KAPITOLY Z DOB TOTALITNÍCH
Eduard Sobička
11. Estébáci
Toto nehezké, leč pracujícím lidem používané slovo je fonetickou výslovností zkratky StB - Státní bezpečnost. Za komunistů byla policie „bezpečností", „Státní bezpečnost" je tedy státní policie. Byly to tajné policejní jednotky, které se zajímaly o delikventy typu vyzvědač, špión, diverzant, vlastizrádce, ale také o příslušníky církví a náboženských společností, protože zde šlo evidentně o „ideologickou diverzi". Jisté odděleni - a sice 9. odbor II. správy StB - kontrarozvědná ochrana (!) církví a náboženských společností - se tedy zabývalo i svědky Jehovovými. Muži v poli, určení pro tuto práci, byli lidem nazýváni estébáci (i když ten pojem měl podle výše uvedeného širší význam). A dlužno připomenout, že za těch 30 let, co jsem jako svědek Jehovův prožil pod totalitou, mnozí z estébáků se stali mezi našimi bratry jistými celebritami. (V této kapitole ponechávám tomuto zapáchajícímu zaměstnání jeho pejorativní název.)
K prvním kontaktům a spolupráci (a můžeme to tak přísně vzato nazvat, jak vyplyne z následujícího) jsem byl vyzván někdy v létě 1975. Od té chvíle jsme se setkával každé tři týdny až do listopadu 1989 
s předem mi určeným estébákem. Kolik to bylo setkání za těch 14 let! Ať to někdo spočítá! Faktem je, že po revoluci jsem pak byl v Necenzurovaných novinách uveden jako „agent", a tak, žel, nemohu zastávat žádnou vyšší státní či jinou funkci. (Můj táta, Emil Sobička, narozený 1. září 1906 a odsouzený 14. března 1955 na 20 let do vězení za vlastizradu a špionáž, byl v týchž novinách rovněž uveden jako „agent".) (Poznámka redakce: Eduard Sobička figuruje i v oficiálních seznamech StB Ministerstva vnitra - pod krycími jmény "Uška" a "Nový") Nuže, teď se tedy krátce pokusím vyjmenovat a charakterizovat všechny estébáky, kteří mi za těch 14 let byli přiděleni, a naznačit typ své spolupráce. Připomenu pak i jména některých krajských a okresních „referentů", kteří přišli do styku se stovkami našich bratrů.
Vše začalo - jak už bylo řečeno - někdy v létě 1975, kdy jsem ještě bydlel na Smíchově, obsílkou na dopravní inspektorát ve Zborovské ulici. Co jsem asi se svou motorkou zase provedl? Po ohlášení jsem chvíli čekal a pak přišel takový hromotluk, asi 50 let starý, ale celkem laskavé tváře, a ten službu konajícímu policistovi řekl: „Nemáš tady nějakou volnou místnost?" Místnost se našla a jednání započalo - ale na jiné téma než dopravní. Ten muž se mi pak představil: „Já jsem Vacek z Federálu." Pan Vacek mluvil rozvláčně, těžko hledal slova, dělal dojem takového dobromyslného medvěda a bylo jasně vidět, že to není jeho původní zaměstnání. (To se potvrdilo, když jsme pak jeli výtahem k východu. Přátelsky jsem se ho zeptal: „Poslyšte, když se tak dívám na vaše ruce, tohle zaměstnání není vaše původní, že?" „Ne, jsem kovák z Kunčic.") Hlavně ale, že jsem pochopil oč jde - přišla nabídka pravidelných kontaktů, ,které mohou oběma stranám přinést užitek'. Jako greenhorn jsem mu tehdy například tvrdil, že jsem ochoten se dát za pravdu zavřít, což u něho vyvolalo pobavenou reakci. Přesto jsem si ale vyhradil dobu na rozmyšlenou, a dostal jsem první úkol: pan Vacek mě požádal, abych mu sepsal svůj krátký životopis. Vzal si můj telefon, já jsem od něho dostal jeho telefon, a rozešli jsme se. Ani tehdy, ani nikdy později se nikdo nepokoušel získat podpisem můj 'souhlas ke spolupráci´. Byla to vždy jakási „gentlemen agreement“.
Tak to byla pro mě nová zkušenost. Běžel jsem samozřejmě ihned za Mílou Müllerem a ptal se na radu. Odpověděl mi: „To je přece tvoje věc, ne?" a smál se. Celkově jsem se ale dozvěděl, že v podobné situaci nejsem sám, a pochopil jsem jednu závažnou věc: Že se to v organizaci nekvalifikuje jako zrada, pakliže se to provádí ve spolupráci s odpovědnými bratry a nevadí to mému svědomí. Znám ovšem několik bratrů, kteří takovou spolupráci odmítli z důvodů svědomí. Když se dnes dívám na tyto kontakty se Státní bezpečností, domnívám se, že v té době naše dílo nejen nepoškodily, ale v mnoha případech mu vydatně pomohly. Navíc, zdá se mi, že tím u Státní bezpečnosti vznikl názor, že se nevyhýbáme jednání s nimi, ale že přesto máme pevně stanovené hraníce, za něž nemůžeme a nechceme jít. To je ovšem můj osobní názor. Důležité však bylo, že jsem od tohoto prvního střetnutí o každé další schůzce podával zevrubnou zprávu, nejprve písemně Mílovi Müllerovi, později ústně na zasedání zemského výboru. Bylo nutné se neustále radit.
Pana Vacka jsem moc dlouho neužil. Zřejmě se zjistilo, že se na mě nehodí, a tak někdy v roce 1976 jsem byl představen nové figurce, která se údajně jmenovala dr.Šnobl. V péči tohoto muže jsme byl asi do roku 1980. Pan doktor Šnobl, i přes svůj titul (nevím, čeho byl doktorem), byl taková „lidovka". Bylo mu asi 40 let, menší podsadité postavy s velkým zlatým prstenem s iniciálami JŠ (takže se mohl jmenovat například Šíma) a s typickou „policajtskou" chůzí, která jednou Mílu rozesmála, když Šnobl 
obcházel jakoby nenápadně náš Domeček. To už jsme se scházeli v kavárně Alfa na Václavském náměstí. Při té příležitosti „hostitel" objednal vždy kávu nebo pití na státní útraty a hodinu se mluvilo. Mlátila se většinou prázdná sláma - a to platilo o všech těch schůzkách až do roku 1989 , estébák vyprávěl i něco ze svého života, často se zabrousilo na nějaké biblické téma, kladl otázky, ptal se na organizaci. A to už jsem se začal učit, jak vystupovat. Organizace? Ano, bylo možno široce vysvětlovat (protože čas ubíhal a schůzka trvala vždy hodinu) vše, co bylo v naší publikaci Organizace a později Organizováni, kterou měli. Jména? Žádná! Později ale, tak 3-4 roky před revolucí, kdy se celková situace už velmi značně uvolnila, jsem si dal jinou hranici: jméno uvedu jedině tehdy, když s tím onen bratr bude souhlasit. Ale to už byl výsledek zkušenosti, že když je někdo znám na Federálu (Federálním ministerstvu vnitra), že je v relativním bezpečí, protože Federál ho chránil před krajskými a okresními orgány, kde byli estébáci celkově divočejší.
(Například takový Pavel Zíka z Prahy, kterého zavřeli ve východních Čechách, kde byl v krajské službě. Tehdejší estébák hořekoval: „Proč jste mi neřekl, že je krajským dozorcem? Cožpak je zavíráme? S naším vědomím to mohl dělat dál." Ano, přišla už taková doba. Je ovšem otázka, zda by to tak v tomto případě opravdu bylo; ale celkově se dá říci, že tehdy už o cestujících dozorcích běžně věděli a nerušili je - s výjimkou, že s nimi navázali kontakty.)
Setkáni tedy trvalo vždy hodinu a nebylo to nic jiného, než takové „přetahování" nebo šachová partie. Psychicky to ale velmi vyčerpávalo. Za nějakou dobu jsem poznal, že už jim ani tak nejde o represe jako o přehled - když věděli, co kdo dělá, hlídali si, aby to z jejich hlediska nevybočilo. A jakmile začali zjišťovat, že to vybočuje, hned přiběhli a hlásili: „Poslyšte, ten a ten v tom a tom kraji organizuje nějaké velké schůzky mladých. Jestli s tím nepřestane, bez milosti ho zavřeme. Vyřiďte mu to!" Nebo: .,Prosím vás, co je to za nápad vést biblické studium s důstojníkem sovětské armády? A přitom tak okatě! Jestli s tím nepřestane..." atd. Takových případů byla celá řada, a zde se už něco dalo dělat - aspoň poradit takovému bratrovi, v nutných případech autoritativně zakázat.
Pan Šnobl mi jednoho dne oznámil, že půjde učit na Vysokou policejní školu a že mi představí svého nástupce. Čekal jsem jako vždy v pasáži Alfa na jeho příchod, a nedaleko ode mě zevloval nějaký chlapík v kožeňáku až na paty. Byl tak nápadný, že jsme se pak po vzájemném představeni všichni zasmáli. Byl to pan dr. Dolný, Slovák. jehož pravé jméno bylo dr. Ján Demikát (ano, týž, který byl po revoluci na východním Slovensku oblíbencem Vladimíra Mečiara a byla s ním spojena nějaká místní aféra). Dr. Dolný byl mladší, bylo mu asi 35 let, hezký člověk atletické postavy, ale nesmírný chlubil.
(O mnoho let později se jeden jeho nástupce, pan doktor Minský, kuckal smíchy, když mi vyprávěl následující epizodu: Dolný přišel na Federální ministerstvo vnitra a na první schůzi prohlásil: „Dejte mi 3 měsíce a rozbiji v ČSSR organizaci svědků Jehovových!" Dr. Minský vyprávěl, jak všichni přítomní na něj překvapeně zírali, ale on se tvářil zcela vážně. „Že by měl nějaký nový recept?", říkali si. Dostal volnou ruku, a nemusím říkat, jak to dopadlo.)
Dr. Dolný byl nejen chlubsa, ale také štoura, a znepříjemňoval mi život, jak jen mohl. „Práce" s ním byla obtížná.
(Například, když moje dcera Adéla odmítla v první třídě na začátku školního roku povstat při hymně, a byl z toho poprask, navštívil její školu a oficiálně „zjišťoval"; nebo jednou za mnou přiběhl do zaměstnáni celý upachtěný - nebo se takovým dělal - a vychrlil na mě: „Pane Sobičko, je zle . . Dostanete předvolání na vojenské cvičení. Dnes jsem je měl na stole..." atd.)
Pana dr. Dolného jsem měl přiděleného asi do roku 1982 - byl odvolán na východní Slovensko (zřejmě pro své „úspěchy"), kde pak obtěžoval Míšu Moskala.
Na scéně se objevil pan Bednář - žádný titul. Vyčouhlý pán, asi 35 let, úzké tváře a přísného vzhledu - a cynik. Pečoval o mě asi do roku 1984, a potom ho rychle vyměnili po následující scéně: To už jsme se scházeli nahoře v Aeroliniích v Revoluční třídě. Pan Bednář jednou „žertoval". Vysílal ironické invektivy, byl sarkastický, a to vzhledem k tomu, co mi bylo nejdražší - na pořadu byl Jehova, organizace, bratři . . Asi po půlhodině jsem vstal a jasně mu řekl: „Pane Bednáři, jestli takhle chcete pokračovat, tak jsem tu zbytečný. Projevujete velmi malou profesionalitu. Prosím, vyřiďte svému nadřízenému, že nemám zájem dál se s vámi scházet." A odešel jsem
Příští schůzka byla už ve třech: byl mi představen pan dr. Minský, prý filosof (vlastním jménem dr. Julius Miškovský), který mi od roku 1984 zůstal až do listopadu 1989. Když jsem ho poprvé viděl, hned jsem si vzpomněl na svůj nedávný rozhovor s manželi Němcovými (Jirkou a Janou). Oč tehdy šlo? Jirka zavedl studium s nějakým studentem, jehož rodiče byli ostří komunisté, a tak se stalo, že na Jirku poštvali estébáky. Estébáci přišli do Jirkova bytu (bydlel tehdy ještě na Starém Městě) a trošku se u něho porozhlédli. Jirku si pak vyslechli. Když jsem se to dozvěděl, šel jsem Němcovy navštívit. Zajímalo mě kromě jiného, kdo byl při prohlídce principálem. A tu mi Jana principála charakterizovala. Řekla: „Víš, my jsme si nezjišťovali jeho jméno, ale byl to takový koblížek." Ano, pan doktor Minský, to je ono, koblížek. Menší, kulaťoučký, se sklonem k otylosti, ale mrštný; jasné černé oči jako trnky, knírek a široká, usměvavá tvář .Koblížek. Opravdu, rád se smál, takže rozhovory s ním měly aspoň trochu koření. Zůstal mi jako patron plných pět let, což současně nasvědčuje, že psychologové na Federálu se konečně strefili.
Dr. Minský byl naprosto korektní. Nikdy přímo, vulgárně, netlačil, spíše využíval svou mocnou elokvenci. Přesto taková schůzka s ním - to nebyla procházka růžovou zahradou. Snad právě proto, jaký byl. Musel jsem být neustále ve střehu a vždy po rozhovoru jsem byl velmi unaven.
Domnívám se, že to bylo právě za éry dr. Minského, kdy došlo v Praze k dost důležité úpravě, či dohodě. Pohřby byly totiž za totality vždy choulostivá záležitost. Naši bratři pochopitelně při těchto smutných událostech toužili po tom, aby se někdo odhodlal a pronesl v krematoriu či na hřbitově biblický proslov, který by pozůstalé nejenom povzbudil, ale vydal svědectví o Božím Království i ostatním přítomným. Přitom se ovšem muselo zcela otevřeně používat jméno Jehova a zesnulý musel být zařazen mezi svědky Jehovovy. Mnozí bratři srdnatě proslovy přednášeli, i když nikdy nevěděli, zda se vrátí z místa pohřbu domů. (Na východním Slovensku to v jedné době došlo tak daleko, že řečníci dostávali za proslov i 3 roky vězení.) Doktor Minský mi tvrdil, že jim vůbec nejde o biblický proslov, ani o jméno Jehova, ale o to, aby nebyl proslov při tomto relativně velkém shromáždění zneužit k invektivám proti režimu a k nabádání k protizákonné činnosti. Nakonec jsem po poradě s bratry vyrukoval s návrhem, jestli bychom to v Praze nemohli udělat následovně: Vybereme dva nebo tři dobrovolníky, kteří budou předem seznámeni s tím, že jejich jména budou na Ministerstvu vnitra známá jako jména řečníků pro pohřby svědků Jehovových. Některý z úředníků si je může přijít vyslechnout a ověřit si, zda jejich proslov je opravdu jenom biblický. Potom tito bratři budou jediní, kteří budou v Praze obsluhovat pohřby - a budou zároveň vědět, že tato činnost je svým způsobem povolena. Pro mnohé starší ve sborech to znamenalo velkou úlevu, protože veřejný proslov byl tehdy vždy spojen se značným stresem. V Praze se opravdu takoví bratři našli a přihlásili: Jenda Ježek z Vinohrad a Mirek Drahoš ze Smíchova. Sbory byly o nich informovány, a pokud vím, ti bratři nikdy neměli s pohřbem nějaké problémy a také sami sloužili s klidnou myslí. Jednou mi dr. Minský řekl: „Včera jsem se byl podívat na pohřbu ve strašnickém krematoriu. Byl tam pan Drahoš. Bylo to vše v naprostém pořádku." Takže také „spolupráce s StB", že? Ale byl to kompromis v křesťanských zásadách? Mnozí cítili, že ne.
S dr. Minským jsem prožil různé situace, o kterých se snad zmíním ještě jinde, ale poslední setkání s ním se odehrálo ještě během revoluce - 23. listopadu 1989. Nebylo to dlouhé setkání, byl už trošku nervózní a jen tak mezi řečí prohodil, že ,už začali po sobě zametat'. Z dnešního hlediska je komické, že jsem byl jako obyčejně vyzván ke schůzce za 3 týdny. To bylo v první polovině prosince 1989. Situace byla divoká, a dr. Minský už nepřišel...
Někdy v roce 1991 jsem šel hlavni ulicí ve Velké Chuchli, když tu přede mnou prudce zastavila stará oprýskaná škodovka, z níž se vykutálel kobližek . Se široce rozzářenou tváří. Byli jsme od sebe asi na 5 kroků, když jsem prohodil: , To zas budu mít smůlu celý den!" Chechtal se. Prý obchoduje s květinami, a není to špatné. Na mou otázku: „Jak se po tom všem cítíte...?", odpověděl: „Výborně vždyť dobře víte, že jsem vždy jen plnil příkazy. A cožpak jsme si nerozuměli?" Nebyl jsem schopen slova. Tedy ani stín nějaké kolektivní spoluviny! A pak ještě dodal: „Stejně to budete mít s tou vaší registrací těžké. Nedávno jsem byl s květinami na Ministerstvu kultury . , tedy, to je paráda: na chodbách samej svatej vobrázek!" A měl svým způsobem pravdu. Lehké jsme to s registrací opravdu neměli.
|
|
Major JUDr.Češelský alias dr.Čížek, bývalý náčelník 9.odboru II.správy StB - kontrarozvědná ochrana církví |
V Praze, na krajské úrovni, se motal známý a osvědčený tandem Sedlák-Friedl . Ach ano, mnozí Pražáci by o nich mohli leccos vyprávět: jak strkali nohu mezi dveře, jak vykonávali služební akce opilí, jak vyskakovali z auta a zastavovali na ulici bratry, Kteří šli na studium, a na místě jim odebírali literaturu . . atd. atd. To už byla taková vulgárnější garnitura, která byla ovšem patrná i na jiných krajských nebo okresních úrovních. V Budějovicích známý Mařík (o němž se jednou dr. Minský zmínil: „To je hroznej chlap . . Já mu přímo řekl: ,Ty si tak ještě troufáš na starý babky, když jdou ze shromáždění, abys je polekal.` ") V jižních Čechách také jakýsi Duda , prý starý a kulhavý, a Březina , který dal po revoluci bratru Matulovi z Veselí knížku o působení „sekty SJ", kterou si sám sestavil a vyzdobil, a Opatrný na Táborsku. Na Příbramsku působil nějaký čas Hacaperka , než ho ranila mrtvice. (To jsem si vždy říkal: ,To snad není možné, aby to bylo krycí jméno! To by nebyli schopni vymyslet.') Později ho vystřídal Vintr , velký divočák. Na severu, v Ústí, pracoval Veselý , o němž by mohl hodně vyprávět Fanda Knotek z Teplic a další. V Plzni nemohl být nikdo jiný než Plzák , a v Mladé Boleslavi Hrubý . Na Jihlavsku pak Kasis. Ve východních Čechách se asi mezi roky 1986-9 scházel s jedním estébákem bratr Toník Bárta z Ústí nad Orlicí, a to výlučně v autu. Jeho jméno jsem nezjistil, ale podivné bylo, že ho Federální ministerstvo vnitra zřejmě používalo jako kanál pro různé vzkazy do našeho ústředí. Nepochybně věděli, že po každé schůzce dostanu od Toníka pohled a že tam jedu a Toník mi vzkazy vyřídí. To už se mi ale zdálo spíše jako hra na detektivy. Přesto některé vzkazy zabránily dalším problémům, protože to obyčejně bylo něco, co se nelíbilo a kde plánovali .nějaký zásah.
Tahle celá kapitola novodobých dějin svědků Jehovových se dá brát různě. Je ale fakt, že Jehova celá léta žehnal naší kazatelské i jiné práci, a že to nakonec dospělo tak daleko, že mi dr. Minský jednou mohl říci: „My dnes víme, že vaše organizace se nedá rozbít ani zlikvidovat. S tou se musí vycházet." Bylo to postesknutí - a poklona. A tak si myslím, že snad to opravdu byla Jehovova vůle, aby se to uprostřed naší národní mentality a s tímto lidským „materiálem" dělalo právě tak.
POZNÁMKA: Nedávno jsem četl otřesné vzpomínky několika bratrů ze severní Moravy o komunistických lágrech v Jáchymově a o věrnosti tehdejších svědků Jehovových. Pod zorným úhlem těchto zkušeností se tato kapitola muže zdát jako vyprávěnka pro mateřské školy. -10.kapitola |
12.kapitola -  |
KAPITOLY Z DOB TOTALITNÍCH - zpět na OBSAH
Související články :
Svědkové Jehovovi a seznamy StB. Kdo je kdo?
© Straznavez.CZ, www.straznavez.cz