Kapitoly z dob totalitních

Eduard Sobička

6. Když byl jeden sbor od Zbraslavi do Roztok...

To bylo asi v roce 1961-2. Sbor to byl náramný, což pak o to, ale to už tak tehdy bylo zvykem: nejméně 100 zvěstovatelů, což přepočteno na tehdejší míru bylo 10 -12 „středisek služby" (jak se říkalo; později to byly „studijní skupiny". Tuším, že to souviselo s jistým utajením. „Středisko služby" příliš zdůrazňovalo službu, zatímco ten pozdější název spíše studium. Sloužilo se ovšem pochopitelně pořád dál.)

A takový pěkný sbor měl na špici „služebníka sboru". To byl bratr, který se nepotřeboval s nikým radit. On rozhodoval o všem, on nesl odpovědnost před Jehovou a před lidmi, on organizoval shromáždění a službu se svými pomocníky, „pomocným služebníkem sboru" a „služebníkem domácích biblických studií". Byl to velký pán, a když tak sloužil 10, 20, 30 let, zvykl si na to. Mnozí tito bratři v letech 1972-3, při zavedení rad starších, neunesli, že jsou rovnocenní s druhými staršími a zahořkli, ochabli a někteří dokonce odpadli od pravdy.

Ale zatím jsme o deset let dříve, a já jsem byl služebníkem sboru. Dnes se za mnohé své „akce" stydím. Radikální zásah mladou autoritářskou osobou mnohým velmi uškodil. Jednou byla jedna sestra s druhou sestrou na biblickém studiu a potom jsem se od jedné z nich dozvěděl, že vyučování té druhé „nebylo v duchu". Nic víc. Spravedlivě zanícen jsem druhou sestru navštívil a káral ji, že „neučí v duchu". Byl z toho velký pláč a moje kajícná omluva, když jsem nedovedl odpovědět na její otázku, co v jejím vyučováni „nebylo v duchu".

Ale abychom to neviděli jen z tohoto hlediska. To nebyla jen autorita služebníka sboru, to byla také odpovědnost. Dovedete si představit ten náklad, který takový člověk nesl na svých bedrech? Jako svědomitý pastýř obcházet denně stádo a často ani nemít možnost se někomu svěřit, s někým se poradit?

Jak už Jsem řekl, náš sbor byl od Zbraslavi do Roztok. Na jeho krajní jižní výspě, na Zbraslavi, bydlela sestra Černá s manželem- odpůrcem (později se stal věrným bratrem a přežil ji),, na severní výspě, v Roztokách, manželé Regnerovi. Vltava byla východní hranicí, a na západě to sahalo „až někam k Berounu a Kladnu". Ti lidé z Roztok, Střešovic, Dejvic, Malé Strany nikdy neviděli své bratry a sestry ze Smíchova, Košíř, Motola, Chuchle a Zbraslavi. Oni se často neznali ani v jedné čtvrti. A teď si, vy mladí, představte, že v roce 1961 se začalo s tzv. programem školení. Co to bylo? Nuže, bylo to školení ve všech odvětvích služby prováděné po dvojicích. To si služebníK sboru vybral třeba jednu čipernou sestru jako školitelku, druhou, novou, jako školenou, došlo k oficiálnímu seznámení a rozjel se program školení s přesně danými pravidly. Tehdy to fungovalo, a pomohlo to mnohým. Heslo „společná příprava a společná služba" se vžilo. Na jedno takové školení si vzpomínám jmenovitě: sestra Jarmila Tomášková ze Střešovic dostala na starost sestru Černou ze Zbraslavi. A víte, co to znamenalo? Dvakrát týdně se scházet, připravovat se a chodit do služby. Na Zbraslav tehdy jezdila státní autobusová linka, Zbraslav ještě nepatřila do Prahy. Ale ono se to tehdy nějak nebralo - jezdilo se, sloužilo, Jehova žehnal a byl vzrůst.

Ale naštěstí jsem měl v těch dobách motocykl - 'Jawu 175, a to byl vydatný pomocník. Kroužil jsem s ním po celém sboru od raného jara až do studeného podzimu. Při tom jsem jezdil na šachtu do Kladna, což znamenalo 11,5 hodiny denně. V autobusu, v tzv. šichťáku, se však dalo spát...

Kdo mi tehdy pomáhal? Pomocným služebníkem sboru byl Olda Hešík a služebníkem domácích biblických studií Pepa Urbánek z Motola, který se později přestěhoval na Vinohrady. A krajským dozorcem byl Jarka Hála.

- 5.kapitola

7.kapitola -

KAPITOLY Z DOB TOTALITNÍCH - zpět na OBSAH

Poznámky:

Ohlasy a diskuze - zde