Kapitoly z dob totalitních

Eduard Sobička

10. Tábory, dovolené...

Ach, vy společné dovolené v dobách totalitních! Kolik vzrušení bylo s vámi spojeno! Dnes už snad naši mladí ani nevědí, že jste nám nahrazovaly krajské a oblastní sjezdy! Představte si: týden nebo dva týdny bylo pospolu až 30 osob! Muži, ženy, mladí, staří i děti. V dobách, kdy se nás na shromáždění kolem stolu sešlo tak nejvíce deset, to bylo vskutku vzrušující. Ale takový tábor nebo dovolenou bylo třeba dobře připravit.

Mé vzpomínky na podobné hezké chvíle začínají v roce 1960, kdy jsem vůbec poprvé strávil dovolenou s bratry a sestrami. Bylo to na Slovensku, na Podbánském, kde jsem také poprvé uviděl Tonka Murína, Gerharda Zástěru a mnoho dalších bratrů z Čech i ze Slovenska. Jarka Hála přišel ten rok z vězení a byl také s námi. Bylo nás tehdy určitě více než třicet, spali jsme pod stany a pro mě to byl mohutný zážitek. Leccos jsem také odkoukával a později uplatňoval na dalších dovolených.

Potom v dalších letech to byly společné dovolené na Velkém Rybníku u Karlových Var (tam jsem poprvé viděl tehdy 11etého Petra Hamaděje, který dnes slouží v záhřebské kanceláři), u Sepekova, v Liptovském Jánu (to byla škola služby Království), na Nových Mlýnech u Vlašimi (tato dovolená byla pro mě „osudná" - potkal jsem tam svou budoucí manželku; ale to nebylo nic mimořádného, mnohá manželství tehdy měla svůj počátek v létě na táboře), v Javorníkách atd. Všechny tyto společné dovolené s sebou nesly kouzlo poznávání nových tváří, ale i kouzlo vzájemného působení, jak to říká Přísloví 27:17.

Takovou akci, jak už jsem řekl, bylo ale nutno dobře připravit. Ta příprava záležela jednak v přípravě dobrého duchovního programu, jednak v organizační přípravě celého pobytu. První otázka samozřejmě zněla: Kam se pojede? Tehdy, v 60. a 70. letech, to bylo trochu jednodušší než dnes. Tábořit se prakticky mohlo všude. Stačilo vyhlédnout si někde nějaký rybník u lesa a potom tam jednoduše přijet a postavit stany. Jindy bylo možné najmout chatu od nějaké sportovní organizace, kde nebyl nikdo jiný.

Velmi důležité dále bylo složení celé společnosti. Nikdy nesmělo být přítomno více zájemců než bratrů - tím by byl ohrožen duchovní život na táboře a situace by se mohla vymknout rozumné kontrole. Ale i volba pozvaných bratrů byla závažná: neměla se dávat přednost mladým lidem před staršími osobami, mužům před ženami, spíše měla společnost na táboře zrcadlit svým složením dnešní sbor, který se schází v sále Království. Duchovní dohled mělo mít několik sborových starších. Mnohé dovolené selhaly v tom, že byl učiněn špatný výběr pozvaných. Výsledek bylo rozladění, někdy dokonce předčasné ukončení pobytu. A to bylo smutné.

Další otázka, která se musela řešit: jak se bude na táboře organizovat stravování? Některé skupiny nakonec po zkušenostech došly k závěru, že je nejjednodušší, když se společnost rozdělí na skupiny po pěti, šesti lidech, které se o sebe budou starat samy, nezávisle na druhých skupinách. Anebo se vařilo v chatě pro všechny dohromady.

Hlavní starostí ale bylo sestavit vyvážený duchovní program, včetně příležitostného vydávání svědectví v okolí. Vždyť kvůli tomu se celá věc vlastně podnikala. Denní program se léty postupně ustálil asi na následujícím modelu: Ráno v určitou dobu společná modlitba, denní text a čtení z Bible pro všechny zúčastněné. V určité dny v podvečer všechna shromáždění, ale každé zvlášť po hodině. Večer případně plánovaný duchovně-zábavný program. Celý den tedy bylo volno, lidé si mohli studovat, mohli vyrážet na výlety, koupat se, trávit skutečně dovolenou. Služba byla samozřejmě příležitostná - většinou jsme ji spojovali s procházkou nebo výletem. Ale i tady platila určitá nepsaná pravidla, kterým jsme učili nové. Představme si skupinu dvaceti výletníků na cestě krajem. Ve vesnicích, v lese, na polích potkávali místní občany. A tu se vždy někdo ve skupině výletníků našel (a mohli to být třeba dva), který se odpojil od skupiny a zavedl příležitostný rozhovor. A teď byla důležitá jedna věc: ostatní ve skupině se nesměli zastavit a případně seskupit kolem zvěstovatele a sledovat hovor. Museli jít dál, jako kdyby rozhovor byl soukromou záležitosti toho jednotlivce. Ovšemže, zvědavost byla veliká, a proto se skupina obyčejně za nějakým ohybem cesty zastavila a vyčkávala, „jak to dopadlo". Tak se dala vydávat pěkná svědectví, případně ještě během dovolených vykonat opětovnou návštěvu. A vše celkem bezpečně.

Všichni rádi zpíváme naše písně Království. Na těchto táborech bylo velmi důležité správně rozhodnout, kdy zpívat a jak hlasitě zpívat. Vždy se objevila nějaká kytara nebo harmonika či píšťala jako doprovod, takže zpěv byl v takovém větším množství pokaždé silným zážitkem.

Tábory a společné dovolené tedy patří neodmyslitelně k novodobým dějinám svědků Jehovových v naší zemi. Byly zdrojem velkého duchovního povzbuzení, pakliže byly dobře připraveny, a mnohým zájemcům a novým v praxi ukázaly, že svědkové Jehovovi jsou ve svém každodenním životě jako ostatní lidé, a že křesťanské zásady nejsou teorie, ale životní cesta.

-9.kapitola

11.kapitola -

KAPITOLY Z DOB TOTALITNÍCH - zpět na OBSAH

Poznámky:

Ohlasy a diskuze - zde