NÁBOŽENSKÁ SPOLEČNOST A STÁT
Historie svědků Jehovových v Československu
Branislav Martinek
Z ilegality do "ilegality" (vývoj v letech 1955 - 1960):
|
|
Bohumil a Marie Müllerovi - 50.léta (Pro zvětšení klikni) |
Prakticky veškerá represivní opatření ze strany ministerstva vnitra se ve svém výsledku míjela účinkem. Po uvěznění vedoucích činitelů Společnosti byli totiž na jejich místa dosazeni automaticky jiní. A postupovat takto do nekonečna bylo přeci jen poněkud nereálné - všechny SJ nebylo možno zatknout. Tím spíše, že v důsledku tlaku se uchylovali do stále hlubší ilegality. Navíc pak mělo takovéto otevřené pronásledování za následek, že řadoví svědkové jím nebyli ani tak zastrašeni, ale právě naopak se ještě těsněji upnuli ke své organizaci. Odhalení a likvidace dosavadních tras, po nichž do republiky proudila literatura SJ, způsobovala, že si tyto tiskoviny začali ze zahraničí obstarávat i řadoví členové, což Bezpečnost komentovala takto: „Z naší strany není toto spojení kontrolováno a těžko toto spojení dostaneme pod naši kontrolu. ... Dosavadní naše agentura není schopna splnit naše hlavní úkoly.“ 88
Je otázkou, co všechno vedlo pracovníky ministerstva vnitra k tomu, že se v následujícím období zaměřili na rozkladná opatření - na útok proti organizaci SJ zevnitř. Bezesporu měla na změně taktiky vedle uvedených faktorů vliv i určitá nejednota mezi jinak značně uniformními svědky. Mezi SJ se například našla řada těch, kteří byli v zájmu záchrany vlastní osoby či rodiny ochotni vypovídat, případně svědčit proti svým spoluvěřícím. Jarmila Hálová (rozená Šimáňová) vzpomíná na nejmenovaného uvězněného svědka, jenž ve spolupráci s komunisty přesvědčoval jiné uvězněné svědky, aby se zřekli své víry. 89 Jak vyplynulo z uvedené vzpomínky Dezidera Pomothyho, poněkud chaoticky také působily i postoje některých vězněných čelných představitelů Společnosti k zamlčování určitých skutečností před vyšetřovateli StB. Tedy především skutečností, které mohly mít za následek uvěznění dalších lidí.
Značný vliv na změnu postupu Bezpečnosti vůči organizaci SJ měla také změna poměrů, jež byla dána částečným uvolněním ovzduší v letech destalinizace a pominout nelze ani krizi, kterou StB v letech 1954 – 1956 sama procházela. 90 K jisté liberalizaci poměrů tehdy došlo i v našich věznicích. V té souvislosti je vhodné zmínit se o tom, že tou dobou značná část zatčených SJ změnila (pod vlivem rozhodnutí funkcionářů organizace) svůj do té doby naprosto vyhraněný postoj k těžbě uranové rudy, v důsledku kterého většinou zažívali ještě krutější zacházení než ostatní vězni. Svědkové tuto skutečnost zdůvodňují dosti pochybným, ale pro ně typickým způsobem, totiž že od jisté doby přestal být uran používán pouze pro vojenské účely a začal být uplatňován i v jaderné energetice. Fakticky však tato změna vycházela ze skutečnosti, že po pracovnících uranového průmyslu přestalo být požadováno podepsání prohlášení, že jsou si vědomi toho, že pracují v podniku, který je důležitý pro obranu státu. 91 A to už v rozporu s prakticky jednotným svědomím SJ nebylo. Tedy ani ne tak otázka morálního přesvědčení o správnosti nějaké činnosti, jako spíše otázka podpisu na kusu papíru, vedla ke změně postoje, pro který byli mnozí svědkové po dlouhá léta vystaveni značnému utrpení. Absurdita celé této záležitosti vynikne ještě více, když z dalšího líčení uvidíme, co všechno ještě mnozí SJ posléze podepsat neodmítali.
Obrovské problémy si SJ způsobili při volbách v roce 1954. Svědkové tehdy (podle jimi proklamovaných principů křesťanské neutrality a důsledného stranění se politiky) většinou nevolili, nebo hlasovací lístky znehodnocovali, v některých případech dokonce veřejně a se značnou okázalostí.
Vladimír Matejka, který stál v čele organizace v letech 1954 - 1958, s několikaletým odstupem napsal: „V roku 1956 som kolektívne podal menom ´Medzinárodného združenia bádateľov Biblie´ žiadosť na Ministerstvo vnútra v Prahe o povolenie činnosti. Ako svedkovia Jehovovi učinili sme tak na priamu výzvu orgánov vnútra. Zástupcovia tohto ministerstva viedli totiž od roku 1955 (po kulte osobnosti) početné rozhovory so svedkami Jehovovými vo väzeniach i na slobode o možnosti povolenia činnosti. Dávali široké nádeje na legalizovanie činnosti a prepustenie väznených svedkov Jehovových. Dokonca si priali, aby aj ústredie svedkov Jehovových bolo o veci informované, čo sa aj stalo… Ovzdušie prísľubov a slovných záruk dávalo veľké nádeje a vyzeralo tak prajne, ako by otázka legalizovania kazateľskej činnosti svedkov Jehovových, zhromažďovania sa, publikovania a styku s Ústredím mala byť vybavená behom niekoľkých mesiacov. V januári 1957 malo dokonca predsedníctvo vlády definitívne vec rozhodnúť kladným vybavením.“ 92 Přes všechna ujištění však státní moc neměla ani v nejmenším zájem na legalizaci SJ. Nasvědčuje tomu například atmosféra, v jaké tou dobou probíhaly porady pracovníků ministerstva vnitra: „Soudruzi, naším úkolem je vybudovat početnou, kvalitní agenturní informátorskou síť v řadách sekty. Je bezpodmínečně nutno prostřednictvím agentury proniknout do sekty, převzít vedoucí místa, znát dokonale spojení, ...jak konkrétně je sekta ze zahraničí řízena a jak je řízena vedoucími funkcionáři v Československu... Tedy nejenom zavírat, ale důkladně agenturně rozpracovávat... Úkol je těžký, ale splnitelný... A teď, soudruzi, jakým způsobem rozpracovávat? Jedině starým, osvědčeným způsobem, t.j. za pomocí agentury. Mimoto je zapotřebí přistoupit i k rozkladné a profylaktické činnosti v řadách sekty.“ 93
|
|
Marie Müllerová |
Během nesčetného množství pohovorů, které pracovníci StB se svědky ve věznicích i na svobodě vedli, se snažili vystupovat velice důvěryhodně a jednat na téměř až partnerské úrovni, výsledkem čehož bylo, že značnou část SJ (zvláště pak vězněných vedoucích činitelů Společnosti) přesvědčili o upřímnosti svých záměrů. Ve skutečnosti však považovali SJ i nadále za „nejnebezpečnější sektu působící na našem území“ . 97 Především (pomineme-li důvody, o kterých jsem se už zmiňoval v předchozí kapitole) pro znepokojení, jaké komunistický režim projevil nad postojem SJ k volbám v roce 1954. Lze si jistě představit, jaký tlak byl na ministerstvo vnitra průběžně vyvíjen, aby se tato situace ve volbách příštích už neopakovala.
Z dostupných pramenů není zřejmé, nakolik byl postup StB proti SJ určován součinností orgánů vnitřní bezpečnosti dalších zemí východního bloku. Avšak jistě není náhodou, že v těchto zemích začaly být vůči SJ uplatňovány v téže době prakticky shodné metody. Roku 1956 adresoval prezident Společnosti N. H. Knorr svědkům v Polsku obsáhlý dopis platný nejen pro ně, ale zároveň pro SJ „ve všech částech světa“ . Osobně jej obdrželi také někteří čelní představitelé SJ v Československu. V dopise se mimo jiné píše:
„Z informací, které jsem obdržel, vyrozumívám, že polská vláda chce svědky Jehovovy uznat jako jedno z věrovyznání. Obávám se však, že toto věrovyznání by se muselo plně ztotožňovat s komunistickými principy... Dříve než bychom v Polsku cokoli udělali, museli by být bratři, kteří jsou uznáni Společností, propuštěni... Pokud jde o jednotlivce, mají jim být vystaveny pasy, mají jim být povoleny kongresy a mají požívat volnost, jakou mají v Polsku i jiní lidé... Musí jim též vrátit majetek Společnosti, jako jsou sály Království (rozuměj modlitebny SJ - pozn. autora) a jiné věci, které zabavili, aby se ukázalo, že vládě jde skutečně o to, nechat svědky Jehovovy působit jako náboženskou organizaci… Musí nám dovolit organizovat veřejné přednášky, v nichž může být mluveno zajímajícím se osobám o Božím slově, a musí též dovolit, abychom pravidelně pořádali kongresy, což přináleží k naší organizaci. Musí nám dovolit chodit dům od domu, abyste mohli provádět osobní kazatelskou službu, a musí nám být dovoleno stavět sály Království... Musí nám být dovoleno uveřejňovat naši vlastní literaturu založenou na Bibli, a to bez cenzury… Žádáme volné spojení s našimi bratry mimo Polsko... Bylo by bláznovstvím dělat nějaké kompromisy anebo dávat přísliby. ...Kdybychom za účelem být uznáni opustili podzemní činnost a měli přistoupit na kompromisy, byli bychom potom takovými, kteří úplně prohráli. Kdyby svědkové Jehovovi měli být vládou uznáni a měli by kvůli tomu svá měřítka nasadit níže, přineslo by to pak potupu na ně i na celou organizaci... Jestliže to vláda myslí čestně a chce pro nás něco učinit, ať nám to předloží písemně. ...A jestliže některý úředník vlády nechce nic vědět o písemném jednání, můžeme si být zcela jisti, že se jen pokoušejí získat co možná nejvíce informací o organizaci a potom nějakou dobu čekat a provést zničující úder proti svědkům Jehovovým...“ 98
StB však přes toto varování dokázala mnohé ze SJ přesvědčit nejen o tom, že jejich legalizace je pouze otázkou času, ale i tom, že některé jejich po dlouhá léta zastávané postoje nejsou správné. Značnou měrou se na takovémto působení ke změně názorů podílela i Manka, která v tomto směru podle instrukcí StB působila na svého vězněného manžela. Povzbuzeni přístupností, kterou mnozí vlivní SJ při pohovorech projevovali, vypracovali pracovníci StB následující plán: vytipovaní uvěznění svědkové, kteří byli ochotni ve spolupráci s StB odstraňovat z učení Společnosti „extrémy a fanatismus“ , měli být dalšími pohovory získáni k „zanášení těchto tendencí do řad sekty“ . V případě jejich získání měli být propuštěni na podmínku s tím, že „toto jejich využití bude písemně zachyceno v dokumentu před propuštěním“ . 99 Zmíněnými „extrémy a fanatismem“ mysleli pracovníci StB zpočátku opravdu jen některé krajnosti a excesy, ke kterým mezi SJ docházelo. (Někteří SJ například odmítali nosit jakýkoli stejnokroj, vstupovat do JZD, chodit do kina a pod.) Avšak postupně chtěla StB zvyšovat (a také zvyšovala) své požadavky na to, co by SJ v Československu měli či neměli dělat.
Někteří SJ tento záměr StB prohlédli a nabízenou spolupráci okamžitě odmítli, několika to trvalo trochu déle. Jeden ze svědků si například po několika dnech podepsaný závazek o spolupráci nechal pod nějakou záminkou donést a před očima pracovníků ministerstva vnitra jej roztrhal. (Následkem toho pak nejen nešel domů, jak mu bylo přislíbeno, ale nebyl na rozdíl od většiny ostatních svědků propuštěn ani na amnestii v roce 1960.) Někteří však byli ke konci roku 1957 podmínečně propuštěni. Ještě předtím (15. 9. 1957) Bohumil Müller odeslal z valdické věznice dopis Vladimíru Matejkovi, jehož prostřednictvím měl být obsah dopisu předán i ostatním členům organizace:
„Milý brat Matejka, dostal som povolenie, abysom Ti napísal o niektorých problémoch, s ktorými sa v posledných rokoch stretávajú bratia v našej zemi... Jednanie mnohých bratov v dobách volieb do štátnych, krajských a iných úradov, vyhranený postoj k odborovým organizáciám a roľníckym družstvám, a konečne neprípustné prejavy jednotlivcov pri zvestovateľskej službe a vo zhromaždeniach mimo iných ešte zjavov, o ktorých sa zmienim vo svojom liste, to všetko nám oficiálne úrady vytýkajú ako nenormálnosť, z ktorou sa musia príslušníci našej organizácie najprv vyporiadať, aby sa mohlo uvažovať o povoleniu činnosti nášho združenia...“ 100
Müller dále v dopise podrobně rozebírá uvedené problémy a uvádí některé příklady zaslepeného chování mnohých SJ. I když by se mohlo zdát, že obsah i rozumný tón, v jakém je tento dopis koncipován, musel nutně přispět k urovnání některých problémů a nejasností uvnitř organizace, přispěl k pravému opaku. Vladimíru Matejkovi a mnoha dalším, kteří nabízenou spolupráci s StB důsledně odmítali, bylo jasné, že kampaň na odstranění „extrémů a fanatismu“ byla iniciována ministerstvem vnitra, jež neusilovalo o to, aby organizace SJ byla lepší, ale aby v ní postupně získali rozhodující vliv. V citovaném dopise navíc tito svědkové spatřovali nedostatky toho typu, že v Československu například neexistovala zákonná povinnost dostavit se k volbám (jak tvrdil Müller) nebo že ROH bylo nejen odborovou organizací pracujících, ale svým způsobem také nástrojem a pomocníkem komunistického režimu, čemuž odpovídalo i zastoupení Ústřední rady odborů v Národní frontě. Členství v takové organizaci pak chápali (v souladu s tehdejším učením Společnosti) jako výraz podpory politického zřízení, a tedy porušení biblického Ježíšova požadavku oddělenosti od světa. Navíc byli tito svědkové ještě pod vlivem citovaného dopisu N. H. Knorra, který před jakýmkoli jednáním s komunistickými orgány důrazně varoval. A v Československu tehdy objektivně mnohé nenaznačovalo, že by to ministerstvo vnitra myslelo s legalizací SJ opravdu vážně.
V tomto směru také Matejka informoval brooklynské ústředí Společnosti. Stejně tak, ale v poněkud odlišném duchu, učinil i Bohumil Müller. Není bez zajímavosti, že spolupracovnice Manka byla „instruována (rozuměj Státní bezpečností - pozn. autora) tak, aby Knorr nabyl dojmu, že dopis Bohumila Müllera z vězení vyšel jako moták“ . 101
Matejka se snažil navštívit Müllera ve vězení. Tato jeho iniciativa však vyšla naprázdno. Stejně tak Bohumil Müller žádal o mimořádnou návštěvu Matejky ve Valdicích a prohlásil, že „v případě, že se Matejka bude stavět záporně k jeho dopisu, zbaví jej funkce a pověří vedením sekty Hálu“ . 102 Přes proklamovaný souhlas Bezpečnosti však mělo být toto setkání znemožněno. Spolupracovnice Manka byla zároveň instruována tak, aby byl vyvolán dojem, že Matejka odmítá o situaci hovořit přesto, že byl do Prahy pozván. „Celkově bude instruktáž postavena tak, aby Matejka byl vykreslen Müllerovi v nepříznivém duchu, že se neustále staví proti jeho snahám a odstranění extrémnosti... Na základě toho, aby jej zbavil vedení.“
Toto vedení měl převzít Hála, který se „ve spolupráci osvědčil a je ochoten i v budoucnu postupovat dle našich pokynů“ . Na Slovensku měla být Müllerova linie zabezpečena Nahálkou. Manka byla dále úkolována k vypracování dopisu, jehož přesné znění připravila StB. Tento dopis měla přepsat „na schůzce s řídícím orgánem“, dopis jí pak měl být odebrán a vrácen až ve valdické věznici, kde ho „tajně“ předá Müllerovi podáním ruky. Müllerova odpověď měla být předána při další návštěvě, přičemž bylo rozhodnuto, že „pokud bude vyhovovat našim účelům, bude pořízena fotokopie a dopis vrácen Mance s tím, aby jej rozšířila v sektě“. 103 Müller byl jednou týdně navštěvován pracovníky 3. odboru III. správy MV, kteří jej neustále přesvědčovali, že „naše státní zřízení nikomu nebere náboženské přesvědčení“ .
Podle Ročenky 1972 byl koncem roku 1957 zorganizován „výbor společné odpovědnosti“ , jenž byl pověřen dohledem nad dílem SJ v Československu. 104 Počátkem roku 1958 byli další svědkové včetně Jaroslava Hály a Vladimíra Nahálky propuštěni z vězení. Zároveň však došlo k zatčení několika nepohodlných funkcionářů, ve větší míře byly prováděny domovní prohlídky, pohovory, ale především bylo neustále pochlebováno tzv. umírněným členům SJ.
Dne 16. 2. 1958 se v Praze konala porada hlavních představitelů SJ, na níž Matejka přítomným (Januška, Toth, Murin, Nahálka, Šimáně, Hála) sdělil, že „napsal do zahraničí zprávu, ve které uvedl, že Marie Müllerová, Hála, Nahálka a Šimáně jsou kompromisníci, rovněž prohlásil, že s jejich i Müllerovým vedení nesouhlasí“. Matejka vystupoval tak, jakoby byl jediným představeným sekty. Přítomní byli překvapeni jeho jednáním a prohlásili, že „je zbytečné dále provádět porady. Současně se rozhodli, že upustí od další činnosti ve smyslu Müllerova dopisu a nebudou se v sektě vůbec v ničem exponovat.“ 105
Matejka byl ve svém přesvědčení, že jak cesta spolupráce se státními orgány, tak i s tzv. výborem společné odpovědnosti není správná, utvrzován i dopisy, které byly do Československa zasílány bernským zástupcem ústředí Společnosti Alfredem Rütimannem.
V těchto částečně šifrovaných dopisech (získávala je i StB) se mimo jiné píše: „Keď Hála hovorí, že je od BM (Bohumila Müllera - pozn. autora) splnomocnený, tak môžeš povedať, že on nemá žiadne splnomocnenie takéto niečo urobiť, pretože pomery vôbec nepozná a pretože Spoločnosť neprenecháva žiadne splnomocnenie v žiadnom prípade bratovi, ktorý sa nachádza v situácii ako BM, aby viedol dielo... Na nejaké ´ustanovenie´ Hálu a Nahálku netreba brať ohľad. BM nemá vo svojej situácii žiadne splnomocnenie niečo také učiniť. Dúfam, že Ti budem môcť čoskoro poslať od Nikitu (N. H. Knorra - pozn. autora) toho sa týkajúce vysvetlenie. Keby sa títo dvaja bratia pokúsili posadiť na Tvoje miesto, tak by to znamenalo uzurpáciu. Predpokladám, že si nevzniesli žiadne iné argumenty, ako len tie, ktoré uviedol BM vo svojich listoch adresovaných Vám a Nikitovi, takže tu nieje nič nového. Musíš na tom trvať, že si Ty momentálne ten, skrze Ducha Božieho zodpovedný služobník, takže nesmieš Tvoje miesto dobrovoľne opustiť.“ 106
(dopis ze dne 5. 4. 1958)
„ ... Dňa 14. 4. 58 píše môj starší brat (asi Knorr) následovne: ´Obdržal som Tvoj list. Myslím, že je tvoj návrh dobrý, použiť brata J. a M. a môžeš im napísať, že sú poverení dozorom nad dielom... Požiadaj bratov, dať BM vedieť, že ak je vo väzení a väzbe úradov, nemôže jednať ako služobník odbočky, lebo nemôže byť stále informovaný o záležitostiach diela a pretože je vo spojení len s úradníkmi vlády. Mal by od toho upustiť, dať nejakú radu alebo pokyny skrz svoju manželku, alebo niekoho iného, lebo toto zapríčiňuje len poruchy...´ Mám Ti teda hore uvedené oznámiť...“ 107
(dopis ze dne 17. 4. 1958)
„... Možno, že budeme sa musieť zmieriť s rozdelením... Musíme podľa možností ísť hlboko pod zem...“ 108
(dopis ze dne 4. 5. 1958)
Veškeré Matejkovo úsilí navštívit ve vězení Bohumila Müllera a vyjasnit vzniklou situaci bylo marné. Připočteme-li k tomu podivné jednání na podmínku propuštěných svědků za Matejkovými zády, lze si jistě představit, jakou měrou se hromadily nejasnosti, a jak (podle přání StB) rostla vzájemná nedůvěra v řadách SJ. Přes usilovnou snahu (a několikeré urgence z Prahy) kompromitovat Matejku nedosáhly krajské správy MV v Bratislavě a Žilině v tomto ohledu prakticky žádných výsledků, za což byly poměrně ostře kárány. „Je to přinejmenším nezodpovědnost“ , píše se v té souvislosti. 109
Podle zprávy ministerstva vnitra ze dne 6. 3. 1958 obdržela StB od polského ministerstva vnitra fotokopie dopisů ilegálně zasílaných Vladimírem Matejkou přes Polsko do Bernu, ve kterých Matejka podrobně líčí situaci: útoky státu proti organizaci zvenku i zevnitř, „uvědomuje si, že Müllerová je delší dobu ve styku (rozuměj s orgány bezpečnosti - pozn. autora), že Müller má vyzývat ke kompromisu se státem...“ . 110 StB viděla v Matejkově činnosti ohrožení svých dalekosáhlých plánů s organizací SJ, a proto jej 17. 4. 1958 spolu s několika dalšími svědky zatkla. Tuto akci opět doprovázelo množství domovních prohlídek. Rozsudkem Krajského soudu v Bratislavě ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu v Praze byl 26. 9. 1958 Vladimír Matejka odsouzen k osmi letům odnětí svobody (odseděl si je bezezbytku) a ztrátě čestných práv občanských. Proces byl opět tajný. I ve věznici byl na Matejku nasazen agent a jeho cela byla odposlouchávána. 111
Při studiu materiálů ministerstva vnitra jsem ve zprávě z první poloviny roku 1958 narazil na zmínku, myslím, dosti zásadního významu: „Knorr zaslal agentovi Mance dopis, ve kterém mu sděluje, aby Müllerovi vyřídil, že má uvažovat o zřeknutí se odpovědnosti a vztahu ke společnosti. Dopis je psán v tom směru, že Müller je zbaven funkce vedoucího pro ČSR. O tomto dopise na náš zásah ví jen Manka. Ovšem není vyloučeno, že Knorr mohl stejný dopis zaslat na jinou osobu v ČSR. Dosud však takovýto poznatek není zjištěn a Müller se stále domnívá, že je Knorrem pokládán nadále za vedoucího sekty v ČSR.“ 112
Z toho, jak se události dále vyvíjely, je zřejmé, že o dopise se patrně nikdo další nedozvěděl, a později se na něj raději úplně zapomnělo. Roku 1960 byl totiž Bohumil Müller z vězení propuštěn a aktivně se zapojil do vedení organizace. 113 „Projevuje se velmi kladně“ , 114 napsali o něm v té souvislosti pracovníci StB.
Značné těžkosti však pracovníkům ministerstva vnitra působil Jaroslav Hála. V říjnu 1957 byl ve věznici na Mírově získán pro spolupráci, v důsledku čehož mu byl (oficiálně ze zdravotních důvodů) přerušen výkon trestu. „Zpočátku se projevil kladně, souhlasil s Müllerovou linií, později se však začal projevovat jako alibista , a z náboženských důvodů odmítl spolupracovat. Současně vyzradil spolupráci dalším funkcionářům sekty a svým jednáním docílil toho, že někteří spolupracovníci se k nám staví nedůvěřivě a nesdělují nám konkrétní poznatky.“ Následkem toho byl z rozhodnutí StB nejprve „přemístěn do sanatoria, aby nemohl působit“ , a poté „povolán k výkonu zbývající části trestu“ . 115 Myslím, že není od věci uvést na tomto místě vzpomínku Jarmily Hálové, publikovanou v časopise Probuďte se!:
|
|
Jarmila a Jaroslav Hálovi (Pro zvětšení klikni) |
Obě jsme mu napsaly, že důvěřujeme v Boha, a snažily jsme se ho povzbudit. Uplynulo několik týdnů, a přišel další dopis, ještě více zarážející. ´To určitě nepsal on´, řekla zase jeho matka. Ale rukopis a některé výrazy rozhodně vypadaly jako jeho. Pak už jsme žádný dopis nedostaly a nebyly nám ani povoleny návštěvy.
Také Jára dostal podobně znepokojivé dopisy, údajně od nás. Matčiny dopisy byly plné výčitek, že ji v jejím stáří nechal samotnou, a z mých čišela rozmrzelost, že na něho budu muset čekat tak dlouho. Rukopis a některé charakteristické výrazy - to vše bylo jakoby naše. Járu to zpočátku také rozrušilo, ale pak došel k přesvědčení, že jsme ty dopisy nemohly psát my.
A pak se stalo, že se u nás objevil neznámý muž, přinesl nějaký balíček a zmizel. V balíčku byly desítky lístků cigaretového papíru, které byly popsány droboučkým rukopisem. Jára na ně opsal ty dopisy, které jsme mu údajně psaly my, a přidal k tomu mnoho dalších svých vlastních necenzurovaných dopisů. Z vězení to všechno propašoval jeden propuštěný vězeň, který nebyl svědkem Jehovovým, a my jsme pak pocítily nepopsatelnou úlevu a vděčnost Jehovovi. Kdo vymyslel ten ďábelský pokus zlomit naši ryzost, to jsme se nikdy nedozvěděli.
Později směla Járu navštěvovat jeho maminka. Vždy jsem je doprovázela až k vězeňské bráně. Vzpomínám si, s jakou odvahou tato drobná, křehká žena jednala. Vězeňský dozorce ji stále hlídal, ale ona přesto vždy dokázala vsunout synovi do ruky maličký balíček s literaturou v podobě miniaturních fotokopií. Kdyby se na to přišlo, nesl by těžké následky především její syn, ale ona se spoléhala na Jehovu. Věděla, že duchovní zdraví je ze všeho nejdůležitější.“ 116 Hála byl propuštěn na amnestii v roce 1960, o deset let později pak zemřel ve svých 48 letech.
O určité nedisciplinovanosti nebo možná přílišné iniciativnosti některých pracovníků Bezpečnosti svědčí následující zpráva z 29. 12. 1958: „Jednotlivé krajské správy, přesto, že obdržely pokyn, aby bez vědomí III. správy ministerstva vnitra neprováděly žádné profylaxe a realizace, příkaz nedodržují, a tím práci ztěžují.“ Kupříkladu po zatčení jistého svědka - „müllerovce, který v tomto duchu působil na 330 členů“ , byla „agentura pohoršena“ , načež byl dotyčný okamžitě propuštěn. Jako jiný příklad nezodpovědného jednání je vzpomenuto Okresní oddělení Ministerstva vnitra v Handlové, jehož pracovníci zadrželi dva SJ a „při výslechu použili orgánové fyzického násilí (tloukli obuškem přes nohy)“ . 117
Zpráva ministerstva vnitra, datovaná dnem 25. 6. 1959, hovoří o tom, že agenti Teolog, Adam a Miro - členové vedení sekty - „budou řízeni k tomu, aby měli na další vývoj naprostý vliv, a její činnost usměrňovali podle našich pokynů“ . Ze zprávy dále vyplývá, že než bude nová literatura Společnosti dána k dispozici členům organizace, bude nejprve „předána k posouzení“ ministerstvu vnitra. 118
K 7. 11. 1959 se vztahují další zajímavé informace, podle kterých se například Teolog obrátil na Adama, zda je ve spojení s StB. Ten řekl, že není, načež byl Teologem požádán, aby spolupráci neodmítal, protože „pracovníci ministerstva vnitra mají právo, aby o činnosti sekty byli informováni“ . Se značnou nevolí posléze Bezpečnost přijala fakt, že agenti Adam, Amon, Teolog, Union a Miro byli vzájemně dekonspirováni, protože i když „pokračují ve své činnosti dle pokynů, hrozí nebezpečí, aby se předem nesmluvili, jak s námi mají hovořit“ . 119
Stěžejní problém pak Bezpečnost spatřovala ve „vydávání svědectví (rozuměj v kazatelské službě SJ) zakořeněném vlivem Matejky“ . Když bylo toto rozebráno s agenturou (vedením organizace), bylo pracovníkům StB sděleno, že „pokyn ke zvýšené aktivitě nevydali, a ten člen, který tak jedná, v případě postihu si musí být vědom toho, že jej k tomu nikdo nenabádal“ . Výše uvedený „problém“ ve spojení s marnou snahou StB zjistit přesně, jakou cestou je k nám ze zahraničí zasílána literatura Společnosti, kým a kde je rozmnožována, vedl k tomu, že StB přestávala být vůči svědkům benevolentní. Provedla například „důkladnou prověrku všech agentů z vedení“ a znemožnila, aby jistá svědkyně, jejímž prostřednictvím měl Teolog do NSR zaslat Společnosti zprávu o činnosti, nedostala výjezdní povolení. „Teologovi však bude sděleno, že jsme dělali vše pro to, aby povolení dostala.“ 120 Tyto vzájemné neshody však rozvíjející se spolupráci zatím vážněji neohrozily.
Rok 1960 přinesl vedle amnestie, na základě které byla většina vězněných SJ propuštěna na svobodu, i květnové vydání Služby Království (připomínám, že se jedná o periodikum SJ, vydávané pro vnitřní potřeby). Toto zvláštní vydání obsahovalo článek s názvem „Československo“, který napsal Teolog pod přímým vedením StB. Článek mnohé svědky přesvědčil o tom, že československé vedení Společnosti Strážná věž je spíše než pod vlivem brooklynské centrály pod vlivem III. správy ministerstva vnitra: „...všimneme-li si podrobně posledních dvou let, musíme uznat, že pro nás nastalo příznivější období. V čem vidíme tuto zlepšenou situaci...? Je to především proto, že jsme se nijak nevyhýbali možnosti pohovořit si - pokud to bylo jen trochu možné - o nás, o našich názorech, prostě vzali jsme si za úkol, aby například ti, kteří by měli rozhodovat o naší budoucnosti, mohli si o nás učinit své závěry přímo, bez zprostředkování takových osob nebo korporací, které by nebyly nakloněny naší existenci. ...
Nám všem je jasné, že nemůžeme přestat být kazateli dobrého poselství o Božím Království, které je v plné činnosti. Ale mnoho záleží na tom, jak si v tomto svém poslání počínáme, majíce na paměti zřízení, v němž žijeme. ...Ale přece se nacházeli v našich řadách jednotlivci, a musíme zdůraznit, že to byli jednotlivci i na vedoucích, tedy zodpovědných místech, kteří si ne dost včas a s celou vážností uvědomili, že jejich počínání přivodí jen újmu celému našemu dílu. V důsledku takového nesprávného postoje se dostávali do konfliktu se zákonnými ustanoveními a museli za takové názory nést i zodpovědnost. Výsledek? Zbytečné tresty na svobodě...
Nemuselo docházet k jistým procesům, ani ne k tomu, který probíhal před dvěma léty v Bratislavě. Při tomto bodu nutno poznamenat, že počínání některých bratří, majících způsoby jednání jako výše uvedená, nenacházelo nikdy souhlas a schválení širokého okruhu ostatních zvěstovatelů, a už vůbec ne u vedoucího sboru Společnosti...
Závěrem chtěli bychom shrnout, že odstraníme-li z naší strany - i když se to týká pouze jednotlivců - všechny nežádoucí jevy, které v minulosti měly za následek nepříznivé důsledky, potom můžeme očekávat, že i naše zřízení by posuzovalo takové naše počínání jen a jen kladně.“ 121
Tento článek byl jednak jakýmsi vyvrcholením výše popsaného vývoje organizace SJ v Československu, jednak také jednou z hlavních příčin toho, že část fundamentalisticky založených svědků, která se od nového vedení organizace začala v předchozích dvou letech distancovat, byla v tomto postoji utvrzena. Podle odhadů se z celkového počtu asi 5000 SJ v tehdejším Československu oddělilo něco kolem 1200 osob. 122 Pomineme-li způsob stylizace článku, který do té doby v literatuře svědků prakticky neměl obdoby, dotklo se mnoha SJ především tvrzení, podle kterého vlastně většina těch, kteří se v minulosti ocitli ve vězení, zde trpěla ne pro své náboženské přesvědčení, ne pro svůj morální postoj, ale v důsledku vlastní hlouposti, nebo toho, že odmítli vypovídat proti svým spoluvěřícím či nechtěli podepsat závazek spolupráce se Státní bezpečností.
 - Svědkové Jehovovi v ilegalitě (1948-55) |
SJ od roku 1960 do současnosti -  |
NÁBOŽENSKÁ SPOLEČNOST A STÁT - Historie svědků Jehovových v Československu - zpět na OBSAH
© Straznavez.CZ, www.straznavez.cz