy panovaly, kdy se vydávalo výlučně příležitostné svědectví. Vždyť jsem ho také velmi brzy požádal o praktické školení: byli jsme spolu kázat ve Stromovce.
Bratr Valenta byl jedním ze ,.zakládajících členů" pražského sboru - byl mezi těmi několika, kteří se začali scházet ve třicátých letech v sále na Národní třídě. Za války se sice nedostal do koncentráku, ale byl dlouho vězněn v Drážďanech. V roce 1949 byl opět zatčen a bez soudu držen v pracovním táboře (pracoval v kamenolomu v Mořině u Karlštejna, na tzv. Americe). Poznal jsem ho někdy v roce 1959, kdy si vydělával jako sazeč v tiskárně. (Poznámka redakce: ve skutečnosti to byl trestanecký lom "Mexico" také známý jako "Český Mauthausen".)
Byli jsme s bratrem Valentou dlouhá léta v jednom sboru, bydlel jako já na Smíchově, ale vždy vedl jen středisko služby, jak se tehdy říkalo. Jiné odpovědnosti ve sboru neměl. Snad to bylo i tím, že neměl příliš organizačních schopností. Byl to duchovní člověk, který si sice vážil Boží organizace, ale organizování nebylo ničím, co by ho nějak přitahovalo a čemu by dával nějaké přední místo. Ano, ve sboru jsou různé „dary v podobě lidí". Bratr Valenta byl evangelista, učitel, ale také pastýř - dovedl neobyčejně účinně a laskavě utěšovat z Písem zkroušené lidi.
Bratr Valenta byl dvakrát ženatý. Jeho první manželku jsem viděl jen asi dvakrát nebo třikrát, žel naposledy v jejich bytě v Musílkově ulici v Košířích v době, kdy už měla velké bolesti způsobené rakovinou. Přišel jsem ten den za bratrem Valentou, abychom si něco domluvili, ale v tom jejich malém bytě bylo hned slyšet, jak ona úpí a naříká bolestí. Šel jsem k ní a snažil se jí utěšit, ale ona jako by nevnímala. Bratr přistoupil a laskavě mi řekl: „Nech to být. Nevšímej si toho. S tím se nedá už nic dělat." Byl jsem to já, kdo v té chvíli potřeboval útěchu. Bratr Valenta k manželce něco prohodil, bylo to velmi milé a něžné, ale zdálo se mi, že už to nese pečeť určité otrlosti. Teprve mnohem později, když jsem mohl pozorovat zdálky bratry, kterým umíraly manželky dlouhé měsíce na rakovinu doma, jsem pochopil, že ta zdánlivá otrlost je zřejmě určitá pomoc od Jehovy, určitý imunitní systém, který se zapne v pravou chvíli.
Bratr Valenta mi vyprávěl, jaká byla jeho první manželka odpůrkyně. To bylo ještě před válkou. Děti neměli, a bratr byl činný služebník Jehovy. Dělala prý mu různé naschvály, ale to vše až do jeho zatčení gestapem. Pak se vše obrátilo - jezdila za ním do vězení a pečovala o něho, ale také studovala. Když se vrátil z vězeni, našel doma duchovní sestru.
Po její smrti, někdy v šedesátých letech, žil bratr Valenta určitý čas sám, přestěhoval se do domu Na okrouhlíku blízko Klamovky, ale za nějaký čas se rozhodl, že se znovu ožení. Jednou mě tím dost zaskočil, protože se mi s tímto úmyslem přímo svěřil, ale to nebylo vše; měl už vybrány dvě věrné, zralé sestry odpovídajícího věku, jimž ale zřejmě nic nenaznačil, a mně položil přímou otázku: „Kterou z těch dvou bys mi více doporučoval?" Byl jsem v tu chvíli ohromen . , ale pak jsem se vyjádřil. Dnes, když si na to vzpomenu, mi běhá mráz po zádech, že jsem si to vůbec mohl dovolit . . . To byl ale celý bratr Valenta: pokud jde o obsah té otázky, šlo mu zcela a jednoznačně o duchovní způsobilost té sestry, méně už o jeho vlastní city; pokud jde o formu té otázky, byl to projav nesmírné pokory vůči mladému člověku, jakým jsem byl já, řekl bych až dětinské důvěry. Což ale neřekl Ježíš svým následovníkům: „Jestliže . . nebudete jako malé děti, rozhodně nevstoupíte do nebeského království"? Bratr Valenta byl ve své bezelstnosti často jako malé dítě.
Nakonec se tedy oženil, a jeho druhá manželka s ním byla až do konce jeho pozemské cesty. Jeho starší tělesná a duchovní sestra Marie Šlechtová z Holešovic ho, tuším, přežila.
Ještě jedna epizoda, která právě vyplavala na povrch mé paměti, a je zajímavé, jak některé mimochodem prohozené věty zapadnou do našeho podvědomí a jsou pak úzce spojeny s nějakou osobou. Bratr Valenta se několikrát opovážil sednout si za mě na mou jawu. Vezl jsem ho tak jednou po Praze, provoz byl oproti dnešní době pramalý, a tu nám vběhly do cesty děti s míčem. Přímo na cestu. Nejeli jsme rychle, ale vyhnout jsme se museli. A tehdy mi bratr Valenta do ucha zašeptal: „Jed' opatrně. Děti jsou slepé." Proč jsem si na tuto větu později tisíckrát vzpomněl, když jsem vychovával své děti? Bratr Valenta mě v tu chvíli upozornil, a opět laskavě, na důvod nezpůsobilosti našeho bližního, ale i na způsob, jak s ním zacházet. Promluvil chápající a zkušený evangelista.
 - 1.kapitola |
3.kapitola -  |
KAPITOLY Z DOB TOTALITNÍCH - zpět na OBSAH
© Straznavez.CZ, www.straznavez.cz