Kapitoly z dob totalitních

Eduard Sobička

7. Pátý prosinec 1963

Byla to středa a měl jsem ranní směnu. Už více než dva roky jsem dojížděl do Kamenných Žehrovic na důl Nejedlý II. neboli na tzv. Vaňkovku, a už jsem si zvykl při ranní šichtě vstávat po půl čtvrté ráno. Ten den, 5. prosince, nebyla žádná zvláštní zima a vše šlo jako normálně až do chvíle, kdy jsem vstoupil do hlavní budovy dolu, která byla jakoby přilepená k těžní věži. V chodbě byl běžný ruch, noční šichta vyfárala, naše se na fárání chystala.

Tu se ale stalo něco neobvyklého: přiběhl ke mně předseda místní organizace KSČ, takový bodrý muž o něco starší než já, který s námi poctivě fáral a havířoval, a s očima vykulenýma breptal: „Hele, jsou tu od Bezpečnosti a čekají na tebe u vedoucího cechu. Máš tam hned jít . . Ale neboj se. Už se mě ptali, a řekl jsem jim, že pravidelně odebíráš Rudé právo!" To nebyla příjemná zpráva, ale koneckonců, byli jsme na to připravováni a nikdy jsme nevěděli, kdy se něco stane. Poděkoval jsem mu a šel jsem nahoru, ale nejprve jsem informoval bratry, co se děje a že se třeba nějaký čas neuvidíme.

Nahoře v kanceláři seděli tři pánové, a potom vše šlo jako na drátkách. Vyreklamovali mě u vedoucího, naložili do Tatry 603 (tehdy nejluxusnějšího vozu, v němž jezdili jen prominenti) a za necelou hodinu už jsme seděli v okachlíčkované budově v Bartolomějské ulici. To mohlo být tak v půl sedmé. Byl jsem předán svému vyšetřovateli, a v tu chvíli jsem ještě netušil, že za krátkou dobu bude celá budova plná svědků Jehovových. V každé kanceláři se bude vyslýchat. Začala totiž akce, která trvala několik dní a při níž bylo předvedeno více než 100 bratrů a sester z Prahy.

Mým vyšetřovatelem byl nějaký poručík Němec. (Tak se alespoň představil, ale až mnohem později jsem se dozvěděl, že to bylo jméno krycí. Tehdy se tam vyskytovali i dva „Brožové", mladší a starší, a další zcela běžná jména. Pan Němec byl pozoruhodný tím, že místo slova „abychom" říkal vytrvale „abychme".) Hned na mne spustil bandurskou na námět Skutků apoštolů 5:28: „že jsme naplnili Prahu svým učením, a že to tak dál už nejde. Trpělivosti už bylo dost, ale co je moc, to je moc". Také hned rozhodl, že se podíváme k nám domů, prohlédneme si, kde prý bydlím. Měl jsem radost z toho, co řekl o Praze. Že by naše služba byla opravdu tak účinná? Ale domovní prohlídka mě nepotěšila. Sice už nebyla první, protože jsme zažili návštěvu pánů v kožených pláštích už v padesátých letech, než tátu zavřeli, ale pan Němec měl v ten den také kožený plášť. Bylo to ale kulturnější v tom, že to bylo ve dne, a ne uprostřed noci.

Táta byl v zaměstnání a máma ještě spala. Zachovala však podivuhodnou rovnováhu. Pánové se pustili do práce, a mě tehdy vůbec nezajímalo, zda mají povolení k prohlídce od prokurátora a že při tom není nezaujatá osoba. Sebrali, co se dalo (i Schůzky s ďáblem, knihu francouzského vulkanologa Henri Tazieffa), včetně zprávy z kazatelské služby za sbor, jehož jsem byl tehdy služebníkem. Ale Jehovův anděl stejně bděl, aby situace nebyla horší, než jaká byla. Svým způsobem oslepil muže, kteří prohlídku prováděli, takže celou dobu chodili kolem zabalené knihy, která ležela volně na stole, a nikdo ji nevzal do ruky. Asi by z ní měli radost. Byla to tehdy nová kniha Staň se tvá vůle v angličtině, která poutavě mluvila o „králi severu" a „králi jihu" z Danielova proroctví.

Výslechy trvaly až do pozdních večerních hodin, a pak mě pustili domů. Teprve později jsem se dozvěděl, že v tentýž den byli vyslýcháni další služebníci sborů a mnoho jiných. Do protokolu jsem uvedl dvě jména, což mě později trápilo. Jméno Jarka Hály jako toho, kdo mě křtil (Jára nám ale jednou řekl: „Mě můžete klidně uvést, tím se nedá nic pokazit.") a jméno Zdeny Krylové jako té, od níž jsem pravdu poznal. Ta však byla v té době mimo organizaci.

Následky této mohutné pražské akce byly v Zásadě dva: soudní dohra, a poučení, které jsme si z toho vzali. Soudní dohra proběhla 12. srpna 1964 u obvodního soudu pro Prahu 10 pod č.j. 2 T 189/64, kdy bylo obžalováno a odsouzeno šest osob podle paragrafu 178. Byl to případ Hála a spol., do něhož kromě Jarky Hály byli zapleteni Jirka Ružický, Pavel Šimáně, Karel Plzák, Ida Šilingerová a já. Tresty byly podmínečné, odvolal se jen Jarka Hála, který byl v té době už v podmínce.

Druhý následek akce bylo všeobecné poučování. Letitý bratr Jaroslav Suk z Vokovic tehdy na jedné schůzce prohlásil: „Vy nás učíte jen útočit, ale neučíte nás jak se bránit." Začaly se tedy nakupovat různé trestní kodexy a tam jsme se teprve dozvídali, že máme také nějaká práva. Službu to však neoslabilo, prováděla se jen moudřeji.

A nakonec: co vlastně vyprovokovalo celou tu akci? Podle sdělení tehdejší úředníků pohár trpělivosti prý přetekl, když dva bratři, Soukup a Iványš, zvěstovali ve Stromovce. Prováděli službu dosti veřejně, takže se prý za chvíli kolem nich shromáždil zástup lidí. Někteří z nich měli proti svědectví námitky, a tu prý se jeden z těchto bratrů postavil na lavičku a kázal z lavičky. Dokonce prý jednoho oponenta nazval „nástrojem ďáblovým". Byl zavolán policista a zjišťována totožnost. Tím to ale pro ty dva bratry skončilo.

Následkem ovšem byla prý výše popsaná akce. Takhle jsem to „koupil" od pana Němce onoho 5. prosince 1963.

- 6.kapitola

8.kapitola -

KAPITOLY Z DOB TOTALITNÍCH - zpět na OBSAH

Poznámky:

Ohlasy a diskuze - zde