KAPITOLY Z DOB TOTALITNÍCH
Eduard Sobička
3. Míla Müller
Poprvé jsem slyšel jeho hlas 10. května 1960 v telefonu. Táta se právě vrátil na amnestii z Valdic a před odjezdem si s Mílou a dalšími smluvili, že se druhý den setkají. Později jsem si několikrát říkal: „Jak to mohl Míla vůbec slíbit, když na něj čekala celá ,odbočka' po tolika létech vězení? Což tu nebyli jiní, bližší, kteří se s ním chtěli vidět?" Dobrá, slíbil to zřejmě pod určitým citovým tlakem, ale já jsem se vůbec nedivil, když se Míla telefonicky tátovi omluvil. Bral jsem telefon, a tak jsem ho mohl formálně přivítat, i když jsem ho ještě neviděl. (Mici, jeho manželku, jsem poznal několik měsíců předtím. Jednoho člověka totiž pustili z Valnic dříve, přišel k nám se vzkazem od táty, Mici se to nějak dozvěděla a chtěla vědět, jak to ve Valdicích chodí a zda by se nemohla setkat s oním propuštěncem. S Mici a s tím pánem jsme tehdy poseděli v restauraci hotelu Kriváň na náměstí I. P. Pavlova.)
S Mílou jsem pak prožil ve velmi důvěrném vztahu dvacet sedm a půl roku. Dosti dlouhá doba, aby se o tom dala napsat kniha. Já však mám na to jen jednu kapitolu. Ostatně, jeho osobnost byla tak výrazná, že bude zákonitě prolínat mnoha dalšími kapitolami tohoto vyprávění.
V roce 1960 bylo Mílovi 45 let, z toho 15 let prožil ve vězení: před válkou za vojnu, pak koncentrák nacistický a nakonec nadvakrát koncentrák komunistický. Jeho zkušenosti v jednáni s nepřítelem se tedy nedaly ani dost dobře docenit. To už nebyly jen určité úvahy v určitých situacích, to byla intuice, to byl instinkt vštípený do jeho povahy. A to vše spojeno s přesným poznáním Božího slova vytvářelo osobnost, která byla i vzdor určitým nedostatkům způsobilá nést odpovědnost za celé Československo. A Jehova ji používal.
Když Míla přišel z vězení, byl jsem pokřtěný teprve něco přes rok. Nemohu tedy dost dobře posoudit, jaké změny nastaly například v organizaci sborů, krajů atd. Vím jenom, že se o době před rokem 1960 později říkalo, že to bylo jako za doby soudců: „Každý byl zvyklý činit to, co bylo správné v jeho vlastních očích." Tím se myslely ovšem různé organizační směrnice a postupy. Čeho jsem si ale všiml už v létě 1960 byly náznaky, že se něco děje s literaturou. Pro dokreslení jen krátce o tom, z čeho jsme před rokem 1960 vyučovali.
Už tehdy byly dvě základní publikace, které se měly se zájemci na biblickém studiu probrat: jako první to byla kniha Bůh budiž pravdivý (chyběla v ní v té době kapitola 18 o neutralitě; prostě, studovala se kniha bez jedné kapitoly), a jako druhá to byla kniha To znamená věčný život. Nepřejte si ale vidět ty „knihy", které jsme brali na studia a jimiž jsme sami byli odkojeni! Na tenkém průklepovém papíře (do stroje se dávalo až 16 průklepů), většinou formátu A5 (aby se to dobře tajně nosilo), opisováno podle zásady „od kraje ke kraji" (aby bylo méně stránek), sešívačkou sešité, obvykle ve svazcích po třech kapitolách, a po nějaké době s „oslíma ušima", pomuchlané a napůl překládané. A to jste někdy mohli dostat i 16. kopii, což Znamenalo obtáhnout si většinu písmen perem. A přesto to šlo! A přesto Jehova žehnal! A Pánovým ovcím tehdy vůbec nevadilo, z čeho se učí, hlavně že to byly biblické informace.
Tak tedy: Míla přišel z vězení a v létě už byla moje máma, která psala na stroji, vyzvána, zda by nechtěla opisovat knihu To znamená věčný život. Míla s ní osobně promluvil. Přišla domů celá rozrušená, že opisování se bude dělat podle určité předlohy, už tedy ne, jak se komu zachce, a na formát A4! Něco se začalo v té věci hýbat, ještě jsme ale netušili, jak daleko to půjde. A k tomu maximálně 10 kopií! Ty další prý se špatně čtou! A tak za nějakou dobu jsme se začali dozvídat více, a bylo to školení, jaké jsme neznali. Začalo nám být vštěpováno, že publikace je vizitkou Společnosti . . že práce se musí dělat kvalitně . . že opisování bude od této chvíle organizováno a že se zakazuje opisovat „načerno" . . že kázeň v této věci je znakem křesťanské zralosti a projevem ~ loajality k organizaci...
A tak se už v roce 1960 začala vyrábět literatura, která měla určitou úroveň. Představte si, že kniha To znamená věčný život měla dokonce na titulní straně název vytištěn ozdobným razítkem! Opisovat se smělo jen podle určitých vzorů, které byly originály a měly vzadu napsáno „URČENO K OPISOVÁNÍ". Ale to nebylo všechno: písařky musely mít k ruce korektorky, které to po nich četly a vyznačovaly opravy. To byl tedy začátek nové éry ve vydávání literatury. Později to došlo tak daleko, že byly pořádány kursy pro opisovatele (několik jsem jich vedl sám), kde se přesně vytyčovaly zásady výroby „samizdatu". Dokonce vyšla pomůcka „Pokyny pro opisovatele". Tento trend se pak léty stále prohluboval.
V té době došlo také k úpravám při vydávání Strážných věží. Jak je dobře známo, asi od roku 1958 se začaly Strážné věže dělat na fotopapír velké tvrdosti, později už se používal jen papír s výrobním názvem Dokument. Jenomže časopisy na fotu nebyly tehdy pro každého. V roce 1959, kdy jsem byl pokřtěn, dostávali Strážné věže na fotu jen „služebníci středisek". Ostatní zvěstovatelé měli pouze kopie na průklepovém papíře. (Když jsi dostal třeba 14. kopii, tak jsi měl smůlu.) Před rokem 1960 bylo však zvláštní nařízení, že kopie na průklepovém papíru obsahovaly jen hlavní studijní články, zatímco kopie na fotu měly i některé vedlejší články. Navíc, fota měla tu a tam nějaký obrázek a honosnější nápisy - a pravý okraj byl zarovnaný! Dovedete si představit tu práci (dělaly ji Marie Havelková a Maruška Bezoušková) a to počítání, když ještě nebyly „ajbíemky" ani „písíčka"? Po příchodu Míly a ostatních z vězení se i tato věc začala napravovat. Všichni zvěstovatelé mají právo na stejný duchovní pokrm," prohlásil rezolutně Míla, a tak se vedlejší články začaly objevovat i v kopiích na papíře. Potom se odbouraly i zarovnané pravé okraje a obrázky a vše se zjednodušilo: písařky opisovaly Strážnou věž „řádek na řádek", přesně podle fota, které bylo korigované a graficky upravené. Ano, SIMPLIFICATION - zřejmě to není v Boží organizaci nic nového...
Ještě jeden projekt, za nímž stál Míla, připomenu. V roce 1963 vyšla kniha ALL Scripture Is Inspired and Beneficial, která se hned u nás začala předkládat (Jarka Hála) pod názvem Všechno Písmo je inspirováno a užitečné . Míla rozhodl, že vydáme
100 kusů této knihy fotograficky na formát A4. (Ostatní exempláře se měly podle jiného vzoru rozepisovat strojově.) Když si tuto knihu prolistujete - dnes ji máme v češtině tištěnou -, zjistíte, jak typograficky náročné to muselo být přenést ji na papír pomocí psacího stroje, propisotu, tuše a rýsovacího prkna. Kniha se dělala na velké čtvrtky formátu A3 (nebo snad dokonce A2?), na něž se lepily pruhy papíru s napsaným textem, vpravo zarovnaným, aby se daly vytvořit dva sloupce „tisku" na každé straně. Přitom se ke psaní používaly tři různé psací stroje, které se střídaly: normální, s kurzívou a s perličkou. Nadpisy se dělaly propisotem (což byla písmena na průhledném papíře, která se dala suchou cestou jako obtisk přenést na papír). Propisot se tehdy už dal koupit. A pak přišly tabulky, nákresy, mapy, fotografie, vše nalepeno na velké čtvrtky. Každá čtvrtka se pak vyfotografovala, zmenšila a vykopírovala na Dokument A4, a to vše se svázalo do tří sešitů. Přípravu textu prováděla celá řada sester (mezi nimi i jakási Hanka Hášová - později Sobičková), dozor a dokončení měl na starosti Roman Adamy. Bylo to svým způsobem na tehdejší dobu velké dílo.
V této souvislosti nesmíme zapomenout, že Míla byl až do roku 1973 jako „služebník odbočky" zodpovědný prakticky za všechno. Tak to bylo i jinde na světě. Všechna zásadní rozhodnutí činil on, i když tu byl jakýsi „komitét" několika bratrů, kteří mu mohli být k ruce. Ale práce v „zemském výboru", jak ji známe dnes, tehdy neexistovala. Proto si Míla zařídil „kancelář odbočky" ve svém suterénním bytě o dvou malých místnostech a kuchyni v ulici U družstva Ideál 12 na Pankráci, kde měl kromě své manželky Mici ještě svou nemocnou matku. A z této „kanceláře" řídil dílo v celém Československu, zde úřadoval (každou středu tam tehdy chodila po svém zaměstnání jako sekretářka Hanka Hášová - Sobičková, které říkal „Hanny"), zde přijímal návštěvy z celé republiky atd. Agenda sice nebyla tak rozsáhlá jako dnes, ale dovedeme si představit, jaký život plný sebeobětování a užitečné činnosti Míla vedl. Tak to bylo až do roku 1980, kdy se Míla nastěhoval do nově zakoupeného a upraveného domu v Braníku na Saveljevově ulici 18.
K osobě Míly Müllera se budu v jiných kapitolách stále vracet. Jinak by to ani nebylo možné. Vděčím mu ve své křesťanské výchově za mnohé. Míla například nikdy „nedodělával" věci za mě. Někdy to bylo až komické. Stačilo někde něco opravit, doplnit atd., ale on vzal raději kus papíru a napsal mi: tam a tam ti něco chybí, prosím doplň! Ano, přesně podle brožury Working Together in Unity - ,práci odevzdej vždy hotovou. Nespoléhej se, že ten, kdo jde za tebou, to za tebe dokončí`. Ale to byla jenom jedna část školení, které jsem od Míly dostával.
Míla měl ovšem jako každý člověk také své nedostatky - a měl jsem je možnost pozorovat hodně zblízka. Snad se některých z nich letmo dotknu v jiných kapitolách. - 2.kapitola |
4.kapitola -  |
KAPITOLY Z DOB TOTALITNÍCH - zpět na OBSAH
Poznámky:
© Straznavez.CZ, www.straznavez.cz