KAPITOLY Z DOB TOTALITNÍCH
Eduard Sobička
19. Prosincové dny 1988
Kdo to tehdy tušil, že totalita je na spadnutí a že jí zbývá necelý rok života? Dnes, ze zpětného pohledu, už chápu, proč bylo možné v prosinci 1988 uspořádat supertajnou schůzku představitelů vedoucího sboru s pracovníky Federálního ministerstva vnitra v hotelu Forum na Pankráci.
Předcházel tomu doslova hektický rok po smrti Míly Müllera. Míla zemřel 7. listopadu 1987 a páni z StB tušili, že k tomu dojde, protože Míla měl postupující rakovinu a pánové Doležal a Berka jej v jeho nemoci dokonce „přátelsky" navštívili. Samozřejmě je hlavně zajímalo, kdo bude „nástupcem" - Míla si vytvořil během svého života jméno autoritativní, ale i vyvážené a moudré osobnosti, která dovedla dobře pochopit a zhodnotit i požadavky našich nepřátel. Tehdy ze strany státu nešlo o nic jiného než o to, aby byla vzhledem ke svědkům Jehovovým udržena jakási „křehká rovnováha", jinými slovy, aby se příliš nečeřila hladina, ale vše působilo zdáním naprostého klidu. Tehdy už autoritám nešlo o nějaký útok či dokonce likvidaci (režim byl unaven a vyčerpán), ale o klid.
Míla tedy zemřel a podle představ pánů z StB bylo nutné dosadit „nástupce". Čím déle nebylo jasné, kdo jím bude, tím více panovala na jejich straně nervozita, která místy přecházela až v hysterii. Kdo bude koordinátorem zemského výboru? Bude to Jára Leneček, který ani ve výboru nebyl; ale o němž se Míla před smrtí estébákům náznakem zmínil? Kadlec to být nesmí, zněl jejich verdikt - jakmile zjistí, že se někde objevil, bez milosrdenství ho zavřou! Proto Gerrit Lösch z vídeňské odbočky při své návštěvě po Mílově smrti v prosinci 1987 radil: „Let him disappear. Let him get out of the screen." (Nechte ho zmizet. Ať zmizí z ,obrazovky'.) Nakonec během jara 1988, kdy do Prahy začal častěji dojíždět Tonko Murín, se postupně odkrývalo, že koordinátorem je on. Byl jmenován tuším v dubnu 1988. Pánové z StB s ním ihned navázali kontakty a situace se relativně zklidnila, protože Tonko svým vystupováním i jednáním s úředníky si brzy získal jejich důvěru jako člověk rozvážný.
Celý rok pochopitelně pokračovaly mé pravidelné schůzky s panem doktorem Minským. Začalo se mluvit o všeličemž, co už bylo kdysi dávno prohovořeno, ale najednou to dostávalo nějaký nových přídech. Měnila se totiž doba. Proč nepovolit například větší shromáždění? Sjednocené vyučování sborů by znamenalo jejich větší ovladatelnost (pánové z StB se stále báli, aby někdo nějak nevybočil a nebyla porušena „křehká rovnováha"). A co například povolit určité skupině lidí výjezd na sjezd do Polska? Nebo, co takhle na zkoušku zpřístupnit orgánům jednu tiskárnu, kde by se pak dalo pracovat otevřeně a plným časem? A proč sem vlastně dopravovat anglickou literaturu, určenou pro překlad, pokoutně? Nebylo by jednodušší posílat ji otevřenou poštou na nějakou adresu? Mnoho námětů k úvaze. Ale pánové se stále nějak ošívali, zřejmě si nebyli jistí reakcí vyšších stranických orgánů. Tato situace zrála celý rok, až nakonec vyvrcholila domluvou, že v prosinci 1988 přijedou zástupci Společnosti a přátelsky si pohovoří s pány z Ministerstva vnitra. Věru věc nevídaná!
Tato návštěva s sebou nesla několik vysloveně komických prvků. Hned od počátku jsme se dohadovali, kde to setkání vlastně uskuteční. Naše návrhy: „Určete si místo, máte přece pro to možnosti a podmínky", pánové z StB nebyli ochotni přijmout. Proč? Tehdy jsme to nechápali, dnes jsem přesvědčen o tom, že schůzka byla opravdu „supertajná", a to i před vyššími orgány Ministerstva vnitra a KSČ. Nakonec mi pan doktor Minský řekl: „Víte, jak to uděláme? Vy mi oznámíte, kde budou vaši lidé ubytováni, a potom my je v hotelu zcela nenápadně navštívíme v jejich pokoji." „A jak to bude s tlumočníkem?" zeptal jsem se. „Toho si přivedeme sami." Velmi kuriózní způsob, jak se diktátoři na svém území scházejí se svými odpůrci! Dobrá, domluveno.
V prosinci přijeli do Prahy bratři Henschel a Jaracz a bratr Pohl jako zástupce německé odbočky a dozorce tamější tiskárny. Ubytovali se v luxusních pokojích hotelu Forum na Pankráci. „Přátelskou", zcela nenápadnou návštěvu u nich měli tvořit pánové Čížek a Doležal a tlumočník. O panu doktoru Minském mi pan Doležal řekl, že tam nebude, protože je churav. Měl jsem dělat „styčného důstojníka" pro obě delegace, a tak jsem ve stanovenou dobu uvedl hosty do salónku někde ve 4. patře hotelu, který si pro tu dobu objednali hosté ze zámoří, a to i s pohoštěním.
Jednání započalo, a zcela přirozeně iniciativu převzali naši bratři jako hostitelé. Bylo to vzájemné ohledávání a seznamováni. Bratr Henschel měl u sebe svůj krychlový cestovní kufřík, otevřel jej a rozdával z něj naši anglickou literaturu. Tlumočník se snažil, ale za nějakou dobu mu došel dech - ukázalo se, že je v angličtině ještě slabší než já (opět doklad toho, že to nebyl oficiální tlumočník, a další komický prvek celé akce), takže jsem byl požádán o tlumočení já. Kdy ale tlumočník prokázal mimořádnou mrštnost, bylo v okamžiku, když mu bratr Henschel podával knihu Stvoření. Doslova po ní chňapl. A to byl další komický moment setkání. O obsahu setkání jsem pak vypracoval obsáhlou zprávu, která je založena v našem archivu a jejíž překlad byl zaslán do Brooklynu.
Celkově vlastně nebylo vůbec nic dohodnuto. Pánové z pochopitelných důvodů neměli žádné plné moci. Přesto to bylo důležité setkání na této úrovni. Naši bratři zanechali u úředníků mohutný dojem svou velkorysostí, pochopením i taktem. Věřím, že tím Jehova připravoval cestu na vrcholný zážitek československých bratrů v roce 1989, a sice na návštěvu mezinárodních sjezdů v Polsku. Bratři z Brooklynu byli také spokojeni. Zřejmě věděli, že takhle to v totalitních režimech vždy začíná.
Schůzka i s pohoštěním trvala asi hodinu. Pánové se potom odporoučeli s důtklivou žádostí o naprostou diskrétnost. Cestou z pokojů jsem na chodbě „náhodou" potkal doktora Minského. Nestačil už uhnout, a tak jen krátce poznamenal, že už se uzdravil.
 -18.kapitola |
20.kapitola -  |
KAPITOLY Z DOB TOTALITNÍCH - zpět na OBSAH
Poznámky:
© Straznavez.CZ, www.straznavez.cz