Kapitoly z dob totalitních

Eduard Sobička

15. Jak jsme stavěli Domeček

Někdy v roce 1978 přijel na návštěvu do Prahy koordinátor rakouské odbočky Jürgen Rundel. Byla to zcela normální (i když tajná) návštěva, protože Vídeň se o nás už mnoho let starala. Jürgen byl zvláštní člověk. Bylo mu tehdy asi 45 let, byl plešatý, silně gestikuloval a celkově byl nesmírně živý. Byl to člověk, který měl srdce, í když někdy pro nás neobvyklé nápady. Míla Müller mu do očí říkal: „Poslyš, ty jsi učiněný bílý žid!" a Jürgen se na celé Kolo smál.

Taková návštěva trávila obyčejně dost času s koordinátorem našeho zemského výboru, i když my jsme se s ní jako výbor vždy na několik hodin také sešli. Musela se ale učinit běžná bezpečnostní opatření. A právě o této návštěvě, kterou popisuji, jsem se něco více dozvěděl až na Mezinárodním sjezdu v Praze v roce 1991, kdy jsem potkal Jürgena na slavnostní večeři v hotelu Diplomat. (Mimochodem, tu večeři platil jeden německý bratr a byli na ni pozváni zástupci všech zúčastněných zemí.) Jürgen mi vyprávěl, jak tehdy s Mílou Müllerem dvě hodiny hovořil o tom, že je nemožné, aby Míla „úřadoval" jako koordinátor ze svého malého, vlhkého bytu v ulici U družstva Ideál 12 na Pankráci. „Lámal jsem ho dvě hodiny," řekl mi Jürgen v roce 1991. A nakonec ho zlomil.

Tak se stalo, že v březnu 1979 Společnost koupila rozestavěný řadový dům stavebního družstva Horizont v Saveljevově ulici 18. Prodal ho nějaký člověk, kterému došly peníze. Když jsme se. tam přijeli poprvé podívat s Mílou Müllerem, Michalem Moskalem a Pepou Štědroňským, brodili jsme se staveništěm ve sněhu. Před námi čněly holé panelové zdi budovy, vrata do garáže sice už byla zasazena, ale do půli výšky zasypána rumem a hlínou. „Taková drahá vrata," hořekoval Pepa, „a oni je tu nechají shnít pod mokrou hlínou." Jinak byla stavba průchodná, holé panelové zdi s dírami pro okna a dveře. Michal byl pozitivní: „To hlavní je uděláno, zbytek zvládneme. Máme na to lidi."

Od dubna 1979 tam ti jeho „lidé" byli opravdu vidět. Domeček se stavěl po turnusech. Každý týden v neděli přijelo 10-12 bratrů z východního Slovenska a ti začali pod dohledem Míši Moskala a Pepy Štědroňského stavbu dokončovat. Ty první turnusy neměly na růžích ustláno. Musely se adaptovat některé místnosti pro ubytování (například v přízemí zadní místnost obrácená do atria), topilo se v kamínkách a komínky koukaly z oken, vařilo se na propanbutanových vařičích atd. Důležité bylo, že staveniště už mělo provizorní inženýrské sítě.

„Vychodňari" ale museli dostat pořádně najíst. Kuchyni si vzaly na starost tři sestry, jejichž jména se zapsala zlatým písmem do kroniky stavby: Fanynka Poláková a Marie Bambasová s Karlou Pavlíčkovou. Každý druhý týden sloužila bud' Fanynka, nebo Marie s Karlou, a to od rána do večera. Zásobování kuchyně prováděl tehdejší taxíkář, manžel Fanynky, Pepa Polák. Obě „hlavní kuchařky", Fanynka a Marie, měly něco společného: byly to sestry, které se dovedly ze srdce zasmát, ale když to bylo nutné, uměly být i náležitě řízné. Ale nějaká kázeň být musela, a tak si myslím, že to byly ženy na svých místech.

Měl jsem tehdy tak trochu na starosti zásobováni materiálem. Pepa Procházka ze Suchdola (později byl vyloučen) měl nákladní auto - na tu dobu něco mimořádného, a tak nám jeho prostřednictvím Jehova obstarával dodávky písku, cementu, dřeva, dlaždic a dalšího nutného materiálu. Kdybychom v té době byli odkázáni například na ČSAD (státní automobilová doprava), stavbu bychom dokončili ne za 6 měsíců, ale za 6let. Ostatně sousedé, kteří také stavěli, nechtěli věřit svým očím. Přicházeli za námi a ptali se, kde že jsme tu partu vzali. A kolik berou na hodinu - oni těm svým dávají 50 Kčs (tehdy hodně peněz), ale přesto to jde nesmírně pomalu. Nemohli jsme říci: „Víte, tady stavějí svědkové Jehovovi, a ti to všechno dělají zadarmo." I tak jsme byli za nějaký čas známí - stalo se například, že ve chvíli, kdy jsme se před jídlem modlili, náhle vstoupil pan inženýr Svoboda , který měl stavební dohled od družstva „Horizont", jehož jsme také byli členy. Hned pochopil, i když nic neřekl a dělal, že nic neviděl.

A stejně tak o tom musela hned od počátku vědět Státní bezpečnost. Vezměme to jen logicky: dva muži staví dům, který má v té době cenu asi milion korun. Jeden z nich je důchodce a vdovec (Mici Müllerová zemřela v březnu 1979), druhý je otec tří dětí a jeho manželka nepracuje, protože je na mateřské dovolené. Důkazem toho, že páni z StB zřejmě věděli vše hned od počátku, byla návštěva pracovníku telekomunikací někdy v roce 1991, kteří nám oznámili, že v domě je odposlouchávací zařízení a že je jdou odebrat. Tak našli v Domečku dvě „štěnice", které zneškodnili. Ty tam musely být instalovány už v době výstavby. Ještě snad zbývá otázka, proč to StB nechala tak klidně dostavět. Věřím, že stavba i provoz domečku měly Jehovovo požehnání a ochranu. Jak to Jehova zařizoval, nevíme. Nevíme ani, jaké úvahy a myšlenky vkládal do mysli nepřátel v dobách vrcholné „normalizace". Je fakt, že si to ti pánové museli nějak zdůvodnit, a nechali nás na pokoji. Možná, že to bylo zdůvodnění, které po létech proklouzlo jednomu estébákovi při setkání se mnou: „My jsme rádi, že vás tam máme všechny pohromadě." I to je argument. A díky Jehovovi vydržel až do listopadu 1989.

V říjnu 1979 jsme se stěhovali - moje rodina a já - do nového domu. Míla Müller až o rok později. Bydleli jsme ve druhém podlaží a využívali jsme i „sál". Bydlení pro rodinu se třemi dětmi to bylo přepychové (stěhovali jsme se z jedné místnosti na nábřeží), ale těžko se bratrům vysvětlovalo, kde jsme k tomu domu přišli. Tato okolnost a neustálé očekávání toho, kdy StB zasáhne a dům nám zkonfiskuje, to byly stinné stránky bydlení. Teprve po tom, co se do Domečku opravdu nastěhovala „kancelář", někteří začali postupně chápat, k čemu Domeček neboli „Žlutý dům" vlastně slouží, a kdo je jeho pravým majitelem.

-14.kapitola

16.kapitola -

KAPITOLY Z DOB TOTALITNÍCH - zpět na OBSAH

Poznámky:

Ohlasy a diskuze - zde