KAPITOLY Z DOB TOTALITNÍCH
Eduard Sobička
12. „Překladatelské oddělení" v dobách totalitních
Dnes, když se řekne „překladatelské oddělení v Betelu", člověk má představu dlouhé chodby s mnoha dveřmi do mnoha kanceláří, kde sedí u svých počítačů překladatelé a pracovníci kompozice a u svých jazykových lexikonů korektoři. Existuje jistá ustálená norma Společnosti, že pro každý jazyk, do něhož se překládá, je dobré mít 10 překladatelů, 5 korektorů a 2 pracovníky kompozice, kromě dozorce oddělení a tzv. centrálního čekra (muže, jenž kontroluje kvalitu překladu v závěru celého cyklu). Tedy asi 19-20 lidí. Potom se dají všechny úkoly zvládnout v klidu a bez přesčasů a je ještě kapacita na „zvláštní projekty".
„Překladatelské oddělení" v dobách totality - to bylo několik obětavých bratrů a sester rozesetých po Praze. Někteří se ani neznali. Proč také? Ochranou bylo vědět co nejméně. Takhle to šlo dlouhé desítky let.
Proto takové zděšení, když jsme v dubnu 1990 byli pozváni na seminář překladatelů do Vídně. Byly zastoupeni překladatelé z Polska, Maďarska, Jugoslávie, Rumunska (ti vlastně nakonec nepřijeli kvůli nějakým problémům na hranici) a Československa. Naše delegace byla nejpočetnější - deset osob. Proč ale zděšení? To proto, že Rudi Hartl z Translation Services v Brooklynu a Uwe Mörsel a Michael Fleckenstein ze Seltersu nám pomalu a laskavě vyprávěli, jak pracuje normální překladatelské oddělení. Zajeté postupy, které zajišťovaly maximální kvalitu překladu při minimálně vynaložené energii, se nám zdály něčím naprosto nedosažitelným. A navíc - ty počítače! Co to jsou ty kompjútery, o nichž se tam pořád mluvilo? A v čem jsou rychlejší? Vždyť pero v ruce nebo dobrý psací stroj jsou osvědčené metody zápisu. Tak proč ty novinky!? A přitom v průběhu celého semináře seděl vzadu v poslední řadě nenápadný Kevin z Translation Services a stále se ozývalo jakési sametové ťukání - to nebyl psací stroj, ale písíčko.
V zásadě jsme se tam naučili asi toto: překladatel něco vytvoří a dostane to po něm „druhý překladatel" (čekr, z angl. to check, kontrolovat). Potom přijde na řadu korektor, který si hlídá hlavně jazykovou čistotu. Nakonec to čte ještě tzv. centrální čekr. Důležité ale je, že každou opravu v tomto řetězci musí schválit původce překladu, první překladatel. Práce se tedy vrací neustále k němu. On má hlavní odpovědnost za překlad.
Dovedete si ale představit, že by tyto operace probíhaly v dobách totality? Že by někdo neustále jezdil po městě a přenášel materiály od jednoho k druhému a zase zpět? Tehdy se to dělalo tak, že čekr vůbec nebyl, překladatel například naťukal překlad Strážné věže do stroje (nebo napsal rukou [Staša Menšíková]) jedině Jarunka Hálová namluvila do diktafonu, což byl stroj, který už jsme tehdy znali, a Věrka Jedličková to po ní se sluchátky na uších přepsala na papír) a pak už svou práci viděl až ve Strážné věži, kterou dostal ve studijní skupince - práci arciť' často značně jinou, než jakou odevzdal. To proto, že mezitím „řádila červená tužka". Ta nepatřila naší klíčové korektorce Janě Čutkové, ale centrálnímu čekrovi tehdejších dob Mílovi Müllerovi. (Upřímně řečeno, nutno doznat, že posléze jsem se stal „červenou tužkou" já.) Proti „červené tužce" nebylo odvolání - jedině v Brooklynu. (Tak tomu opravdu bylo třeba v případě slova „ničemný", které je dnes vžito a jež Míla nehodlal akceptovat. Muselo se psát do Brooklynu s příslušným jazykovým odůvodněním.) Přitom v tomto cyklu šly papíry z ruky do ruky, takže často někdo znal jen osobu, od níž něco dostal, a tu, které to pak měl odevzdat. Přesto zde ale byla jakási zpětná kontrola, řekli bychom, že spíše takové zpětné školení překladatele. Když byla Strážná věž v definitivní podobě na fotopapíru ve studijních skupinách, původní materiál, značně počmáraný, se vrátil překladateli. Odtud on také věděl, že existuje nějaká „červená tužka".
Když se překládaly knihy a brožury, šlo vše stejným způsobem, jenomže daleko pomaleji. A přesto kvalita překladu i jazyková úroveň byly na celkem obstojné úrovni. Stačí se jen začíst do nějaké Strážné věže či knihy z totalitních dob.
Překladatelé patřili tehdy k top secret mužstvu, stejně jako tiskaři a knihvazači. Ani rady starších nevěděly, že někdo z jejich sboru překládá. A byly to pro naše milé překladatele vskutku těžké chvíle, když v některých dobách nutného zvýšeného úsilí poklesla jejich kazatelská služba či návštěva shromáždění, starší se jim snažili pomáhat, a oni museli jen cudně klopit zrak. Přesto se i za takovýchto podmínek podařilo pořídit Překlad nového světa. O tom ale píšu v další kapitole.
 -11.kapitola |
13.kapitola -  |
KAPITOLY Z DOB TOTALITNÍCH - zpět na OBSAH
Poznámky:
© Straznavez.CZ, www.straznavez.cz