NÁBOŽENSKÁ SPOLEČNOST A STÁT
Historie svědků Jehovových v Československu
Branislav Martinek
Svědkové Jehovovi od 30. let do roku 1945:
Zmíněné „potíže“ pro svědky Jehovovy však tou dobou nezačaly pouze v Brně, ale prakticky na celém území republiky. Prezidium zemského úřadu v Bratislavě dne 18. prosince 1930 zakázalo Sdružení činnost na Slovensku: „Vzh ľ adom k tomu, že sa nejedná ani o konfesiu recipovanú ani zákonom uznanú, a že uvedené združenie nemá ani schválené stanovy ako spolok, zemský úrad zastavuje činnosť Medzinárodného združenia bádateľov biblie - a každé jeho účinkovanie zakazuje.“ 28 Podobné opatření bylo přijato i na Podkarpatské Rusi.
Rozhodnutím ministerstva vnitra ze dne 4. prosince 1931 (č. j. 69.401/1931/6) byly schváleny Stanovy spolku Mezinárodního sdružení badatelů Bible, československá větev se sídlem v Praze. Právní trvání spolku pak bylo osvědčeno rozhodnutím téhož ministerstva dne 23. ledna 1932 pod č. j. 3161/32/6. Zajímavou pasáží těchto stanov je oddíl IV., zabývající se členstvím ve spolku. V § 22 se píše: „Ježto nemá býti utvořena sekta aneb církev, nýbrž toliko uskutečněn a zákonným základem zajištěn účel těmito stanovami naznačený, nemá býti počet členů zbytečně zvyšován. Naopak nutno členstvo dle možnosti obmeziti na onen počet, jehož jest nezbytně třeba k účinné spolkové činnosti. Ze stejného důvodu se neoznačují členové spolku jako ´badatelé bible´, nýbrž jako ´svědkové Jehovy´“. 29 Ovšem počet tzv. „spolupracovníků Sdružení“, jejichž činnost se vztahovala především na rozšiřování literatury, pořádání spolkových shromáždění a přednášek, nebyl nijak omezen. Získávání příznivců, třebaže stanovy spolku tuto skutečnost zakrývají, ostatně bylo (a zůstává) jedním ze stěžejních cílů této organizace.
Podle Ročenky 1972 stoupl v roce 1932 počet průkopníků na 84, z nichž 34 přišlo z Německa. „Duchovenstvo 30 využilo toho, že to byli cizinci, vzneslo falešná obvinění a dosáhlo toho, že někteří bratři byli zadrženi a vypuzeni ze země.“ 31 Ve skutečnosti se na ministerstvu vnitra hromadily stížnosti občanů, které pohoršovalo, že kolportéři často přijížděli do obcí hromadně a působili zde se svým učením značný rozruch, případně že německy mluvící SJ kázali v ryze českých oblastech. Ministerstvo proto vydalo dne 16. července 1932 pod č. 7915/pres. výnos zemským úřadům, aby tato kolportáž nebyla trpěna a aby bylo zakročeno dle trestních a donucovacích prostředků hlavy VIII. živnostenského řádu pro přestupek paragrafu 15/1 a 21 živnostenského řádu, aby legitimace kolportérům byly odebrány, knihy zabavovány, učiněno na ně trestní oznámení dle § 23 tiskového zákona, eventuálně proti nim zakročeno ve smyslu zákona na ochranu domácího trhu práce, případně i vyhoštěním. Na základě těchto směrnic začaly úřady postupovat.
Dne 2. září 1932 okresní policejní komisařství v Husovicích uzamklo a zapečetilo místnosti Gleissnerem spravovaného skladu literatury Společnosti v Brně-Juliánově. Dle § 37 vládního nařízení z 13. ledna 1928 č. 8 Sbírky zákonů a nařízení tak byly prozatímně zajištěny spisy Společnosti do doby, než bude provedena jejich tisková prohlídka. Na 54 000 výtisků nacházejících se v Gleissnerově bytě, kde nebylo možné je přiměřeně zajistit, bylo dopraveno a uskladněno na policejním ředitelství. Antonín Gleissner byl potrestán trestními nálezy ze dne 2. září 1932 (č. 18103) pokutou 5000 Kč event. vězením v trvání 14 dnů, ze dne 14. října 1932 (č. 21500) pokutou 1000 Kč, eventuálně čtrnáctidenním vězením a ze dne 20. prosince 1932 (číslo 980/pres.) pokutou 5000 Kč, eventuálně čtrnáctidenním vězením vesměs pro přestupek zákona o ochraně domácího trhu práce.32
Podle vyjádření presidia policejního ředitelství v Praze ze dne 17. října 1932, číslo 14.995/pres. a presidia policejního ředitelství v Bratislavě ze dne 23. listopadu 1932, číslo 13.861/pres., byly knihy Sdružení, které byly těmto úřadům zaslány k tiskové prohlídce, shledány obsahově nezávadnými. Naproti tomu presidium policejního ředitelství v Užhorodě dne 14. listopadu 1932 pod číslem 7592/pres. vydalo sdělení, že některá místa v těchto knihách považuje za závadná. Všechny knihy, až na knihy rumunské, proto byly 29. prosince 1932 Gleissnerovi ze zapečetěného skladu uvolněny. Literaturu uloženou na policejním ředitelství si dal Gleissner odvézt zpět do svého bytu, přičemž policejnímu řediteli oznámil, že uplatní nárok na náhradu škody.
Dne 20. září 1932 proběhl na I. oddělení policejního ředitelství v Praze výslech druhého předsedy Sdružení Karla Jana Kopetzkého. Jednou z věcí, které musel vysvětlovat, bylo to, že kolportéři byli opatřeni legitimacemi, ve kterých byly uvedeny některé interní vládní nařízení a výnosy ministerstva vnitra, jimiž bylo příslušným úřadům doporučeno trpění kolportáže náboženských spisů. Tyto výnosy se však vztahovaly pouze na periodické tiskoviny a Sdružení jimi zaštiťovalo svou činnost naprosto neoprávněně. Karl Kopetzky tuto skutečnost zdůvodnil „neporozuměním“ těmto výnosům. Zvláště zarážející jsou však Kopetzkého slova, uvedená v závěru sepsaného protokolu: „Spolek ´Mezinárodní sdružení badatelů Bible - československá větev v Praze´ se neprohlašuje nikde za náboženskou společnost. Členové sdružení budou zdejším ústředím upozorněni na to, aby nijakým způsobem nedávali příležitost k podobným domněnkám. Pokud se tak někde stalo, vysvětlují to druhem činnosti členů sdružení, totiž rozšiřováním bible a nedostatečnou jazykovou znalostí členů.“ 33
Dále na uvedených legitimacích shledávalo ministerstvo vnitra jako neoprávněné to, že obsahovaly razítko konzulátu ČSR v Magdeburku: „Ježto pak legitimace těchto kolportérů … mohou uváděti v omyl bezpečnostní orgány i kupce knih, jakoby šlo o činnost úředně povolenou, žádá se, aby konsulát ČSR v Magdeburku byl poukázán, aby legitimace tyto napříště vůbec neověřoval.“ Prezidium Zemského úřadu v Brně vedle toho upozorňovalo, že text na legitimacích (X.Y. „je činný jako náš neplacený dobrovolný pracovník a tiskoviny v přiloženém ceníku uvedené prodává beze všeho výdělku dále… Zato nedostává od nás žádnou odměnu, provozuje řečenou činnost z důvodů čistě ideových“ ) je podvodného rázu, protože „ zástupcům je vyplácena za jejich kolportáž provise, dle údajů Gleissnera nejméně 500 Kč měsíčně…“ 34
Na tento první větší zásah státních orgánů vůči SJ bylo pochopitelně nuceno jejich vedení nějak reagovat. Dne 7. října 1932 se na ministerstvo vnitra dostavila deputace, již tvořili JUDr. Josef Parkus - právní zástupce Mezinárodního sdružení badatelů Bible v Praze, Dr. Jan Dollinger - vedoucí právního oddělení tohoto sdružení pro Evropu a Dr. Horst Baerensprung - magdeburský policejní prezident ve výslužbě, jinak činovník odbočky Společnosti v Magdeburku. Jmenovaní žádali odvolání ministerského výnosu č. 7915/32, jímž bylo podřízeným úřadům nařízeno stíhat kolportéry tohoto sdružení, a ospravedlňovali přítomnost 45 říšskoněmeckých kolportérů na území ČSR nedostatkem zdejších školených příslušníků sekty. Zdůraznili přitom, že jakmile bude „vychováno“ přibližně 30 osob československé státní příslušnosti, zaměstnaných tou dobou v magdeburské odbočce Společnosti, tato potřeba odpadne. Přes všemožnou snahu a úsilí věcně argumentovat se však mise na ministerstvu nesetkala s kladnou odezvou: „Ježto i na Slovensku a Podkarpatské Rusi jest výslovně zakázáno rozšiřování tiskopisů, vydaných a kolportovaných Mezinárodním sdružením badatelů Bible, … není za tohoto stavu věcí možno vyhověti žádosti jmenovaného spolku, aby kolportáž jím vydaných tiskopisů nebyla stíhána.“ 35
Přes veškeré překážky ze strany státu však svědkové v Československu svou činnost neomezili. Právě naopak. V roce 1932 se v pražském Varieté v Karlíně konalo první mezinárodní hlavní shromáždění, jehož se zúčastnilo na 1500 osob z Československa a okolních zemí. V tomtéž roce začal v češtině vycházet další časopis SJ - Zlatý věk,
jehož se hned v prvním roce podařilo rozšířit 71 200 výtisků. Výnosem pruského ministerstva vnitra v Berlíně ze dne 24. června 1933 byla zastavena činnost uvedeného sdružení v Německu, následkem čehož značně vzrostl počet německých svědků především v pohraničních oblastech Československa. Navíc po zlikvidování odbočky v Magdeburku, která až dosud dohlížela na činnost SJ v ČSR, a kde byla tištěna i většina u nás rozšiřovaných spisů Společnosti, byla zřízena kancelář odbočky v Praze. Jejím sídlem se stal domov průkopníků na Národní třídě 12. Vedoucím odbočky byl jmenován Edgar Merk, který přišel z Magdeburku, Karl Kopetzky se stal vedoucím kanceláří a tzv. betelu - domova spolupracovníků ústředí.
Tento nebývalý nárůst aktivity SJ se mimo jiné odrazil i v denním tisku. Například Lidové listy reagovaly 6. září 1933 následujícím úvodníkem: „Americká slátanina, traktovaná mezi našim lidem těmito emigranty z Magdeburgu, uráží český myšlenkový vkus, zdravý rozum našeho člověka a je nestydatou posunčinou tváří v tvář naší národní křesťanské tradici. Náš národ byl křesťanský, když ve vlasti soudce Rutherforda běhali Indiáni po lesích, skalpujíce se pro budoucí potřebu Karla Maye a vegetujíce bez jakékolivěk křesťanské zvěsti. ...Hitler vypudiv z Německa tyto propagátory rozvratu, zabil dvě mouchy jednou ranou: zbavil svou říši zhoubné propagandy a přeskupil ji obratně na území souseda, který je mu trnem v oku...“ 36
Určité nejasnosti a množství nedorozumění vzniklo po vydání nového tiskového zákona číslo 126 Sbírky zákonů a nařízení ze dne 10. července 1933. Ten totiž v § 1 povoloval kolportáž neperiodických tiskovin nepřesahujících jeden tiskový arch. Orgány zakročující vůči SJ však mylně považovaly kolportáž vícestránkových brožur za porušení tohoto zákona. Představitelé Společnosti si v reakci na to opatřili dobrozdání pražského grémia tiskařů, které potvrzovalo, že tzv. tiskový arch, jak ho bylo používáno k výrobě brožur Mezinárodního sdružení badatelů Bible, „ dle druhu složení může pojmouti 32 stran a více“ , takže jeho pětinásobným složením bylo možné vytvořit brožuru o 64 stranách. 37
Vedle kopií tohoto dobrozdání vybavila pražská odbočka Společnosti své kolportéry také potvrzením tiskového odboru Státního zastupitelství v Praze a tiskové kanceláře Policejního ředitelství při státním zastupitelství v Praze o nezávadném obsahu literatury SJ předložené k cenzuře. Mimoto kolportéři obdrželi vzorové odvolání proti trestnímu výměru, popírající tento pro nezákonnost a nepříslušnost, v němž se vedle vysvětlení problému tiskového archu píše: „Trestní výměr tvrdí, že jsem prodával/a/ knihy. Knihy jsou tiskoviny o více než jednom tiskovém archu. Nerozšiřoval/a/ jsem takové knihy cestou kolportováním dům od domu. Měl/a/ jsem sice takové knihy jako vzorek sebou a ukázal/a/ je zájemcům. Vybízel/a/ jsem tyto osoby, aby knihy takové objednaly. Tyto objednávky vyřídil/a/ jsem později, buď po několika hodinách nebo druhého dne“. 38 Přijímání objednávek nebylo tiskovým zákonem zakázáno a donášení objednaných knih bylo výslovně povoleno. Přesto ale v mnoha případech nedokázali zadržení SJ vyšetřovatele dostatečně přesvědčit, že u sebe měli často i několik desítek kusů knih jednoho titulu pouze „jako vzorek“.
Ministerstvo spravedlnosti k takovýmto případům zaujalo stanovisko, aby kolportéři nebyli pro přestupek tiskového zákona stíháni s výjimkou případů, jde-li o kolportáž tiskopisů obsahujících pozvání na nenahlášené, případně zakázané veřejné schůze, a dále tiskopisů nevyhovujících tiskovým předpisům či nepředložených k tiskové prohlídce.
Tyto směrnice ministerstva spravedlnosti sice ministerstvo vnitra vzalo na vědomí, ale příslušný obdobný výnos na podřízené úřady a četnické stanice nevydalo. Na základě rozporných stanovisek obou ministerstev tak vznikla situace, kdy sice byla zahajována trestní stíhání kolportérů Sdružení, ale státní zastupitelstva trestní oznámení odkládala a trestní řízení zastavovala.
Východisko z této situace bylo nalezeno v tom, že dotyční SJ byli i přes zastavená trestní řízení „pro porušení veřejného pořádku a v zájmu jeho udržení“ navždy vyhošťováni z území republiky. Jejich odvolání „z důvodu veřejného zájmu“ většinou neměla odkladný účinek a byli ihned posláni postrkem za hranice. Roku 1934 tak musela většina svědků s cizím státním občanstvím (vedle Němců se jednalo i o Italy a Rakušany) opustit zemi. Ročenka 1935 o tom podala tuto zprávu: „Začátkem služebního roku (1934 - pozn. autora) začalo v této zemi velké pronásledování svědků Jehovových. Pro obvinění z vyzvědačství byla provedena prohlídka kanceláře Společnosti a byl zatčen větší počet průkopníků. Všechna obvinění proti Společnosti, podnícená duchovenstvem, se prokázala jako nepravá, a když se vláda o tom přesvědčila, skončilo pronásledování v druhé polovině služebního roku. ...Proti svědkům Jehovovým bylo pro jejich práci vedeno 281 soudních řízení. V průběhu roku vyvstalo 109 nových soudních případů a 182 jich bylo vyřízeno, takže koncem služebního roku bylo ještě 108 otevřených případů. Ve 142 vyřízených případech byli obžalovaní osvobozeni.“ 39
Od roku 1934 začali svědkové při své kazatelské činnosti používat i gramofony, na nichž veřejně přehrávali nahrávky proslovů a přednášek. Pražský sbor SJ dokonce zakoupil motocykl s postranním vozíkem, do kterého byl zabudován zesilovač, a poté si Společnost opatřila i automobil, který nechala upravit na rozhlasový vůz.
Na jaře 1936 byla odbočka v Praze podřízena středoevropské kanceláři Společnosti v Bernu. Vzhledem k tomu, že i Ročenka 1972 píše, že kvůli tomu došlo k „trvalým nedorozuměním mezi určitými odpovědnými bratry“ 40 , dá se předpokládat, že toto organizační opatření vyvolalo v řadách funkcionářů Společnosti značnou roztržku.
V době od 28. do 30. 8. 1937 byl na Slovanském ostrově v Praze uspořádán mezinárodní sjezd, který navštívilo asi 1 500 svědků z různých zemí Evropy. Poprvé v dějinách země byly přednášky zástupců Společnosti vysílány i v rozhlase. Tou dobou však SJ působili už pouze v ryze českých oblastech, protože vliv nacismu byl v pohraničí příliš silný, než aby zde někdo pacifistickým myšlenkám svědků naslouchal.
Od srpna 1938, kdy byla zakázána všechna shromáždění, se SJ scházeli v bytech po malých skupinkách, což od této chvíle měli (s krátkou poválečnou přestávkou) provádět ještě dlouhou řadu let. Vzápětí po obsazení pohraničí zde byly domy svědků přísně střeženy, mnozí byli biti a vězněni, někteří byli posláni do koncentračních táborů.
V březnu 1939 dostala pražská odbočka z ústředí Společnosti pokyn, aby demontovala všechny tiskařské stroje a vyvezla je ze země. České úřady tentokrát upustily od všech formalit a vydaly povolení k vývozu strojů a vybavení sazárny do Nizozemska. Dne 30. března 1939 navštívilo gestapo poprvé kancelář odbočky a zabavilo německé spisy a bible. Zároveň zatklo jednoho pracovníka, který byl již dříve zatčen v Německu. Zbylí tři svědkové, František Kapinus, Bohumil Müller a Vojtech Matejka, zařídili bezpečnější uložení veškeré literatury, opustili odbočku a přešli do ilegality. Müller zůstal v Praze, Kapinus odešel na Moravu a Matejka na Slovensko, s nímž už v té době navazovali spojení jen velmi obtížně. 41
Během poměrně krátké doby byla asi polovina SJ u nás zatčena (Kapinus roku 1940, Müller roku 1941 - oba prožili zbytek války v nacistických věznicích a koncentračních táborech). Postoj SJ k nacistickému režimu a odvahu, s jakou se mu ve své většině dokázali vzepřít, nelze než ocenit 
a obdivovat. Jímavou výpověď o českých svědkyních podala po válce na žádost kanceláře Watch Tower Society v Bernu dcera francouzského generálního konzula Geneviéve de Gaulle (neteř Charlese de Gaulla): „Vážení pánové, jsem šťastna, že mohu vydati svědectví o badatelkách Bible, se kterými jsem se setkala v koncentračním táboře Ravensbrück. Chovám k nim vskutku velký obdiv... Na svém bloku jsem poznala dobře obzvláště tři badatelky Bible české národnosti. ...Sama jsem byla vícekrát přítomna smutným výjevům, kde jsem viděla, jak byly tyto ženy bity a jak byly kousány psy. Avšak snášely to, aniž se vzdaly své víry. Jsouce věrné své víře, zdráhaly se povětšině vykonávat jakoukoliv práci pro válečný průmysl, což jim přivodilo bití a dokonce i smrt.“ 42
Faktem však zůstává, že některé lidské tragédie byly zapříčiněny spíše zaslepeností a náboženským fanatismem než ryzím křesťanským přesvědčením. Příkladem toho může být případ tzv. průkopníka Franze Lipiňského, působícího tehdy na Těšínsku a v Třinci, který mimo jiné vyučoval, že pro svědka Jehovova je naprosto nepřijatelné, aby vlastnil legitimaci s razítkem, na němž je zobrazen říšský orel, nebo to, že ženy nesmějí sdílet lože se svými manžely, což v nejednom případě vedlo k tomu, že rozhořčený manžel svou ženu sám udal gestapu. Samotný Lipiňski se jako mnozí jiní z koncentračního tábora už nevrátil. 43
 - Počátky činnosti svědků Jehovových u nás |
Vývoj organizace SJ v letech 1945-48 -  |
NÁBOŽENSKÁ SPOLEČNOST A STÁT - Historie svědků Jehovových v Československu - zpět na OBSAH
© Straznavez.CZ, www.straznavez.cz