Kapitoly z dob totalitních

Eduard Sobička

9. Schůzky s cestujícími dozorci

To bylo také jedno z opatření, která byla vynucena službou pod totalitním režimem. V normálním běhu celosvětové organizace jsou schůzky cestujících dozorců naprosto ojedinělou událostí. Pod totalitou to je prostředek, jímž může ústředí nějak komunikovat se zvěstovateli. Pro ty čtenáře, kteří nezažili dílo pod zákazem, bych jen krátce připomněl:

Cestující dozorci - jakož i všichni muži ve státě, včetně starších ve sborech - museli být zaměstnáni. Nemohla tudíž existovat služba plným časem (kromě ovšem u důchodců či invalidů), protože jakmile by se o to někdo pokoušel, brzy by měl nepříjemnosti s paragrafem o příživnictví, jak se to tehdy nazývalo. To ovšem mělo dalekosáhlé důsledky pro celou organizaci díla v zemi.

Vezměme si jen takového krajského dozorce: Denně byl povinen chodit na 8 hodin do práce (opět, kromě penzisty či invalidy). Kdy tedy mohl sloužit sborům? Jedině o víkendech. O každém víkendu? to nebylo možné, to by nevydržel zdravotně. A také měl možná rodinu. Sloužil tedy každý druhý víkend od pátku odpoledne do neděle večer - tedy zhruba 5 dní, stejně jako krajský dozorce ve svobodném světě. Jenomže mu to netrvalo týden, ale celý měsíc.

Když teď uvážíme, že sbory by měly být navštíveny každý rok dvakrát krajským dozorcem, a jedna spolupráce trvala měsíc, kolik asi sborů mohlo být v jednom kraji? Místo obvyklých dvaceti jen asi šest. Dále: dejme tomu, že nějaká země měla 60 sborů. Normálně by je obsloužili tři krajští dozorci, v totalitě jich ale bylo zapotřebí deset. A stejně tak to bylo s oblastmi. Československo mělo před revolucí 1989 celkem 7 oblastí, v roce 1994 byly jen dvě - jedna v České republice, druhá na Slovensku.

Nu dobrá, ale jak to teď zařídit, aby ústředí mělo pravidelný kontakt se sbory? Státní telefon či státní pošta se použít nedaly. Vše se také nedalo napsat na papír. Nebyly sjezdy, kde se sborům dá leccos předat z pódia. Navíc, i to, co se dalo poslat interní poštou, která šla každých 14 dni, muselo mít omezený obsah. Nebylo dobré, aby byli starší doma zavaleni hromadami formulářů a různých instruktážních dopisů, protože kdykoli hrozila domovní prohlídka. Jedinou možností tedy bylo komunikovat se sbory (zvěstovateli) „od shora dolů" přes cestující dozorce. Tento systém se pod totalitou vypracoval do relativní dokonalosti, ale druhotně nesl velice nepříjemné důsledky pro osobnost cestujícího dozorce i starších ve sborech. Pokusím se to vysvětlit.

Spojení ústředí (odbočky) se sbory zahrnovalo hlavně předávání vzkazů, rad, pokynů, ale i příkazů prostřednictvím schůzek s cestujícími dozorci. Praxe za ta léta ukázala, že je optimální, když se zemský výbor sejde každé 4 měsíce s oblastními dozorci - tedy celkem třikrát do roka. Oblastní dozorci se tedy stali první přestupní stanicí pro každou důležitou informaci. Oblastní dozorci se pak scházeli každé dva měsíce s krajskými dozorci své oblasti - to byl druhý stupeň informačního kanálu. Krajští dozorci se pak scházeli opět každý druhý měsíc (ale po své schůzce s oblastním dozorcem) s předsedajícími dozorci sborů - to byl třetí slap informační bystřiny. A předsedající dozorci se scházeli každý měsíc s vedoucími studijních skupin, v nichž byl vlastně sbor vyučován a v rámci kterých se sloužilo. To byl čtvrtý stupeň. Informace se předávaly hlavně ústně na schůzce, kde si každý dělal poznámky. A teď si představte, jak to asi někdy dopadlo - skutečně tak, jako když děti hrají „na tichou poštu". Informace přišla značně zdeformovaná. Ale co se dalo dělat?

Tento systém, který spotřeboval nesmírné množství času vysedáváním na různých schůzkách, se ale v zásadě osvědčil a používal se ve všech totalitních režimech. Zvěstovatelé ve sborech často ani nevěděli, kdo je jejich krajský dozorce, protože jeho spolupráce byla vždy omezena jen na určitou skupinu ve sboru, a navíc se někdy ani neříkalo: „Přijde krajský dozorce...", natož aby někdo věděl, kdo je oblastním dozorcem nebo členem zemského výboru. Ano, anonymita. Důvěra ve vedení. Důvěra i v to, že například finanční prostředky jsou použity ve prospěch díla, a ne k osobnímu obohacení.

Cestující dozorci byli velmi obětaví bratři, měli často rodiny, které nechávali samozřejmě doma, a byli to také bratři stateční. Oni to byli, které zejména v padesátých a šedesátých letech hlavně hledala Státní bezpečnost. Často sloužili v tomto postavení celé dlouhé roky. A právě to některým - jak se ukázalo později - uškodilo. Celý tento systém se řádně podepsal na jejich osobnosti.

Abychom tomu rozuměli: Představme si radu starších nějakého sboru, jak řeší nějaký problém. Dnes, když potřebuje pomoc, sestaví dopis a pošle jej do ústředí. Za totality to tak vždycky nešlo. Starší byli navyklí, že tím, kdo je vede, není ústředí, či Společnost, ale krajský dozorce. S ním se scházeli každé dva měsíce, to on jim dával pokyny, příkazy, rady. Nikoho jiného třeba neznali. „Společnost" - to byl pro ně abstraktní pojem. Pravda, mohli sice napsat do ústředí dopis, kde by opatrně problém popsali, ale to bylo velmi těžkopádné. Krajský dozorce byl spíše po ruce i během týdne, protože bydlel doma. A tak se stal krajský dozorce - i když třeba nechtěl - velmi důležitou osobou. Byl to někdy on, kdo rozhodoval, co se ve sboru bude dělat. Pro radu starších to mohlo být velmi pohodlné: je nutné učinit nějaké rozhodnutí, a nám se do toho nechce? Máme tu přece krajského dozorce, ten rozhodne, a my neponeseme odpovědnost! Krajští dozorci se tedy postupně učili, „jak chutná moc", a museli být stále ve střehu, aby si zachovali pokoru a skromnost. Některým se to nepovedlo. A rady starších se postupně učily, jak nenést odpovědnost, jak raději nerozhodnout, ale spíše se zeptat a čekat na „pokyn". Docházelo k deformacím osobnosti na obou stranách.

Možná, že jsem to při popisu důsledků tohoto systému trochu přehnal. V žádném případě tím nechci snižovat všechny ty statečné cestující dozorce, z nichž mnozí byli za svou službu ve vězení. Spíše jsem tím chtěl ukázat, že tento systém byl pro teokratické postupy nenormální, i když jsme ho tenkrát brali jako normální. Byla to v každém případě náhražka, tedy něco, co muselo v jistých momentech selhávat.

Jinak ale nutno říci, že schůzky s cestujícími dozorci byly vždy s dychtivostí očekávány. Už třeba jen proto, že nebyla Ročenka , Strážná věž přinášela tak 50-70 procent obsahu anglického vydání, nebylo Probuďte se! A každá schůzka s cestujícími dozorci byla obohacena něčím zvláštním, pro běžného zvěstovatele nedosažitelným, ať už šlo o biblické pohledy na určité věci, nebo o život v celosvětové organizaci. Proto jsme byli vždy velmi vděční Jehovovi i za tato náhradní opatření, a jak bylo vidět, Jehova žehnal vzrůstem. Přišla však doba, kdy se tento „slapový systém" přenášených informací přežil, musel být opuštěn, a my se začali učit sice věcem novým, ale už ne náhradním, spíše pravým teokratickým postupům, které neselhávají.

-8.kapitola

10.kapitola -

KAPITOLY Z DOB TOTALITNÍCH - zpět na OBSAH

Poznámky:

Ohlasy a diskuze - zde