Kapitoly z dob totalitních

Eduard Sobička

20. Jak jsme v roce 1989 jeli na sjezdy do Polska...

Není pochyby o tom, že návštěva bratrů z vedoucího sboru, bratrů Henschela a Jaracze spolu s bratrem Pohlem v prosinci 1988, značně přispěla k tomu že 10.000 svědků Jehovových z celé ČSFR odjelo oficiálně z totalitního režimu na mezinárodní sjezdy „Zbožná oddanost" do Polska. Co ale tomuto masovému exodu na sjezdy přecházelo, opět hraničí s groteskou.

Události měly rychlý spád. Po odjezdu bratrů z vedoucího sboru se už začalo s pány z StB otevřeně hovořit o tom, že by snad na sjezdy někdo mohl jet. Domlouval jsem to (kromě jiných bratrů v Praze) také já s panem doktorem Minským. Prvním úspěchem bylo to, že jsme mohli na jaře 1989 celkem oficiálně odcestovat letadlem do Varšavy: Tonko Murín, Míša Moskal a já. To už jsme ale měli s sebou kufřík, který byl plný cyklostylovaných formulářů s žádostí o ubytování pro všech 10.000 účastníků. Shromáždit tyto formuláře a vyplnit je byla nesmírná práce, kdy bylo v prvé řadě nutné zjistit zájemce o zájezd do Polska. A právě tato okolnost a podmínky s tím svázané mnohým zabránila, že nejeli.

S úředníky Federálního ministerstva vnitra bylo totiž dohodnuto, že je nutné předložit úplné seznamy zájemců, včetně rodného čísla a adresy. To svým způsobem ovšem znamenalo vystoupit z ilegality. Bylo to do značné míry riskantní, a ozvaly se i hlasy, že zodpovědní bratři „zaprodali spolukřesťany StB". Celá věc ale byla naprosto dobrovolná, kdo nechtěl, na seznam se nedostal. Přesto byl tento počet rychle naplněn. Co to způsobilo? Boží duch posílil víru mnohých a roznítil v nich touhu využít možnost setkání na mezinárodním sjezdu, i kdyby to snad znamenalo nepříjemné následky. Boží duch dal bratrům odvahu, a Jehova jim to bohatě odplatil.

Ten kufřík s 10.000 formuláři se ovšem musel nějak dostat na letišti „přes čáru". Zavazadla se kontrolovala. A zde přišlo řešení přímo od doktora Minského. Při dohadování, co s kufříkem, mi řekl: „Přijedu na letiště a ten kufřík jednoduše přenesu přes čáru a pak vám ho dám." Jak si tohle vysvětlit? Jehova očividně používá doktora Minského, aby umožnil tisícům bratrů odjezd na sjezd. A tak to také bylo: před odletem jsme se procházeli v hale letiště v Ruzyni a čas ubíhal. Dr. Minský nikde - a to nás už napadaly všelijaké myšlenky. Pak však přiběhl, jako vždy upachtěný. Ani se s námi nepozdravil, vytrhl mi kufřík z ruky a povídá: „Dejte to sem!" , Ale, pane doktore," já na to, „cožpak se ani nepodíváte, co v kufříku je?" „To není nutné, já vám věřím", a pelášil podél okének kontroly, ukázal průkaz a zastavil se opravdu až v hale „za čárou". Když jsme se k němu dostali, podal mi kufřík, rychle se rozloučil a zmizel. Ještě jsme ale nebyli v Polsku . . Dále ale vše už probíhalo klidně, takže první fáze příprav byla za námi.

Celá tato v pravém slova smyslu komedie však pro mě měla nepříjemné důsledky. Koneckonců jsem si je zavinil sám. Bylo to někdy v květnu toho roku a měl jsem nějaké setkání s bratry v Bratislavě, pochopitelně v soukromém bytě. Přišla samozřejmě i řeč na způsob, jakým se dostaneme na sjezdy v Polsku. Nebyl to vlastně kompromis, co jsme domluvili s StB? Tedy to nahlášení všech jmen zúčastněných. A do jaké míry můžeme estébákům věřit? Nevzpomenou si najednou a nezačnou s represemi? Nebo, nedostanou k tomu příkaz shora? V tu chvíli, kdy jsem hájil celou koncepci a připomínal, že je to sice riskantní, ale že je na druhé straně nutné spoléhat na Jehovu, jsem nepřišel na nic lepšího, než že jsem bratrům naznačil i způsob, jímž se kufřík dostal do Polska. Bylo to ode mě krajně nerozvážné, ba nezodpovědné, a navíc i nečestné, protože jsem slíbil Minskému naprostou diskrétnost. Tento náznak v onom bratislavském bytě však stačil. Při následující schůzce s dr. Minským byl velký křik. Milý čtenáři, nezlob se, ale v tuto chvíli mi ho bylo trochu líto. Poprvé a naposled. Vyrukoval na mě s tím, co jsem si to dovoloval řečnit v Bratislavě o naší domluvě, která byla přece naprosto důvěrná, a řekli jsme si, že o ni nebudeme mluvit. (To byla pravda.) . . Ted' prý jsem ho velmi poškodil: služební postup zaražen, žádné prémie, atd. a „vždyť mám přece také rodinu a děti a nějak je živit musím". Skoro až plakal. Ale prý mi to tak neprojde, vzchopil se pojednou, za tohle musím být potrestán, i když zatím ještě nebylo rozhodnuto jak…

Dodnes nevím, zda svou úlohu tak bravurně zahrál, či ta akce s kufříkem byla opravdu tak tajná a měla pro něho nepříjemné následky. Má povaha vcítit se do bolesti druhého mě občas vysloveně obtěžuje. A tehdy jsem s ním opravdu pociťoval soucit, i když třeba naprosto zbytečně. Sankce ovšem na sebe nedaly dlouho čekat - byly to už ale sankce obra, který je v posledním tažení. Několik dní na to mi volal, že se musíme. sejít, řekne mi o potrestání, ale ať si s sebou vezmu svůj cestovní pas. A to bylo vše: v květnu 1989 mi dr. Minský odebral cestovní pas. Sbohem, Polsko!

Pak jsem se radil s Tonkem Murínem, což bylo, jak se ukázalo, prozíravé. Stejně si ale dnes myslím, že by mi ten pas nakonec sami dali; chtěli mě zřejmě jen trochu potrápit. Při červnové schůzce s dr. Minským jsem ale začal hrát obehranou písničku: Sjezdy v Polsku budou mezinárodní událostí s ohromou publicitou, a já jsem měl být jedním z představitelů Československa. To se přece nedá utajit, že tam nebudu! A nebude možné říci nic než pravdu - byl mi odebrán pas. Jaké to vrhne světlo na naše politické zřízení? Atd., atd. Po určité prodlevě mi byl pas nakonec těsně před odjezdem vrácen. A to bylo půl roku před tím, než se obr skácel…

Jak sjezdy v Polsku probíhaly, o tom není nutné víc psát. Měly ale na duchovní život bratrů nesmírně posilující účinek. Vždyť tam byli delegáti z každého československého sboru! Věřím, že celý tento projekt řídil Jehova a že mu také náležitě žehnal.

-19.kapitola

21.kapitola -

KAPITOLY Z DOB TOTALITNÍCH - zpět na OBSAH

Poznámky:

Ohlasy a diskuze - zde