Kapitoly z dob totalitních

Eduard Sobička

17. Akce „EISSELT"

Byla to v pravém slova smyslu „akce" - koordinovaná činnost několika složek směřující k záchraně člověka, který chce zachovat ryzost Jehovovi. Byla to akce, při níž byly dodrženy křesťanské zásady, včetně úcty k totalitní autoritě, ale i včetně uznání autority vyšší.

Řekl bych, že to mohlo být někdy v roce 1981 nebo 1982, kdy za mnou přiběhl Standa Buchta a velice vzrušeně a naléhavě mi oznamoval, že desetiletý syn bratra Aloise Eisselta z Kněževsi na Kladensku nutně potřebuje srdeční operaci. Má zúženou aortu a jak roste, dýchání mu dělá stále větší potíže. Uběhne několik metrů a zadýchává se a modrá v obličeji. Operace prý by se měla uskutečnit ještě před pubertou, ale otázka zní, kdo ji provede. Lojza, otec, a Lojzík, syn, už navštívili několik nemocnic s dětským oddělením v Praze, zajeli i do Hradce Králové a hledali i na Moravě, v Olomouci, ale všude krčili rameny: rádi bychom to udělali, ale jen s krevní transfúzí; nemáme patřičné zařízení ani zkušenosti pro „open heart surgery". V Hradci, Králové s Lojzou mluvil jeden velice chápavý a ochotný chirurg, který svědky Jehovovy znal, ale nakonec prohlásil: „K takové operaci je nutný tým. O sestavení takového týmu by musela rozhodnout místní organizace KSČ, a pochybuji, že by k tomu za takovýchto okolností dala schválení." Něco takového jsem slyšel poprvé, a byl jsem doslova šokován: tedy i o takové věci rozhoduje strana!

Všichni jsme se modlili, aby se našlo řešení. Navštívil jsem Eisseltovu rodinu a viděl jsem, že jsou to po zdravotní stránce zkoušení lidé. Lojza, otec, měl vážné problémy s páteří, šestnáctiletá dcera s cukrovkou, Lojzík se srdcem. Jen maminka se držela. Ale všichni milovali Jehovu a horlivě mu sloužili, Lojza jako starší ve sboru.

Radili jsme se v zemském výboru, zda by se nedalo něco dělat za přispění rakouské odbočky, která o nás pečovala, a napsali jsme do Vídně. Koordinátorem byl tehdy Jürgen Rundel, o němž jsem se zmínil už na jiném místě - muž velmi soucitný. ale impulzivní. Jehova už ho jednou použil v našem zájmu - když inicioval Koupi a stavbu Domečku. Ted' jej použil podruhé a ukázal nám, že jeho ruka není ukrácena. Izajáš 59:1.

Z Vídně přišla odpověď, že v Evropě je v té době pouze jedna nemocnice, která provádí bezkrevní srdeční operace, a ta je ve Štýrském Hradci (Graz) v Rakousku. Shodou okolností je tam zaměstnán na částečný úvazek lékař, náš bratr Degen, který by věc zařídil. (Bratr Degen byl předtím dvakrát v Praze, spřátelili jsme se; říkalo se mu prostě Dezi.) Operace stojí 30 000 .šilinků, ale to by se uhradilo z rakouských darů. Vše tedy znělo velmi slibně. Ale teď už musel v té věci pracovat Lojza sám. Byla to ještě dlouhá cesta.

V prvé řadě se musel nějak dostat ven z Československa do Rakouska. Příbuzné tam žádné neměl, kteří by ho pozvali. Úřady věděly, že je svědek Jehovův. Zbývala tedy jen ta dlouhá cesta přes žádost o „devizový příslib" a soukromou turistickou cestu do Rakouska. Lidé, kteří se o to za totality pokoušeli, jistě si vzpomínají, na kolika okolnostech, ba i vrtochu úředníků, to vše záleželo. Lojza se do toho pustil a Jehova mu urovnával cestu, takže za několik měsíců bylo vše připraveno.

Druhý problém: cesta turisty byla limitována finančními prostředky. Čtrnáctidenní turistická cesta do rakouských Alp byla nejen velmi drahá,. ale nestačila na to, aby byla provedena operace a pacient mohl být ještě několik týdnů v nemocnici. Lojza to provedl následovně: Vyjel sám s Lojzíkem do Rakouska a namířili si to ihned do Grazu, kde už bylo vše připraveno. Operace úspěšně proběhla, a za několik dní se Lojza vrací do Vídně, navštěvuje československé velvyslanectví a s potvrzením o náhle vykonané operaci na jeho těžce nemocném synovi prosí o prodloužení pobytu. Prodloužení bylo povoleno, takže pacient mohl ještě podstoupit rekonvalescenci. Celkem to trvalo asi 4 týdny. Pak se oba vrátili zpět.

Po jejich návratu jsem je ihned navštívil, viděl jsem obrovské jizvy na Lojzíkově těle, a přiznám se, že jsme si štěstím společně poplakali a děkovali Jehovovi i rakouským bratrům. Lojza pak vyprávěl, v jakém přepychu - na tehdejší československé zdravotnické poměry trávili ty týdny v nemocnici v Grazu. Dostali pokoj pro sebe a všichni jim prokazovali mimořádnou laskavost. Akce byla zdárně dovršena, za přísného utajení i před těmi nejbližšími.

Později se u nás vyskytly další naléhavé případy, které by vyžadovaly stejnou pozornost - odpověď z Vídně však byla zamítavá. Společnost nemůže organizovat a hradit takové akce, ani se jimi více zabývat. Jürgen Rundel později z kanceláře odbočky odešel (dnes slouží s manželkou jako zvláštní průkopník někde v západním Rakousku), ale jeho svérázná osobnost zanechala v naší zemi přinejmenším dvě výrazné pozitivní stopy.

-16.kapitola

18.kapitola -

KAPITOLY Z DOB TOTALITNÍCH - zpět na OBSAH

Poznámky:

Ohlasy a diskuze - zde