Kapitoly z dob totalitních

Eduard Sobička

14. Jak pracovala „EX"

Ta zkratka „EX" se tehdy nějak vžila. Co znamenala? Inu, externí poštu přece! A co to byla ta externí pošta ? Inu, pošta, která směřovala z naší kanceláře do zahraničí; tedy do Rakouska. (Autoritám dlouho nebylo jasné, kam vlastně patříme: pod Německo, Švýcarsko, nebo Rakousko?) Než popíšu, jak pracovala „EX", začnu z jiného soudku.

Koncem dubna 1978 'dostaly všechny sbory dopis, který začínal slovy: „Již několikrát v minulých letech jsme upozorňovali na nepřípustnost dovážení biblické literatury ze zahraničí..." atd.

A pak: „V této souvislosti si položme otázky: ,Mám dostatek duchovní potravy...? Stačím důkladně prostudovat všechno, co mám k dispozici...'?" atd. Přesto však různým lidem vrtala v hlavě myšlenka, kterou pak s gustem dávali dál: ,Jak to, že nám je zakázáno pašovat literaturu, a přitom někdo jiný ji pašuje? Jak by se sem jinak dostaly materiály k předkládání?' Tyto otázky se musely zodpovídat. Nebylo to tak těžké. Jednoduše jsme se zeptali takového člověka: ,Byl jsi Ježíšem, Hlavou sboru, pověřen, abys dával čeledi pokrm v pravý čas? Je to tvá odpovědnost? Není tvou osobní odpovědností spíše to, abys navštěvoval shromáždění, kde se pokrm podává, a abys kázal dobrou zprávu? A nemáš to dělat i přes zákaz Césara? Pokud je nám známo, odpovědností sytit čeleď byla pověřena třída věrného a rozvážného otroka. Nechme ji tedy, aby volila odpovídající prostředky i přes zákaz césara.

A už jsme u „EX". Byl to způsob, jak i přes zákaz césara sytit sbory a udržovat spojení s ústředím. Systém, jímž se to provádělo a jistě dodnes někde provádí, je tak primitivní, že může být nastíněn v několika větách. Zároveň je ale takřka nezjistitelný, pakliže se dodrží elementární zásady bezpečnosti.

V zemi se vybere 20-30 kvalifikovaných osob, jejichž adresy se pošlou do země, odkud bude jezdit kurýr. Každá z osob dostane číslo, a potom už jen stačí avízovat den a číslo, kde se kurýr zastaví, něco přiveze a něco odveze. Četnost návštěv může být různá dle potřeby a okolností. Harmonogram návštěv se dá vyhotovit třeba na rok dopředu.

Staral jsem se o „EX" dlouhá léta. Bratry, kteří k nám jezdili (a někdy to byly manželské páry, nebo i rodiny s dětmi) jsem nikdy neviděl. Přinesl jsem den před návštěvou poštu, a po návštěvě jsem si odnesl to, co bylo přivezeno. S láskou vzpomínám na naše spolupracovníky zejména v Praze (a byli to většinou důchodci, kteří uměli mluvit německy), z nichž mnozí už zemřeli, jiní dodnes žijí. Návštěvu jsem avizoval podle harmonogramu vždy tak 3 týdny předem. Přitom nikdo ze zúčastněných samozřejmě nevěděl o jiném. Také návštěvníci byli různí (a zase to záleželo na celkové situaci v zemi v té které době); jedni provedli návštěvu „podle předpisu", v chodbě a krátce. Jiní se dali pozvat dál. Někteří se dokonce dali přemluvit na šálek kávy. Jejich jména jsme však nikdy neznali. Pouze já jsem tušil, že jde o určitý omezený okruh lidí, protože když mi např, č. 8 řeklo, že tam byl „malý, ryšavý", a za nějakou dobu se mi svěřilo číslo 15 stejně, bylo to jasné. Není nutné připomínat, že naši bratři, kteří se k této službě propůjčovali, se vystavovali určitému nebezpečí. Vážil jsem si té srdnatosti obzvláště u starých sester.

Oč více srdnatosti však projevovali samotní návštěvníci! Někdy byla politická situace ostřejší, kontroly na hranicích důkladnější, ale „pokrm v pravý čas" musel dorazit v pravý čas. Modlil jsem se často za tyto bratry, a pokud vím, za celá ta dlouhá léta nedošlo k žádnému vážnějšímu incidentu. Jehovův anděl byl na stráži.

Když jsem poštu vyzvedl na příslušném čísle, okamžitě jsem ji odvážel Mílovi Müllerovi - někdy toho byla pořádná taška! Po Mílově smrti jsem se o vše staral sám. Důležité bylo hned prohlédnout materiály k překládání a rozdat je překladatelům. I tak jsme byli s českou literaturou asi 3 měsíce zpožděni za anglickou, Slováci dokonce ještě více, protože ti překládali z češtiny, a Maďaři (rozuměj: žijící v Československu) - chudáci, měli zpoždění až půl roku. Těsně před pádem totality se však situace i pro ně značně zlepšila.

V Praze jsme měli několik „čísel": někteří už zemřeli - Marie Rohlíková (která si psala vždy po avízu do kalendáře velké B „Besuch", návštěva), Mirek Pala (kterému nakonec amputovali obě nohy), Mirek Drahoš (v jisté době prominentní řečník na pražských pohřbech) nebo Marie Rathauská (stará sestra na Vinohradech, které jsme s Ondřejem říkali „generál"; měla ale zlaté srdce a velmi milovala

Jehovu; vždycky, když jsem ohlášen přišel a zazvonil, spustila na mě třeba: „Podívej se, jaké máš špinavé boty! Koukej si je nejdřív pořádně očistit!"; a příště zase něco jiného). Jiní jsou letití - Tomáškovi, nebo Jirka Láska. Baborských bydlí dnes na Černém Mostě, Jirka Nohejl ve Strašnicích. A byli ještě další. Byli to všichni lidé nenápadní, uměli držet jazyk na uzdě a byli věrní. Jehova je používal k práci, sterá sloužila tisícům lidí, a proto je správné, že se o nich dnes může vědět.

„EX" bylo zařízení velmi těžkopádné. Na odpověď z Brooklynu se čekalo celé měsíce; ale její relativní bezpečnost a spolehlivost byla důležitější než všechno ostatní. Učili jsme se tedy čekat. Ale ó, jak to bylo zdravé!

Lidé, kteří jsou dnes zvyklí na fax, modem nebo CompuServe, se této kapitole asi lehce pousmějí.

-13.kapitola

15.kapitola -

KAPITOLY Z DOB TOTALITNÍCH - zpět na OBSAH

Poznámky:

Ohlasy a diskuze - zde