KAPITOLY Z DOB TOTALITNÍCH
Eduard Sobička
5. Šachty
V roce 1958 vydaly tehdejší československé ministerstvo národní obrany a ministerstvo paliv sdělení, které pak bylo pojato do Úředního listu, částka 41/1955, o „Úpravě povolávání horníků uhelných dolů k výkonu základní (náhradní) služby". V tomto sdělení bylo řečeno, že podle usnesení vlády ze dne 12. března 1958 č. 229, odvedenci-horníci, kteří pracují pod zemí, dostávají odklad nástupu základní vojenské služby až do 31. prosince roku, v němž dovrší 30 let, pakliže ovšem setrvají v uhelných dolech. Tento odklad dostávají naprosto samočinně, aniž o něj požádají. Potom následovala důležitá věta:
„ Po 31. prosinci roku, v němž dovrší 30 let , promine se jim, jako osobám určeným k náhradní službě ze zákona, výkon náhradní služby podle ustanovení paragrafu 35 branného zákona a odvedenci se zařadí do zálohy." (Kurzíva ode mne.) Podepsáni: ministr národní obrany generálplukovník Lomský a ministr paliv Jonáš.
Tak to byl základ toho, že se uhelné šachty po celém Československu začaly plnit mladými svědky Jehovovými, kteří chtěli zachovat svou neutralitu ke sporům světa a toužili žít podle měřítek Božího Království. Zanedlouho vznikaly silné sbory právě tam, kde byly šachty: na Ostravsku, Rosicku, Trutnovsku, Kladensku a jinde. Mladí bratři se tam zabydlovali - byli tam nejméně na 10 let - snad se oženili, dostali byt a snad stačili mít i děti. Mnozí pak zůstávali na šachtách i po uplynutí závazku, protože si jednoduše zvykli, a mnozí cítili i povinnosti vůči místnímu sboru. A tak se stalo, že například na Ostravsku vznikla početná skupina bratrů z východního a středního Slovenska, kteří snad už ani neuvažovali o tom, že by se někdy vrátili zpět. Komunistický režim vypadal tehdy jako konsolidovaný.
Mé osobní zkušenosti se váží na důl Nejedlý II, v Kamenných Žehrovicích u Kladna, kde jsem fáral přesně 10 let. Jako mnoho jiných jsem využil výše uvedeného vládního rozhodnutí, i když se vlastně na mě nevztahovalo. Měl jsem vojnu za sebou a šlo mi o to, abych se vyhnul „manévrům", vojenskému cvičení v délce 4 týdnů. Byl jsem velmi rád, že jsem tyto 4 týdny mohl vyměnit za 10 let v uhelných dolech. Takové případy, jako jsem byl já, ovšem někdy vyžadovaly ostrou diskusi na vojenské správě. Náčelník ji se mnou uzavřel slovy: „Přineste mi do tří dnů smlouvu, že nastupujete na šachtu, a zruším povolávací rozkaz na cvičení." To šlo tehdy lehko zařídit, protože pracovníků na šachtách byl stále nedostatek. A tak jsem nastoupil 6. července 1961 na „Vaňkovce", jak se té šachtě postaru říkalo. Pokud se pamatuji, byl jsem tehdy třetí Pražák, který začal jezdit na Kladno - přede mnou tam byli Milan Traspe a Slávek Kubeška, kteří fárali na dole Nosek v Tuchlovicích.
„Vaňkovka" mě přijala zvláštním způsobem. Nedlouho po nástupu jsem začal pod zemí vydávat svědectví, a tu jsem se dozvěděl, že už jsem měl předchůdce - a dokonce to nebylo ani tak moc dlouho, jen něco přes půl roku. „Už tady jeden takový jako ty byl," říkali mi havíři. Teprve dodatečně jsem zjistil, že to byl Láďa Šmejkal, který po propuštěni z vězení hledal možnost vyhnout se vojenské službě prací na šachtě. Žel, jemu to nevyšlo a musel se vrátit do vězení zpět. Ale mě to tehdy velmi povzbudilo, i když jsem Láďu poznal až někdy v roce 1968, kdy už byl zase na svobodě.
Životní režim při práci na šachtě nebyl zrovna nejpříjemnější. Tři směny (včetně soboty) a jednou za měsíc tzv. klouzavé volno, které každému horníkovi určovalo vedeni šachty. Cesta smluvním autobusem trvala asi 45 minut, ale bylo to zařízeno tak, že už 45 minut před začátkem pracovní doby jsme byli na místě. Na ranní směnu jsem tedy vstával ve 3,45 (v zimě i v létě), rychle něco pojedl a běžel asi 20 minut k Andělu, odkud autobus odjížděl asi ve 4,30. A domů jsem přicházel asi v 15,30. Tedy pracovní doba 11 hodin denně a těžká, vyčerpávající práce v podzemí. Ale stále tu byl ještě prostor pro službu a práci ve sboru, mohl jsem bydlet doma, a ne v kriminále. Na Vaňkovce - stejně jako na většině kladenských šachet - nebyl metan, a to byla velká výhoda proti ostravským šachtám, kde bylo mnohem více bratrů a ještě ke všemu nízké sloje.
Po mém nástupu neuběhlo snad ani půl roku a Vaňkovka se začala plnit bratry. Zprostředkoval jsem těm prvním nástup, a ostatní se pak už přidávali. Jedním z prvních po mě byl Jarda Boudný, potom přišel Jirka Chemišinec, potom zájemce Jarda Bambas. Toho jsem se trošku dotkl, protože se zájemci na šachtě jsme už neměli dobré zkušenosti: obyčejně přicházeli proto, že „nestáli o to, aby s nimi vojenští zupáci mlátili o zem", jak se jeden vyjádřil. To ovšem nebyla pro šachtu ta správná motivace - a někteří také dlouho nezůstali. Když přišel Jarda Bambas, zrovna jeden jiný zájemce odešel a raději se dal naverbovat na vojnu. Jarda se ale jako zájemce povedl, byl pokřtěn a dnes slouží jako krajský dozorce na Moravě.
Pokud si vzpomínám, maximální počet bratrů na Vaňkovce byl v jedné době kolem třiceti - vrchol byl někdy v létech 1967-8. To už byla celkem početná skupina. Byli jsme rozmístěni v různých směnách a dali jsme si pravidlo, že se nebudeme shlukovat a separovat od ostatních horníků. I tak byli „svatí", jak nám běžně říkali, středem pozornosti, posměchu i nadávek, ale přitom předmětem utajované úcty.
Dlouhou dobu jsme měli v naší směně štajgra Luboše Koukola, malého, živého mužíčka, který brzy pochopil, kdo jsou „svatí". Většinou jsme se nedrali „na ort", na čelbu, kde práce byla nejnebezpečnější, nebyli jsme na šachtě kvůli penězům, ani abychom nějak riskovali, ale abychom mohli sloužit. Luboš Koukol pochopil, že když si přeje za šichtu nafedrovat hodně uhlího (řečeno kladensky), je dobré obsadit celý tah od čelby až k násypu „svatými". Ten tah, to byla řada žlabů, kterými uhlí teklo přes přesypy (ze žlabu na žlab, i do pravého úhlu) a pak přes soustavu gumových dopravníkových pásů. Je logické, že když se na tomto tahu někde něco zaseklo, celá těžba se zastavila. „Svatí" byli spolehliví, hlídali si přesypy, čistili je průběžně, starali se o vzduchové motory pohánějící žlaby a o správné vyvěšení žlabů, takže se žlaby a pásy nezastavily.
„Svatí" také vydávali pod zemí svědectví a půjčovali pak horníkům literaturu. Zájmu nebylo mnoho, ale přesto jsme přispěli něčím k tomu, že na Kladensku byli „svatí" známou skupinou. Na Vaňkovce byl s námi také jeden adventista. Jeden z mála, který pochopil Izajáše 2:4 přibližně tak, jak ho chápeme my. Byl to dobrosrdečný kluk, ale přesto jsme se dostali jednou do ostrého konfliktu. Lépe řečeno, on mě napadl před ostatními horníky, kteří mu v tu chvíli fandili. Bylo to v roce 1968 po invazi ruských vojsk. Začaly se nosit trikolory, Dubček byl bůžek a všichni se jakoby shlukli dohromady, bez rozdílu osobních názorů. Duch politiky ovládl lidi. A v takové situaci jsem byl jednou veřejně adventistou pokárán, že mé křesťanství je v takové době vlastně zrada, protože bychom měli prý všichni táhnout za jeden provaz, když jde o hodně. Co jsem měl v té vzrušené atmosféře k tomu říci? Mlčel jsem.
Za deset let práce na Vaňkovce se odehrálo mnoho epizod důležitých i méně důležitých, které by vydaly za celou knihu. Dnes už Vaňkovka neexistuje. Byla zasypána. Stala se však pro mnohé symbolem jedné etapy křesťanského života pražských sborů.
 - 4.kapitola |
6.kapitola -  |
KAPITOLY Z DOB TOTALITNÍCH - zpět na OBSAH
Poznámky:
© Straznavez.CZ, www.straznavez.cz