Kapitoly z dob totalitních

Eduard Sobička

4. „Schovávačky"

Co to vlastně byly ty „schovávačky"? To bylo velmi důležité opatření, které přijal dříve nebo později každý, kdo se za totality chtěl stát svědkem Jehovovým.

Šlo o to, že úřady nerady viděly, když měl člověk doma Strážnou věž (Probuďte se! začalo vycházet až v roce 1990) nebo samizdatovou brožuru či knihu. Tyto věci bylo nutno schovávat do zařízení, jímž se jednoduše říkalo „schovávačky". Dlužno připomenout, že schovávačky byly arciť určeny i pro naše publikace, ale v prvé řadě byly budovány pro důvěrné sborové materiály, které by mohly odkrýt „pavouka" (estébácký výraz pro strukturu nějaké organizace) či dokonce jména bratrů a sester. Z toho všeho plyne, že schovávačky měli v první řadě jmenovaní služebníci. Ti je nejvíce potřebovali.

Je až pozoruhodné, do jaké dokonalosti se schovávačky vyvinuly - jistě nejenom v komunistické totalitě, protože první zkušenosti tu byly již za války. Takový nový bratr, který poznal, že musí mít schovávačku, začal nejprve tak, že si dával Strážné věže do skříně pod prádlo. To by ale při domovní prohlídce dlouho nevydrželo. Když jsem se ptal při jedné prohlídce estébáka pana Hnulíka, čím se řídí při svém hledání (to byla otázka, co? Sancta simplicitas!), kupodivu mi odpověděl: „Kdybych hledal diamanty, postupoval bych jinak." Žel, tehdy toho našel moc, a bylo to cennější než diamanty. Takže schovávačka v prádle, to byl takový první stupeň. Podle zásady „Co není vidět, o tam nepřítel neví".

Od Míly Müllera jsem ve chvilce jeho roztržitosti či nepozornosti odkoukal, že daleko lepší je schovávačka v nábytku. Ano, v nábytku - ne ovšem na polici, ale uvnitř, ve speciálně adaptovaném kusu nábytku: falešné dno, stěna, různá tajná šuplata, atd. Zkrátka, jak je to někdy ukazováno pří prohlídkách starých zámků. Takové schovávačky mohou být v bytě dvě nebo tři. Je pravda, že příprava takové skrýše dala někdy dost práce, vyžadovalo to víc času, než dát něco pod pyžamo do skříně ale vyplatilo se to.

Nu, a pak začaly vznikat schovávačky opravdu velkorysé. To už nebyly skryté zásuvky či nějaké maskované prostory, ale celé skryté místnosti . To už vyžadovalo důkladné promyšlení nejen jak se tam dostat, ale nejprve jak to vyrobit: navenek takového domu nesmělo být nic znát, sousedi si všímají - a teď' v tom kopejte, zděte, přivážejte a odvážejte materiál. Ale takové velkorysé schovávačky si vyžadovaly spolupráci mnoha lidí a hlavně umění mlčet. Přesto takových zařízeni vzniklo mnoho, a některé dlouhou dobu sloužily.

Schovávačky však byly jen relativní skrýší. Hodně záleželo na tom, jak důkladně „orgány" prováděly prohlídku. Prohlídky, které jsem zažil v našem bytě - byly asi 3-4 - za komunistického režimu, nebyly nijak tvrdé. Přesto jako křesťané jsme se na věc dívali i z jiného hlediska: zachovat si do budoucna čisté svědomí. To znamenalo udělat, co bylo v našich silách, a pak se spolehnout na Jehovu. To byl často silnější motiv než nepřijít o nějaké publikace. A bylo mnoho zkušeností, že Jehova jednoduše zaslepil výkonné orgány, takže si vůbec nevšimly, co leželo třeba volně mimo nějakou schovávačku.

O schovávačkách se konkrétně nikdy mezi bratry nemluvilo. Otázka: „Kde to máš schované?" se považovala za krajně indiskrétní. Ani rady se v té věci nedávaly. Jeden každý musel v této věci nést svůj náklad.

- 3.kapitola

5.kapitola -

KAPITOLY Z DOB TOTALITNÍCH - zpět na OBSAH

Poznámky:

Ohlasy a diskuze - zde