Kapitoly z dob totalitních

Eduard Sobička

18. Poslední den Bohumila Müllera

Bohumil Müller Míla ukončil svůj pozemský život v sobotu 7. listopadu 1987. Než ale tento den přišel, už jsme všichni věděli, že se konec blíží. Mílovo chování během celého toho předcházejícího půl roku bylo na jedné straně obdivuhodné, na druhé straně nepochopitelné.

Příčinou smrti byla rakovina jater. Pokud si vzpomínám, asi teprve počátkem roku 1987 jsme si (tedy má rodina a já, kteří jsme s Mílou v Domečku bydleli) začali uvědomovat, že něco není v pořádku. Více zřejmě o tom v té době věděl Ondřej Kadlec, který chodíval k Mílovi na dlouhé důvěrné rozhovory. Míla navštěvoval různá vyšetření, ale nikdy o tom nic neříkal. Co ale bylo nápadné: začal hubnout, ba kostnatět. Přesto ještě v létě toho roku nasedl do auta a vyjel si s Tonkem Murínem, Janou Novákovou a další mladou sestrou na dovolenou do Rumunska. Celou cestu řídil auto sám - rád jezdil. Ale po příjezdu, bylo to v srpnu, se situace začala rapidně zhoršovat.

V září ho doktorka poslala do nemocnice v Krči, kde byl asi 10 dní. Navštěvoval jsem ho tam a on odtud řídil dál „kancelář" včetně externí pošty. Bývali by si ho tam asi už nechali až do konce, ale Míla odmítl a poprosil mě, zda bych v nemocnici nepodepsal revers, že se o něho budeme starat, že nebude osamocený. Nechtěl zemřít v nemocnici. Přitom ale stále mluvil jen o „zánětu jater", který se musí léčit dlouhodobě. A to bylo to nepochopitelné na jeho postoji k této zákeřné chorobě - nikdy ji nenazval pravým jménem; vždy jen jako zánět, i když mu v té době už začalo otékat břicho a dál ztrácel váhu. Věřil tomu opravdu, že to byl jen zánět? Pochybuji; na to byl příliš bystrý. Nebo si snad sám namlouval něco, o čem nebyl přesvědčen? Že to byla myšlenková obrana organizmu, k níž dochází i u jiných smrtelně nemocných? Opravdu nevím. Současně však s tímto pro mě nepochopitelným jednáním se čím dál tím více projevovala jiná jeho vlastnost - osobní statečnost. Neslyšel jsem nikdy Mílu za celé ty dva poslední měsíce si postěžovat, že ho něco bolí. Pakliže opravdu bolesti byly minimální, byl to dar od Jehovy.

V říjnu už tolik nevycházel - i když shromáždění navštěvoval, jak mohl. Lidé chodili za ním. Skoro vůbec nejedl (nebo jíst nemohl), my jsme mu to málo nakupovali, ale on si v té době i sám uvařil. Většinu dne chodil po bytě v županu a polehával. Musel být velmi unavený.

Člověk si zapamatuje některé okamžiky ve svém životě velmi jasně; jsou to opravdu chvíle, kdy si něčeho všimneš a pak tě to pronásleduje ve dne v noci. Takovou vzpomínkou byl jeden okamžik, kdy jsem někdy během října vstoupil k Mílovi do kuchyně. On seděl v županu u stolu a jedl nějakou polévku. Břicho už měl velmi oteklé a postěžoval si, že tu polévku těžko může polykat. Stál jsem za ním a všiml jsem si jeho skloněné hlavy a krku, který byl v tu chvíli tak hubený, že jsem se až zděsil. Pocítil jsem s ním nesmírný soucit, ale zároveň nepředstavitelnou bezmocnost. V té místnosti už byla přítomna smrt.

V sobotu 7. listopadu ve dvě hodiny odpoledne přišel Mílu navštívit Roman Adamy a společně seděli u Míly v pokoji. Jednání s Romanem, které se týkalo ilegálních tiskáren, bylo vždy přísně důvěrné. Míla se sotva se držel na nohou, bolest snad nedal ani najevo, ale plnil odpovědnost, kterou od Jehovy dostal. Roman se zdržel asi do čtyř hodin. Míla potom ulehl a už nevstal.

Měli jsme ve zvyku vždy během dne zaskočit nahoru k Mílovi a poptat se, zda něco nepotřebuje. V tento den asi kolem šesté jsem našel Mílu na lůžku a vlastně poprvé mě naléhavě poprosil, abych sehnal Ondřeje, že je mu velmi zle. Tušil jsem něco nedobrého. Skočil jsem do škodovky a jel za Ondřejem do Hostivaře, kde tehdy bydlel v jednom bytě s Jirkou Zavadilem. Ondřeje jsem zastihl, ale měl ještě nějakou domluvu, takže slíbil, že přijede asi něco po sedmé k nám. S tímto vzkazem jsem se vrátil zpět a Mílu to zřejmě uklidnilo. Co se dělo dál až do deváté hodiny, kdy Míla zemřel, by mohl lépe popsat Ondřej, který seděl u jeho lůžka asi od půl osmé až do konce. Naše rodina byla dole, ale dětem jsme neříkali nic. Vždy jsem občas zaběhl nahoru, ale Ondřej věděl, co přijde, a tak mě posílal zpět, za což jsem mu byl velmi vděčný. Přesto jsem v závěru stál u Mílovy postele, když začal pojednou dávivě zvracet sraženou krev. A přesto se znovu v tu chvíli na mě obrátil a zašeptal: „Vidíš, to jsou ta játra, která jsem měl dnes k obědu..." A to byla zřejmě poslední slova, která jsem slyšel z jeho úst. Potom upadl do bezvědomí a kolem deváté hodiny večerní zemřel ve věku 72 let.

Míla Müller v díle svědků Jehovových v Československu znamenal celou dlouhou etapu. O jeho zásluhách a příkladnosti je zbytečné mluvit. Jeho smrtí tato závažná etapa díla skončila. Začalo něco nového. Přišli noví lidé, aby dál pokračovali v díle, které je nesmrtelné, protože je to dílo Jehovovo.

-17.kapitola

19.kapitola -

KAPITOLY Z DOB TOTALITNÍCH - zpět na OBSAH

Poznámky:

Ohlasy a diskuze - zde