NÁBOŽENSKÁ SPOLEČNOST A STÁT
Historie svědků Jehovových v Československu
Branislav Martinek
Svědkové Jehovovi v ilegalitě (1948 - 1955):
Celá akce na likvidaci organizace SJ byla naplánována na 29. listopad 1948. V časných ranních hodinách provedla StB prohlídku kanceláří Společnosti v Praze a zabavila zde množství literatury. Ještě během tohoto a několika následujících dnů byly prováděny domovní prohlídky u SJ po celém území Československa podle instrukcí, které - jak již bylo uvedeno - měly úřadovny StB k dispozici už od května 1948. Tyto instrukce doplňovala i příloha - Poučení o SJ, v němž jsou svědkové charakterizováni jako „osoby na nízkém stupni inteligence, velikáši, reakcionáři, osoby vychytralé, jejichž zásady víry naprosto primitivní jsou většinou sekty chápány fanaticky“ . 63
Hlášení o domovních prohlídkách svým úhledným zpracováním připomínají spíše tabulky výsledků sběru starého papíru: vedle každého jména (s adresou a datem narození) je uveden počet kilogramů zabavené literatury. Vedle publikací Společnosti, biblí a psacích strojů byly v bytech svědků zabavovány i peníze. V některých případech dokonce pracovníci StB zabavovali (a vykazovali) i takové sumy jako 30 korun.
Tři dny po zahájení uvedené akce byli zatčeni spolu s několika dalšími svědky pracovníci pražské odbočky Společnosti. Dne 7. 12. 1948 bylo prokurátorovi státního soudu podáno trestní oznámení na:
|
|
|
Pracovníci pražského ústředí, 1947(?) (Pro zvětšení klikni) |
1. Františka Kapinuse
2. Bohumila Müllera
3. Ludvíka Nováka
4. Adama Janušku
5. Stanislava Jušku
6. Karla Müllera
7. Konstantina Paukerta
8. Františka Šnajdra
9. Josefa Valentu
10. Michala Fazekaše
11. Jaroslava Hálu
12. Marii Taubelovou
13. Marii Maníkovou
14. Janu Miczkovou
15. Drahomíru Komárkovou
16. Jiřinu Juškovou
17. Ludmilu Baldermannovou
Jmenovaní byli obviněni ze „sdružování proti státu , pobuřování proti republice, nedovoleného zpravodajství, popuzování proti příslušníkům jiného náboženského vyznání, šíření poplašných zpráv, podněcování k neplnění zákonných povinností a hanobení spojeneckého státu, ve všech případech pod rouškou biblické společnosti“ . 64
Pomineme-li odpírání výkonu vojenské služby, či ohlašování blížícího se konce světa, opírala se uvedená obvinění například o tuto skutečnost: „Podle zpráv (rozuměj zpráv o počtu hodin strávených v kazatelské službě a množství rozšířené literatury - pozn. autora), které byly do Brooklynu zasílány, bylo USA přesně informováno, jak dalece vypadá politická vyspělost obyvatel v naší republice“ . 65 Stejně tak v počtu těchto odpracovaných hodin byla viděna „jasná snaha celé společnosti , řízené z USA, aby bylo pokud možno nejvíce osob v našem státě odejmuto výrobě,... čímž naše plánované hospodářství utrpělo značné škody...“ . 66
Několik zmínek o komunismu v Rutherfordových knihách, rozšiřovaných za první republiky, bylo nyní chápáno jako „politický tah USA s úmyslem štvát zdejší obyvatelstvo proti Sovětskému svazu“ . Pro lepší představu z oněch několika inkriminovaných pasáží dvě ocituji: „Každý, kdo klidně a střízlivě pozoruje věci, ví zcela dobře, že bolševismus nemůže nikdy přinésti uspokojující vládu pro lid. Bolševismus jest odsouzen k jistému a úplnému nezdaru. Totéž musí býti řečeno o komunismu. Taková radikální hnutí za zřízení vlády lidu nemohou lidu nikdy přinésti mír, blahobyt a štěstí.“ 67 „ Sovětská vláda nebyla zdarem a nikdy jím nebude, a jest daleká toho, aby uspokojila lid, který užívá této vládní formy. ...Naopak, bolševismus přinesl lidu mnohá utrpení a jest mnohými jinými národy a vládami země právem obáván.“ 68
Zatčení svědkové byli ve vězení bez soudu drženi do července 1949. Ještě v dubnu 1949 byl do pankrácké věznice (svědkové ji znali dobře už z protektorátu) Františku Kapinusovi doručen úřední dopis zakazující činnost Společnosti a nařizující zabavení jejího majetku. Státní soud případ nakonec pro nedostatek důkazů uzavřel. Podle pozdějšího hodnocení této kauzy spatřovali pracovníci ministerstva vnitra důvody svého fiaska nejen ve „špatném zpracování případu“ , ale také v „tehdejší justici“ , která zjevně ještě nebyla ochotna naprosto ke všemu. 69 Nikdo ze zatčených však nebyl propuštěn. Byli pouze v tichosti převezeni do různých neblaze proslulých táborů nucených prací (oznámení o přikázání ke dvěma letům těchto prací obdrželi až dodatečně), kde zůstali až do svého propuštění na jaře 1950.
|
| Jaroslav Hála ml. |
|
| Jan Sebín |
|
| Marie Teubelová (Müllerová) |
Ve dnech 3. - 6. 10. 1951 byla na jedenácti KV StB provedena instruktáž „k úspěšnému zajištění a provedení likvidace SJ“ . 73 Původní plán byl následující: v Praze zatknout 8 vytipovaných svědků a provést 25 domovních prohlídek v domácnostech SJ, v Liberci 12 osob, 50 domovních prohlídek, v Ústí nad Labem 6 osob, 30 prohlídek, Karlovy Vary 4 osoby, 10 prohlídek, Olomouc 2 osoby, 10 domovních prohlídek, Ostrava 5 osob, 150 domovních prohlídek, Košice 5 osob, 160 domovních prohlídek, Prešov 16 osob, 250 domovních prohlídek, Nitra 6 osob, 15 prohlídek, Bratislava 9 osob, 30 prohlídek, Brno 3 osoby, 120 domovních prohlídek.
Akce začala brzy ráno 4. 2. 1952. V tomto a během několika následujících dnů byli SJ v Československu středem pozornosti StB. Dodatečnými návrhy k zajištění byl počet zatčených ještě rozšiřován, ale na druhé straně devět zatčených bylo okamžitě propuštěno, protože pracovníci Bezpečnosti se jednoduše zmýlili a zatkli nepravé. V jednom případě se jim dokonce zželelo jisté Zuzany Cieslerové, matky tří dětí - vdovy. 74 Celkem bylo zatčeno 120 (respektive 111) osob, provedeno 850 domovních prohlídek a zabaveno velké množství literatury. Návrh na další postup počítal s tím, že třicet hlavních zatčených bude centralizováno do Prahy, kde „připravíme vzorný veřejný proces, kterým ukážeme masám příslušníků sekty, že bylo zneužito jejich náboženského cítění pro nepřátelskou činnost proti republice“ . Po skončení tohoto procesu měly být uspořádány další - krajské „veřejné i neveřejné podle stávající situace jednotlivého kraje“ . 75
V Archivu ministerstva vnitra se nachází dopis, který 29. 2. 1952 zaslala Marie Valentová, manželka zatčeného Josefa Valenty, předsedovi vlády Antonínu Zápotockému. Dopis začíná slovy: „Dne 4. 2. 1952 byl z bytu odveden a zajištěn pro svou víru v Boha můj muž Josef Valenta.“ 76 Valentová dále píše, že její muž byl zatčen v den, kdy měl být ve svém podniku (Středočeské tiskárny) vyhlášen jako vzorný pracovník a zlepšovatel, který závodu ušetřil 109 000 korun ročně. Žádost o manželovo propuštění odůvodňuje svým vážným zdravotním stavem ( „jsem pod stálým lékařským dozorem“ ), v důsledku čehož je pro ni nezbytné, „aby se manžel vrátil a mohl pracovat... Prosím, a věřím, že mě vyslyšíte. Bůh Vám za to dej zdraví. V nejhlubší úctě Marie Valentová“. Dopisem se zabývalo pouze ministerstvo vnitra, které pod hlavičkou Úřadu předsedy vlády odepsalo Valentové víceméně jen to, že „... Váš manžel nebyl stíhán pro víru v boha, nýbrž proto, že se dopustil trestné činnosti“ . 77
K hlavnímu procesu byli ještě v květnu 1952 navrženi: Jan Sebin, Bohumil Müller, František Gross, Vladimír Nahálka, Jaroslav Hála ml., Ondřej Porubský, Václav Novák a Ludvík Krajčí. Rok trvalo pracovníkům ministerstva vnitra, než se na proces řádně připravili a než byla v únoru 1953 podána pražským krajským prokurátorem u Krajského soudu v Praze žaloba proti patnácti hlavním osobám z řad uvězněných členů organizace SJ. Poslední ze jmenovaných byl v této žalobě (a následně i v hlavním procesu), nejspíše pro „vylepšení“ obrazu členů organizace SJ, nahrazen Ondřejem Fogelem - majitelem textilní výrobny.
Během přípravy procesu bylo upuštěno od myšlenky uspořádat hlavní proces veřejný. Důvody tohoto rozhodnutí lze podle mého soudu spatřovat mimo jiné ve slovech jednoho z vyšetřovatelů: „Svou trestnou činnost doznávají jen skutkově, snaží se oslabit svoji vinu převedením podstaty své činnosti na pole náboženské ideologie...“ 78 Namísto veřejného tedy proběhl na Pankráci ve dnech 27. - 28. 3. 1953 proces tajný.
|
|
Rudé Právo, 31.3.1953 (Pro zvětšení klikni) |
Mohlo by se zdát, že činnost organizace, jejíž vedoucí představitelé a postupně i řada dalších členů byli odsouzeni k vysokým trestům odnětí svobody, musela být nutně zcela paralyzována. SJ však dokázali toto ochromení časem překonat a 23procentní úbytek v počtu členů organizace roku 1953 byl hned v následujícím roce vyrovnán. 80 Ještě roku 1952 bylo totiž ustaveno nové vedení organizace SJ v čele s Konstantinem Paukertem. To nejen dokázalo činnost svědků dále koordinovat, ale dokonce bylo schopno zorganizovat pomoc pro ty svědky, kteří byli postiženi zatčením svých blízkých, často jediných živitelů rodin. Organizace přitom využívala především peněžní „Fond dobré naděje“, do nějž příslušníci SJ přispívali různými částkami, ze kterých byly hrazeny nejen výlohy funkcionářů, ale také podporováni svědkové v tísni. Mezi SJ je dodnes mnoho pamětníků, jež na takovouto starostlivou péči s dojetím vzpomínají. Dotyčným pak lze jen těžko upírat jejich představy o tom, že právě tyto zkušenosti jsou důkazem toho, že SJ jsou společenstvím lidí majících mezi sebou opravdovou křesťanskou lásku. V zájmu objektivity je však důležité dodat, že s o to větším rozčarováním se mnozí svědkové - pamětníci dívají na pozdější vývoj své organizace, jenž se v mnoha případech stejnou láskou už příliš nevyznačoval.
Vraťme se ale nejprve zpět na počátek let padesátých. Stejně jako vlna krutého pronásledování nezastavila činnost SJ, ani StB po svých dílčích úspěších nepřestala věnovat svědkům pozornost. Právě naopak. Začal být kladen ještě větší důraz na práci agentů (především těch, kteří měli za úkol pronikat do řad SJ, ale například i osob, jež byly nasazeny v celách uvězněných svědků), odposlechy bytů, telefonních hovorů, zjišťování dalších podrobností o chodu organizace, dalších jmen, dalších adres... Tou dobou pracovalo po linii SJ 26 informátorů a 25 agentů, což pracovníci StB hodnotili jako „stále neuspokojivý počet“ . 81
V letech 1953 – 1954 vytiskli SJ mnoho literatury na lihovém rozmnožovacím stroji „ormig“. Později byly jejich publikace rozmnožovány především fotografováním, přičemž náklady na výrobu 10 000 knih činily 7 750 000 Kčs, náklady na jeden časopis přibližně 45 Kčs.
Koncem roku 1954 a počátkem roku následujícího „bylo přikročeno k realizaci nově utvořeného ilegálního vedení na celém území Československa“ . 82 Ve vazbě se vedle Konstantina Paukerta ocitlo více než 170 dalších svědků Jehovových. Ve dnech 4. - 6. 8. 1955 byl před Vyšším vojenským soudem v Praze uspořádán opět tajný proces s vedením organizace SJ. Sedm obžalovaných bylo odsouzeno, vedle ztrát majetku a čestných práv občanských, k odnětí svobody v rozmezí 18 (Paukert) až 7 let.
Stejně jako u předchozí akce v roce 1952, i tentokrát následovala řada dalších procesů a rozsudků, na jejichž základě ztratily desítky SJ svobodu. Výška jejich trestu záležela ve značné míře také na tom, zda podlehli strachu, popřípadě brutálním metodám vyšetřovatelů a udali další jména, či nikoli. Mnozí pak prožívali nesmírné utrpení v komunistických věznicích a lágrech, které si s těmi nacistickými v ničem nezadaly. Je těžké plně pochopit, jaké je to strávit o hladu několik dnů v korekci, kde je namačkáno tolik lidí, že není možné si ani sednout, jaké je to být nucen dlouhé hodiny stát v mrazu jen ve spodním prádle, nebo jaký je to pocit trochu se po dlouhé době nasytit zbytkem lepidla z mouky a vody, které po vylepení plakátů zbylo ve staré plechovce... „Nepokusil jsem se uniknout a kopu pro ně uran. To jsem neodmítl, přestože bych patrně přežil, k tomu, následovat příklad jehovistů, mi chybí prostě odvaha“ 83 , napsal ve své knize Motáky nezvěstnému Karel Pecka. Vilém Hejl se ve své Zprávě o organizovaném násilí zmiňuje o veliteli jáchymovského tábora Rovnost Albínu Dvořákovi - „Palečkovi“, jenž (rovněž i podle svědectví mnoha SJ) patřil k těm, kteří si vůči členům této organizace počínali s ještě větší krutostí než obvykle. 84
Za všechny uveďme alespoň jeden příklad - vzpomínku Dezidera Pomothyho (zatčen 26. 10. 1954):
„ ... Odmietal som prezradiť mená bratov, ktorých by mohli ešte zatknúť. Odmietol som podpísať protokoly, ktoré boly nepravdivé. Jedného dňa po výsluchu som bol odvedený na celu. Väzni nesmeli vidieť, kde sa nachádzajú. Preto okrem cely a vyšetrovacej miestnosti museli mať na očiach čierne okuliare alebo oči previazané uterákom. Na stolku som našiel hrn o k kávy z melty. Na iných celách väzni obedovali, a tak som sa domnieval, že budem trestaný hladom. Kávu som vypil. Po nejakom čase sa mi urobilo nevoľno a nemohol som kontrolovať svoje myšlienky. V takom stave ma vodievali na výsluch. Od niektorých spoluväzňov som neskoršie zistil, že vtedy , aby niekoho zlomili či dostali nejaké priznanie, používali očné kvapky ´Scopolamín´.
Často som bol surovo zbitý až do bezvedomia. Potom odnesený pod studenú sprchu vody. Keď som sa z bezvedomia prebral a chcel z vody preč, bránili mi v tom palicami. Nimi do mňa pichali zo všetkých strán. Keď už sa dosť takto ´pobavili´, strčili ma mokrého do tmavej diery, kde som sa nemohol ani pohnúť, len stáť. Mokrý, v zime, a hodiny! Inokedy som zas ležal na betónovej podlahe zviazaný vo zvieracej kazajke. Ruky s nohami zviazané do zadu, hodiny a hodiny.
Celé oddelenie väzňov počulo moje výkriky pri týraní. Na susedných celách však počuli, ako padajú facky, bijú päsťami, kopajú, ako mi tlčú hlavu o betónový múr. Svojich trýzniteľov som prosil, aby ma už nechali. Ale oni pokračovali, až som sa zvalil na podlahu a v bezvedomí zostal ležať...
V stave bezvedomia som bol z Banskej Bystrici prevezený do väznice Praha-Ruzyně. Odtiaľ do psychiatrickej liečebni Bohnice. Tam bolo zvláštne oddelenie pre väzňov. Moje ´liečenie´ v tomto zariadení sa skladalo z elektrických a inzulínových šokov. O inzulínových šokoch som sa dozvedel z lekárskej správy až v roku 1991! Nedá sa moje utrpenie popísať na papier tak, aby to čitateľ plne prežil so mnou . V deň uväznenia som bol dvadsaťštyrročný silný mladý muž, ktorý sám naložil železničný vagón ťažkými metrovými polenami bukového dreva. Po pol roka väznení ma na cele či dvorcu väzenia dvaja dozorcovia držali pod pazuchami a učili - chodiť! Stratil som zrak ľavého oka následkom poranenia pri bití, aj niekoľko zubov. Od tej doby mi neustále šumí v ušiach, na ľavé ucho menej počujem, často ma bolí hlava a pravá noha. Nakoniec som bol odsúdený Vyšším vojenským súdom v Prahe dňa 6. 9. 1955 pre trestný čin velezrady na 12 rokov odňatia slobody. Najvyšší súd - Vojenské kolégium dňa 5. 10. 1955 tento rozsudok potvrdil...“ 85
Dodejme k tomuto otřesnému svědectví jen tolik, že Dezider Pomothy byl po všem prožitém utrpení šokován lístkem, který jinému SJ poslal do cely Bohumil Müller. Stálo na něm: „Mluv celou pravdu.“ 86 Vzhledem k tomu, že SJ byli do té doby vedeni k tomu, aby neprozrazovali jména osob, které by mohly být zatčeny, dokážeme si jistě představit, jak na ty jednotlivce, kteří toto brali smrtelně vážně, zapůsobil opačný postoj a jednání jejich spoluvěřících. V následujícím období se pak mnozí SJ neměli pro své přesvědčení stát pouze obětmi zvůle komunistického režimu, ale potažmo i v jistém smyslu obětmi mechanismů, které začaly být uplatňovány v jejich vlastních řadách.
Ještě než se v dalším líčení dostaneme k této otázce, ocituji na závěr kapitoly podstatně veselejší ukázku ze zprávy, nacházející se v materiálech StB a pocházející ze stejného období jako výše uvedená vzpomínka. Mimo jiné tato zpráva také ukazuje, že někteří svědkové při svých konspiračních metodách uplatnili i smysl pro humor.
„Walter Böhnisch z Prahy vypracoval originální krycí způsob smluvené řeči. V tom směru informoval Böhnisch podrobně spolupracovníka Tosku (krycí jméno agenta StB - pozn. autora ), kterému přečetl jeden dopis, který obdržel z Německa, a k jehož obsahu mu dal toto vysvětlení. Obsah dopisu byl následující:
´Nacházíme se v městě květů Erfurthu na botanické výstavě a jsme nadšeni nad počtem pěstitelských úspěchů. Nejlepší pěstitelský úspěch je sedmiletá (uvedeno latinské jméno) a osmdesátišestiletý (uvedeno latinské jméno), oba tropického původu. Dostali jsme od mistrů zahradníků dobré rady a vzácná semena a máte-li vhodnou půdu, rádi Vám oboje pošleme. Z toho je zřejmé, že mičurinskou metodou stane se naše země brzy kvetoucí zahradou a těšíme se už, až bude v Berlíně tato výstava, kde bude dokonce vystaveno 125 druhů. Chápete, že jsme zvědavi, jaké úspěchy máte na Vašem alpinu. Ještě stále Vás zlobí bodláky? Když ano, tak to zkuste přesázet, neboť je možné, že tam máte červy a jestli ano, tak je nejlépe zvadlé listí spálit, neboť jakmile se dostanou ke kořenu, byla by celá Vaše práce marná. O tom právě vyšel v časopise ´Zahrada´ článek a je velmi poučný. Až švagr pojede k sousedům, časopis Vám doručí jako obvykle.´
Pramen v rozhovoru s Böhnischem od něho zjistil, jaký je význam zprávy a uvedl níže uvedené vysvětlení pravého významu slov:
Erfurth = Norimberk
botanická výstava = sjezd SJ
pěstitelské úspěchy = počet přítomných
největší pěstitelský úspěch = pokřtění 7 a 86 letý
oba tropického původu = oba černoši
mistři zahradníci = vedoucí kazatelé
semeno = písemný materiál
vhodná půda = shromaždiště, skupinky
mičurinská metoda = kázání a studium bible
kvetoucí zahrada = Boží království
125 druhů = 125 tisíc osob
alpinum = působiště
bodláky = SNB a prohlídky
přesázet = změna míst
červi = zrádci a špiclové
spálit zvadlé listí = zničit písemný materiál
ke kořenu = k oblastnímu důvěrníkovi
časopis Zahrada = Strážná věž
švagr = služebník
sousedům = z Německa do Čech
Pramen (rozuměj Toska - pozn. autora) podotýká, že takovým způsobem se podávaly zprávy v různých variacích, jako o průběhu nemoci, výletu, návštěvě u známých a podobně.“ 87
 - Vývoj organizace SJ v letech 1945-48 |
Z ilegality do "ilegality" (1955-60) -  |
NÁBOŽENSKÁ SPOLEČNOST A STÁT - Historie svědků Jehovových v Československu - zpět na OBSAH
© Straznavez.CZ, www.straznavez.cz