PAST NA DAVIDA - komentář

Zkušenost Honzy Šubrta (Viz: Příběh Jana Šubrta - 1.část a 2.část - Past na Davida), dlouholetého a nominálně stále ještě svědka Jehovova, je výrazná svým rámcem, obsahem i závěrem. Poprvé jsem ji četl někdy před čtvrt rokem, a od té doby se k ní čas od času vracím. V následujících řádkách, které píši v posledním dnu roku 2006, se vyjádřím ke třem složkám, které mě zaujaly, a o kterých jsem se již zmínil: specifickému rámci, hodnotnému obsahu a jednoznačnému závěru.

Rámec zkušenosti

Titian: David a Goliáš, olej na plátně, 1540, Santa Maria della Salute, Benátky, Itálie (Pro zvětšení klikni)

Honza Šubrt používá jednak starozákonního příběhu o Davidovi, jednak alegorického obrazu, ve kterém spolu rozmlouvají chlapec se strejdou. Použití obou metafor má zcela jasný účel: Honza někomu potřebuje sdělit, jak přemýšlí a kam ho jeho uvažování zavádí, a nemůže přitom říci: „Pánové, předkládám vám, co si myslím“. Proč to nemůže udělat?

Když budeme pátrat po odpovědi na tuto otázku, uvažujme nejprve o příběhu Davida, jak je v Bibli a přibližme si, jak jej používá Honza. Poté přistupme k alegorii chlapce a strýčka a obsahu jejich rozhovoru. Nakonec přemýšlejme o Honzově závěru a připojme náš komentář.

Biblický David : vyhnání z Izraele a jeho šílenství

David, syn Jišaje, se narodil do národa, který vyznával jediného pravého Boha. To ale žádnému příslušníkovi tohoto národa nezabránilo, aby ve svém chování neprojevoval běžné lidské slabosti. V případě Saula, původně skromného a čestného muže, to znamenalo, že královské postavení mu v jeho očích nárokovalo projevy úcty jeho poddaných v míře, jaké se nesměl těšit nikdo jiný. Když izraelské dívky a ženy více oslavovaly Davida, v Saulovi propukl démon žárlivosti a chtěl Davida zabít. To vedlo k tomu, že se David musel uchýlit mezi Filištíny, paradoxně mezi ty, jejichž největšího hrdinu zabil, a mezi nimi u krále Achíše dvakrát hledat útočiště před běsnícím Saulem. Poprvé musel předstírat, že se zbláznil, aby si zachránil život; podruhé přišel se svými válečníky a nabídl králi své služby, který jich využil. Když později, jako izraelský král, David opět Filištíny pobíjel, Achíše z vděčnosti ušetřil.

Šubrtův David : zbožný člověk v pasti

Honza vychází z toho, že člověk je tvor náboženský, homo religiosis. Jeho pravé náboženství mu zprostředkovává protiobrazný izraelský národ, tedy jeho mateřská náboženská organizace, v tomto případě svědkové Jehovovi. Je to dobrá síla, vyvolená Bohem, kterou není možné neuposlechnout, a to ze dvou důvodů: protože se bojíme, že tím neuposlechneme samotného Boha, a protože organizace, zastupovaná novodobými Sauly, je vůči projevům neposlušnosti nelítostná. Jako Saul schovaný mezi zavazadly, původně skromný a zastávající se práva, postupem času v sobě probouzí démona žárlivosti, staví se na místo Boha, a běsní proti každému, kdo mu projevem vlastního myšlení nevzdává patřičný projev úcty. Volně s Honzou: ´vůdci pravého náboženství jsou syna ďábla´, které by dnes Kristus, kdyby byl na zemi, odsoudil.

Ale David Saula nezabil, ačkoli mohl, a z izraelského národa neodešel sám, ale byl vyhnán. Stejně tak Šubrtův zbožný člověk: nemůže v organizaci nadále být, protože „postavit Boží nástroj nad Boha je chybou“. Ale ani ji nemůže opustit, protože „je chybou odmítnout respektovat existenci Božího nástroje“. Je v „Davidovské pasti“. Co tedy dělat?

Honza Šubrt to ví. „Z Davidovy pasti se lze osvobodit pouze poslušností Boha. To znamená přijmout a také ustát plnou odpovědnost za svá rozhodnutí“. Jako mnoho jiných před ním, zatím „tuto teorii nedovede uplatňovat ve svém životě“.

Obsah zkušenosti

Scénář zvolený Honzou má všechny prvky dobrého dialogu. Otázka střídá odpověď a naivita a zároveň dětská jasnozřivost chlapce ostře kontrastují s jednoduchými schématy, které nahradily skutečnou víru jeho strejdy, a nemilosrdně je obnažují. Ale strhující, někdy drsná, jindy úsměvná dynamika rozhovoru mezi oběma protagonisty jenom podtrhuje kvalitu obsahu, která je na nebývale vysoké úrovni. Kromě jiného se dotýká následujících oblastí: Kdo je Abaddon, anděl propasti, a kdo jsou kobylky, které uvolňuje z propasti, a které mají trýznit druhé lidi? Když satan dovedl zorganizovat katolickou církev, proč by to nedokázal se svědky Jehovovými? Každé náboženství si vytváří vedoucí třídu, která věrným tlumočí, co si Bůh vlastně myslí. Proto každý, kdo nahlas řekne, že tlumočení není nejlepší, nutně musí mít problémy. Satanovi pak nejvíce slouží ta církev, která nejméně toleruje jiné než své oficiální názory. Nové světlo překonává staré světlo, aby zanedlouho samo zestárlo, a bylo překonáno.

Pro mě osobně byl velkým přínosem rozbor, který se dotýkal Božího jména. Předesílám, že jej v modlitbách volně používám, a že by mělo být věcí každého, jak se v této záležitosti zachová. Nicméně, neustálé, a proto často bezobsažné používání Božího jména, má náboženství svědků Jehovových ústřední úlohu, a je jedním z pilířů, na kterém staví nárok na pravost a jedinečnost své víry. Přitom je mnoho důvodů, které varují před tím, abychom z tohoto jména učinili modlu, a podle něho posuzovali naši výjimečnost. Nevíme, jak se má přesně vyslovovat, nevíme, kdy přesně a proč přesně jej židé přestali vyslovovat. Nezachoval se ani jediný dokument, ze kterého by bylo patrné, že by je Ježíš nebo apoštolové nebo jejich následovníci v prvních stoletích používali. Víme ovšem, že naši otcové mají vlastní jména a příjmení, a někdy je používáme, když o nich mluvíme. Ale nikdy je nepoužijeme, když mluvíme přímo s nimi nebo když se k nim v důvěře přibližujeme. Naše otce prostě nejčastěji neoslovujeme jménem, ale říkáme jim ´otče´. Přesně tak, jak učil Ježíš v Otčenáši.

Honza Šubrt ale vzhledem k Božímu jménu uvádí ještě jeden bod, který by nás měl vést k opatrnosti, když se jeho používáním vyvyšujeme nad ostatní církve. Cituji:

 

"Já, strejdo, prostě nemůžu uvěřit tomu, že bychom naráz přestali úplně používat jméno Jehova a vůbec nikdo by si toho nevšiml. A vůbec by se nenašla ani jedna naše publikace se jménem Jehova. A vůbec by se nenašel ani jediný záznam našich odpůrců o tom, že jsme to jméno přestali používat. Strejdo, já nemůžu uvěřit, že pokud by jsme přestali používat jméno Jehova, že by jsme dál prosperovali jako církev. Vždyť by jsme ztratili své jméno. Vždyť by jsme ztratili vlastně svého Boha. ..... Vždyť naše Bible (NS) a naše publikace jméno JHVH obsahují mnohokrát na většině stránek. Navíc se záznam o údajném postupném zanechání používání JHVH, nedochoval ani ve spisech odpůrců křesťanů. Kdybychom něco takového udělali dnes my, tak si to odpůrci rozhodně nenechají ujít. A co je nejfantastičtější, strejdo, tu církev to údajné utajení JHVH ani nerozštěpilo. Opravdu si dovedeš představit, že bychom se my dnes přestali modlit k Panu Jehovovi a nikdo by neprotestoval, ani o tom nepořídil záznam?" Chlapec se upřeně zadívá na strejdu a chvějícím hlasem řekne: "Strejdo, víš, co my jsme vlastně tím používáním jména Jehova dokázali? Na příkladu naší církve je jasně vidět, že je něco takového nemožné. Strejdo, jediné možné vysvětlení je, že ty první křesťané nic takového prostě neprodělali. Kdyby ve druhém století prodělali takovouhle změnu Boha, tak by o tom musely zůstat silné stopy v dějinách. Navíc strejdo, jestli je taková změna Boha vůbec možná. Většina náboženství se nechala raději vyvraždit, než aby změnila svého Boha, ke kterému se modlila. Rozumíš mi, strejdo?" Co myslíš, chlapče?" "Dokázali jsme, že Bůh dovoluje, aby JHVH bylo do Bible dáváno i odebíráno. Strejdo, my teď máme dvě možnosti. Buď popřeme historii a tím i věrohodnost Bible, abychom si udrželi nauku o JHVH. Nebo nauku o JHVH musíme od základu upravit". "Chlapče, to přeci nejde"."Proč ne, strejdo, vždyť jde jen o nové světlo v jedné nauce. Takových změn jsme zvládli už mnoho". "Chlapče, ale nové světlo může zveřejnit jen věrný a rozvážný otrok". "Strejdo, já budu tedy trpělivý. Tady jsem ti napsal seznam problémů ohledně Božího Jména."

 

Rád bych také volně uvedl příběh, který v jedné ze svých knih o Budhovi (pro pořádek dodám, že nijak neinklinuji k buddhismu, a že uvedený příběh se mi pouze líbí svým důrazem) uvádí Osho, a který dokresluje úvahu Honzy o organizovaném náboženství:

A nám jakoby se chtělo dodat: “K čertu, jak se s tímhle máme vypořádat”?

Obsah zkušenosti je přesvědčivým dokladem toho, jak přemýšliví lidé mezi svědky Jehovovými nutně vidí závažné rozpory v tom, co jim jejich organizace předkládá k uvěření a každodenní skutečností. Jaký je její závěr? Jednoznačný.

Závěr zkušenosti: krize náboženské identity

Strejda hází chlapcovy pečlivě shromážděné důkazové dokumenty na zem a je pevně rozhodnut s chlapcem již nepromluvit ani slovo. Chlapec nedostal odpovědi, které tolik potřeboval, a napětí, ve kterém žije, vede k hluboké krizi jeho náboženské identity, kterou dočasně řeší tím, že vyhledává lékařskou pomoc. A klade si otázku: „Nebylo možné tomuto hroznému konfliktu předejít“?

---

Komentář:

Svobodný David

Organizace svědků Jehovových je plná biblických Davidů. Je plná i Šubrtových Davidů. Lidí, kteří se úspěšně vyrovnávají s bezbožností, nemravností, a klamem světa Filištínů, aby zjistili, že tytéž vlastnosti, které je vedly k vítězství nad Goliášem, je časem nutně vedou k tomu, že se stanou psanci ve vlastním národě svědků Jehovových. Tito lidé jsou v plném smyslu slova Šubrtovými Davidy, trpícími v ambivalentní pasti vděčnosti vůči mateřskému národu víry, úctě k jeho vedoucím představitelům a vědomí vlastní nedokonalosti na straně jedné, a svědomím a rozumem a srdcem na straně druhé, které jim říkají, že něco musí udělat, jinak se zblázní.

Ale v šílenství není klíč ke svobodě. Ani v doslovném, ani v předstíraném. Davidem předstírané šílenství pro něj bylo nutné, a bylo brilantním tahem člověka v nouzi. Nikdo z nás si ale kvůli pýše a nadutosti organizace přece dlouhodobě nechce slintat na kazajku! Řešením není slabý, ubitý, unavený, pronásledovaný, pomatený David. Řešením je svobodný David.

Davidova svoboda měla dvě fáze. V té první, částečné, získal 600 mužů spojených stejným osudem vyhnanců, a s nimi na určitou dobu opustil izraelský národ. V této pozici válečníka se sebevědomě objevuje před Achíšem. Už není třeba slintat. Už není třeba se třást. Už je možné Achíšovi říci: ´Mám problém, potřebuju trochu klidu, a pak se uvidí. A mimochodem, s tím co znám a jaký jsem, ti můžu ti být docela užitečný´. Byla to ovšem pouze částečná svoboda, protože mezi Filištíny se přeci jenom nežilo nejlépe. Ve druhé fázi své svobody se David stává izraelským králem. Je plně svobodný. Je sám svým pánem. Nebezpečí, kterým bude čelit, jsou jiného druhu. Jsou to všechna nebezpečí, která jsou spojená s tím, když za nás nikdo nerozhoduje, a nikdo nás nedrží zkrátka.

Tak i dnešní Šubrtovi Davidové mezi svědky Jehovovými. I oni musí doslovně nebo alespoň myšlenkově opustit svoji mateřskou organizaci. To bude jejich první fáze. Samota jim ale nebude stačit. Jejich boj zůstane. A nemožnost o svých pocitech mluvit, ptát se druhých, jak to oni vidí, a co si oni myslí, je může vést, u těch k doslovnému, a u oněch k předstíranému, šílenství. Chtějí-li si zachovat duševní a duchovní zdraví, pak jako David se i oni musí posunout od slintání do první fáze, i oni musí získat spojence, kteří budou na jejich straně a s kterými budou čelit jak Saulovi, tak Achíšovi. Nakonec se i oni stanou plně svobodnými – se vším nebezpečím, které z toho vyplývá.

Možná se to někomu již plně podařilo. Ale pro většinu svědků návrat k vlastnímu srdci, svědomí a rozumu bude znamenat, že začnou trpět. Chtěl bych Honzovi za sebe i za ně poděkovat, že se s námi s takovou dovedností rozdělil o to, čím prochází. Mnozí si po přečtení jeho zkušenosti uvědomí, že nejsou sami. A vybízím je i Honzu, aby jako David hledali a nacházeli spojence, se kterými se vydají na dlouhý a nesnadný pochod k náboženské svobodě. A nemusí jich být hned šest set. Stačí jeden, protože Ježíš Kristus nás ujišťuje, že „tam, kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam já jsem uprostřed nich“.

Mysterium tremendum et fascinans

Pro vás, kteří potřebujete, mám ještě pár slov. Nejprve z Bible, ze druhé knihy Mojžíšovy, 20. kapitoly, veršů 1-5:

 

Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. (EP)

 

Tak jasně čteme, že je to Bůh, ať již mu říkáme Hospodin nebo Jehova, kdo vyvedl Izraelity z Egypta. Jinými slovy, z Egypta nevyvedla Izraelity žádné organizace, ale sám živý Bůh. Proto také jedině Bohu, a ne organizaci, se měli Izraelité klanět a jemu jedinému sloužit.

Jsi-li svědkem Jehovovým, uvědom si prosím, že tě ze světa vyvedl Bůh, ať již mu říkáme Jehova nebo Hospodin, a ne organizace svědků Jehovových. Přestaň se proto klanět a uctívat organizaci, a začni se klanět živému Bohu a jeho uctívej.

Až budeš o svém uctívání přemýšlet, snad se rozhodneš uvažovat i následujících slovech. Jsou založena na úvodu ke knize „The Oxford History of Christian Worship“, Oxford University Press, 2006.

 

Německý teolog Rudolf Otto ve svém klasickém díle z roku 1917 „Das Heilige“ které se týká „lidské představy o Svatém“, zavedl pro Boha označení „numinous“, do češtiny snad přeloženo jako „Posvátné božstvo vzbuzující bázeň“. Pojem „numinous“ pro něj znamená „mysterium tremendum et fascinans“, které v okamžiku svého vstupu do života lidí v nich vyvolává touhu uctívat. V biblickém kontextu pak chápeme, že Bůh v nás svojí mocí a čistotou vzbuzuje posvátnou bázeň (ohromuje nás), a že nás zároveň svojí láskou a vykupující milostí přitahuje (uchvacuje). Pokud tvorstvo pociťuje bázeň, pak je to proto, že si je vědomo svého hříchu a slabosti. Pokud je tvorstvo k němu uchvacováno, pak je to proto, že prožívá jeho lásku, která se ani na okamžik nevzdává. Ba více: Boží moc je pro nás jeho láskou; Boží čistota je pro nás jeho milostí, která nás hříšníky, mění v lepší stvoření. Tak se neodolatelnost Boží pro nás projevuje v jeho moci a čistotě a lásce a milosti. Jak to ostatně vyjádřil autor dopisu Hebrejcům 12:28,29,„ budeme Bohu sloužit tak, jak se mu to líbí: s bázní a uctivostí. Neboť náš Bůh je "oheň stravující". (EP)

 

A s touto stravující láskou svatý duch sestupuje na Kristovy učedníky.

Ty, který jsi svědek Jehovův, nerozeznáváš, že Bůh je svatý a čistý, a že nikdy nemůžeš uplatnit totéž na organizaci? Žiješ-li v Čechách, opravdu nevidíš rozdíl mezi Černým mostem a nebeskou svatyní? Nerozeznáváš, že Bůh, a nikoli organizace, by v tobě měl vzbuzovat posvátnou bázeň? Nechápeš, že milost nikdy nemůže přijít od organizace, ale pouze od Boha? A copak jsi tolikrát neviděl, jak nemilosrdná, trestající, nespravedlivá je organizace svědků Jehovových? Bůh se tě nikdy nevzdá. Organizace svědků Jehovových tě bez výčitek zavrhne při prvním vážném projevu tvé víry v Boha.

Děťátka, jakmile si uvědomíte rozdíl mezi Bohem a organizací svědků Jehovových, přestanete se bát .

Jakoubek Stříbrný

---

Související odkazy:

Příběh Jana Šubrta - první část.

Příběh Jana Šubrta - druhá část.

---

Ohlasy a diskuze - zde

© Infofórum Straznavez.CZ, www.straznavez.cz