NÁBOŽENSKÁ SPOLEČNOST A STÁT
Historie svědků Jehovových v Československu
Branislav Martinek
Svědkové Jehovovi od roku 1960 do současnosti:
|
|
Bohumil Müller s manželkou a dalšími - 70.léta (Pro zvětšení klikni) |
Na návrh Bohumila Müllera bylo dohodnuto, že dosavadní vedení sekty nebude měněno a on nepřevezme funkci vedoucího, dokud nebude schválen ústředím v Brooklynu. Prostřednictvím svědkyně Kettnerové byl proto zaslán do Brooklynu dopis, na nějž Knorr písemně neodpověděl, pouze vzkázal, aby Januška ve funkci nadále setrval a aby mu byl Müller účinně nápomocen. Brzy nato však měl převzít od Janušky vedení, čímž se změnil charakter činnosti komitétu - převážná část vlivu přešla na Müllera jako jednotlivce.
Ze zprávy datované k 31. 10. 1960 123 vyplývá, že „Básník a Teolog kontrolují (rozuměj cenzurují - pozn. autora) a předkládají“ pracovníkům ministerstva vnitra články, které následně vycházely v časopisech SJ. Přesné hlášení o výsledcích činnosti svědků v Československu bylo do Brooklynu odesláno poté, co je Teolog předložil k souhlasu, a také s vědomím ministerstva vnitra. Ze zprávy dále vyplývá, že Müller se spolu s pětičlenným vedením organizace usnesli na tom, že ti svědkové, kteří budou setrvávat na předchozí linii, tedy vlastně nebudou souhlasit s kurzem, který nové vedení pod vlivem StB nasadilo, budou z organizace vyloučeni.
|
|
Ukázka samizdatové Strážné věže č.11, 1965 (Pro zvětšení klikni) |
Všechny výše uvedené skutečnosti se pak staly charakteristickými pro vývoj organizace SJ i v následujících letech. Ti svědkové, kteří se distancovali od stávajícího vedení, považovali stále za směrodatné pokyny, jež vyplývaly z citovaných dopisů N. H. Knorra a A. Rütimanna. Sami si v zahraničí obstarávali literaturu Společnosti, překládali ji a rozmnožovali. V domnění své vlastní „pravověrnosti“ byli utvrzováni faktem, že v „jejich“ Strážných věžích vycházely v původní podobě články, které byly v časopisech vydávaných Müllerovým vedením cenzurovány. Články buď chyběly úplně, nebo byly upraveny tak, že neobsahovaly žádné zmínky, jež by se jakkoli dotýkaly komunistické ideologie, zachovávání politické neutrality či otázky transfúze krve.
Již po zatčení Matejky se však v tzv. opozici začaly objevovat značné rozpory. Její představitelé - M. Suchoň, který začal uznávat podřízenost státní moci, a Kováč - se vzájemně ze sekty vyloučili. Hlavní pomoc očekávala opozice od vedení ve formě dopisu N. H. Knorra, avšak když se jí této podpory nedostalo, pozbyla víceméně svého vlivu a členům odštěpeným od oficiální organizace zůstal jen pocit ukřivděnosti. Přestože činnost této skupiny svědků byla v důsledku její izolace víceméně paralyzována, neztratila o ni StB zájem. Na základě stávající situace si totiž vytýčila následující úkoly: „1) I nadále udržet rozdělení sekty v ČSSR na uvedené směry, čímž je do určité míry snížena aktivita sekty. 2) Prohlubovat rozpory mezi oběma směry v sektě i z hlediska jejich věrouky. 3) Z opoziční části se pokusit odstranit extrémy a protistátní tendence.“ 124
Mohlo by se zdát, že brooklynské ústředí společnosti Strážná věž bude stát za svými dosavadními tvrzeními (připomeňme například jen Knorrovy zmínky o nepřípustnosti jakékoli cenzury nebo kompromisů, jež by pro SJ znamenaly naprostou prohru). Ale opak je pravdou. Dosvědčuje to oficiální dopis N. H. Knorra, zaslaný československým svědkům v prosinci 1961: „…Zprávy, které ke mně došly, svědčí o tom, že většina bratrů v Československu zachovává teokraticky svou křesťanskou jednotu, ale několik málo jich pro omezené možnosti spojení připustilo, aby pověsti a klevety vyvolaly v jejich myslích otázky, které měly za následek, že někteří opomněli spolupracovat nebo odevzdávat své zprávy o službě. To může vést pouze do neštěstí a těžkostí, což se již také stalo. Proto Vám píši, abych Vám oznámil, že Společnost uznává bratra A. Janušku a B. Müllera a bratry, kteří s nimi spolupracují, za odpovědné křesťanské dozorce v Československu... Můžeme sice klást otázky, ale nikdy bychom neměli připustit, aby nás vedly k unáhlenému jednání, abychom se odvrátili od ustanovených dozorců a pokoušeli se strhnout za sebou následovníky. ...Ti jednotlivci, kteří se oddělili byli právem napomenuti..., neboť je nesprávné tvořit sekty nebo působit rozdělení...“ 125
Svědkové, jež i přesto odmítali dále spolupracovat s československým vedením Společnosti, byli označeni jako buřiči, sektáři či disidenti, a ze sborů SJ byli vyloučeni. Stejně tak i ti, kteří se nechtěli tvářit, jako by vše bylo v nejlepším pořádku. Vylučováni byli nejčastěji pro sektářství, styky s někým vyloučeným nebo pod nějakou jinou záminkou, jež se vždy našla. (Vladimír Matejka byl vyloučen nedlouho po svém návratu z vězení v roce 1966.) Je zajímavé, že stovky těchto „sektářů“ to neodradilo a dál se považovali za svědky Jehovovy (tedy za „ty pravé“), dál pokračovali ve své dosavadní činnosti. A i když se v průběhu let mnozí k „oficiální“ organizaci vrátili, mohli se ti, kteří ve svém postoji setrvali, dočkat roku 1989 opět obratu o 180 stupňů, jenž vzhledem k nim brooklynské ústředí učinilo tím, že tyto svědky opět přijalo za své, jako by se nic nestalo.
Podívejme se však nejprve, jaký vývoj v šedesátých letech zaznamenali SJ pod Müllerovým vedením. Informační bulletin ministerstva vnitra charakterizoval situaci do roku 1963 takto: „...Naše záměry se postupně realizovaly a z velké části byly splněny. Tím vznikla situace, že se členové sekty v určité míře zúčastňují voleb, vstupují do masových organizací a při svých jednáních nekritizují usnesení strany a vlády. Bylo dosaženo i toho, že literatura, která je k nám dopravována ze zahraničí, je po stránce obsahové upravována a nevyskytují se v ní závadné pasáže. ...Tento proces se v sektě neobešel bez vnitřních rozporů. Ty způsobily, že se menší část sekty odštěpila od současného vedení a nadále zastává a propaguje staré extrémní názory. ...V převážné části sekty došlo ke značným změnám. Většina členů byla odpoutána od nepřátelské činnosti a zabývá se jen činností náboženskou. ...“ 126 Pisatel článku nakonec dochází k závěru, že „dosavadní formy a metody práce použité orgány MV proti činnosti sekty jsou nepostačující. Jenom náš postih - tj. realizace, prevence, profylaxe - nemůže omezit aktivitu jehovistů a působit, aby vliv sekty na obyvatelstvo byl co nejmenší“ . Vedle nutnosti setrvání na dosavadním postupu byl proto vytyčen i cíl „zapojit ostatní složky veřejného života“ do boje proti SJ. Tedy národní výbory, církevní tajemníky, ROH a další masové organizace, pracovní kolektivy...
Svým způsobem se vlastně opět jednalo o změnu taktiky ministerstva vnitra. Co k ní vedlo? Podle mého soudu poznání odpovědných orgánů, že i když vůči SJ dosáhly jistých úspěchů, nedokáží se svědků ani zbavit, ani zcela potlačit jejich činnost, nýbrž nad nimi pouze udržovat alespoň částečnou kontrolu a jejich působení do určité míry tlumit.
Za příklad omezování činnosti svědků lze považovat i článek, otištěný svědky roku 1964 ve Službě království: „Uvaž, že nemáme povolenou činnost a že je naprosto nevhodná organizovaná kazatelská práce ve veřejných obvodech, jako například v parku, na ulicích, v nemocnicích a podobně. ...To nejsou pro nás jistě vhodné způsoby předkládání evangelia, a kdyby se používaly, způsobily by organizaci dříve nebo později vážné komplikace. A žádný upřímný bratr zajisté nechce zapříčinit něco takového. ...Pro studium se zájemci nepoužívejte publikací, které byly vydány před rokem 1958. ...Pokud při domácích studiích Bible používáte Strážnou věž, pak vám radíme, abyste nepoužívali starší vydání než z roku 1958...“ 127
V září 1964 připravila StB ve spolupráci s polskými bezpečnostními orgány akci „Armagedon“, jejímž cílem bylo v prvé fázi zjistit a prověřit současnou situaci a rozsah rozporů v opoziční skupině SJ, v další etapě pak na základě výsledků předat prostřednictvím spolupracovníka „Armagedona“ Suchoňovi falzifikát dopisu prezidenta Knorra, „což by bylo určitou pobídkou k udržení činnosti opozice a tím i stabilizace v rozdělení sekty“ . Následujícího roku pak byla připravena další akce s příznačným názvem „Opozice“. 128
|
|
Ukázka samizdatové Strážné věže č.14, 1967 (Pro zvětšení klikni) |
SJ se snažili při svém „ilegálním“ působení užívat jakési konspirační metody. Například stále obměňovali termíny svých shromáždění, konajících se nejčastěji v bytech svědků, nepřicházeli sem a neodcházeli najednou, ale nenápadně postupně. Avšak nebylo jim to mnoho platné. StB o nich stejně věděla prakticky vše. Pokud neměli pracovníci ministerstva vnitra informace přímo od vedoucích činitelů SJ a svých dalších spolupracovníků v řadách svědků, našlo se vždy dost takových lidí, kteří rádi napsali udání nebo anonymní dopis. Podotýkám, že Bezpečnost získávala i odbočce Společnosti adresovanou korespondenci, která byla vedení zasílána tzv. „sborovou poštou“. To znamená prostřednictvím „spolehlivých“ svědků, majících v organizační struktuře SJ význačné postavení.
Z nepřeberného množství takto získaných jmen a adres svědků vybírala StB jedince, se kterými byly následně vedeny „profylaktické pohovory“ . „Předpokládáme, že se nám podaří dostat z vlivu sekty kolísavé členy. U starých aktivních sektářů sledujeme profylaktickými pohovory narušit jejich činnost v sektářské práci.“129 Profylaktický charakter měla také v této době však už jen sporadická zatčení svědků, kteří nebyli spolupráci s bezpečnostními orgány nakloněni. Těmito akcemi nesledovali pracovníci ministerstva vnitra ani tak nějaké konkrétní okamžité výsledky, ale spíše jim šlo o to ukázat „kdo je tady pánem“.
V Rozboru činnosti sekty SJ ze dne 20. 6. 1966 se objevuje úvaha o povolení sekty, které by však mělo být podmíněno mimo jiné úpravou rozsahu i obsahu literatury a jejího rozšiřování, stejně jako nepřistoupením na navrácení bývalého majetku organizace, který jí byl v době zákazu konfiskován. 130
V rámci „ideologického boje materialistického charakteru“ začaly od poloviny šedesátých let ve větší míře vycházet v tisku články zabývající se SJ. Byl však kladen důraz na nutnost „vyvarovat se polemiky s názory SJ, protože takový článek by spíše mohl vzbudit zájem o bádání bible“ . Ministerstvo vnitra proto vidělo potřebu spíše takových článků, „které by vědecky dokazovaly neopodstatněnost a škodlivost náboženské ideologie, a jež by se jen okrajově zmínily o zhoubnosti sekty“ . Ve zprávě z 13. 6. 1966 se hovoří o tom, že „na převážné části otiskovaných materiálů se podílejí i pracovníci ministerstva vnitra“ . 131
Značný ohlas vyvolal příspěvek Edy Kriseové otištěný v Mladém světě pod názvem „Svědci Jehovovi“. 132 I když je tento článek poněkud zaujatý, obsahuje i některé zajímavé postřehy ( „víru svědků Jehovových motivuje cit“ ). Hlavně je z něj však patrné, jak obrovskou měrou se změnil náhled na SJ. Zatímco v padesátých letech se o nich raději buď nemluvilo vůbec, nebo byli prezentováni jako krajně nebezpeční špióni a vrahové, nyní byli ukázáni spíše jako lidé, kteří potřebují pomoc.
O rádobyuměleckých ambicích některých pracovníků StB svědčí námět na televizní film zaměřený proti SJ s názvem „Podaná ruka“. 133 O jak „hodnotný“ příspěvek naší socialistické kultuře se mělo jednat, je zřejmé z následujícího: „Těžiště příběhu spočívá v boji tří sil (sekty, měšťáka a pokrokového dělníka) o získání Borovici (člověka, který se stal členem sekty - pozn. autora) na svou stranu. Každá z nich zaujímá k náboženskému fanatismu vlastní stanovisko. Borovica pozvolna poznává, kdo mu podává ruku s nejlepším úmyslem. ...Pracně se dostává k poznání smyslu života. Nenachází jej ani v činnosti pro království na onom světě, ani v opojení z nedovoleného milování členky sekty Hokešové, ale v každodenní práci pro dobro celku a tím i pro svou budoucnost, kterou chce znovu budovat...“ Z celého obsahu stojí za zmínku snad jedině milostná scéna, kterou autor pojal na způsob červené knihovny ( „...dám ti byliny proti touze...“ ), a při níž se cizoložící Borovica s Hokešovou oslovují „bratře a sestro“ .
Plán práce ministerstva vnitra na rok 1967 počítal se zvýšenou aktivitou při postupu proti SJ, protože „v poslední době lze pozorovat v rozpracování SJ stagnaci“ . 134 Pražské jaro 1968 přineslo mimo jiné i výrazné změny ve vztahu státu k organizaci SJ. Podle vyjádření ministerstva kultury a informací z 29. 7. 1968 „došlo v červenci 1968 k zahájení jednání mezi sekretariátem pro věci církevní a představiteli svědků Jehovových o možnostech legalizace“ . 135
Ve stejné době byl také uložen do archivu ministerstva vnitra tzv. objektový svazek (soubor písemností a dokumentů), týkající se SJ. Toto bylo zdůvodněno tím, že „současné zaměření práce StB podstatně mění celý charakter rozpracování“ . 136 Jen na okraj: roku 1970 byl tento objektový svazek „ze studijních důvodů“ vyzvednut, a o dva roky později znovu uložen, kromě podsvazku č. XIII. Ten byl „přiložen k nově založenému svazku, který je veden na příslušné správě MV“ . V roce 1980 byl objektový svazek 451 zařazen do tzv. H (historického) fondu. Úložní doba byla v roce 1982 prodloužena do roku 2000. „Komise tak rozhodla vzhledem k tomu, že materiály obsahují nepřátelskou činnost zakázané náboženské společnosti, a formy a metody práce StB při jejím odhalování v naší vlasti.“
V souborné zprávě s názvem „Činnost náboženské sekty SJ v ČSSR“ z roku 1973 se píše: „V srpnu 1968 se Ján Drahoš a Vladimír Matejka zúčastnili konference SJ ve Vídni, kde chtěli navázat styk s ústředním vedením a informovat o rozporech uvnitř sekty v ČSSR. Ústřední vedení Drahoše a Matejku nepřijalo s doporučením, aby se podřídili vedení Bohumila Müllera v Praze. ...Na zvýšení aktivizace činnosti sekty SJ má vliv i cesta vedoucího sekty Müllera na kongres, pořádaný ústředím sekty v Brooklynu v létě 1969. Po návratu Müllera z USA se v jednotlivých střediscích sekty všeobecně upevnila kázeň, intenzivněji a důsledněji je prováděno školení a došlo k výměně staré neaktuální literatury za novou. ...V lednu 1970 proběhlo na ministerstvu kultury jednání s vedoucím sekty Bohumilem Müllerem, jehož cílem bylo získat názor vedení sekty na eventuální povolení její činnosti za předpokladu splnění určitých podmínek. Jednání nemělo kladného výsledku, neboť vedení sekty reprezentované Müllerem nebylo ochotno přistoupit na jakékoliv podmínky s tím, že nestrpí vážné zásahy do organizace a činnosti sekty.“ 137
Zdá se, že návštěva Bohumila Müllera ve Spojených státech měla za následek ochladnutí vztahu mezi SJ a státní mocí. Otázkou však zůstává, jaký byl v následujících letech normalizace další vývoj vlastní spolupráce představitelů SJ s Bezpečností. Jisté je, že dále existovala. Pro druhou polovinu sedmdesátých let si pracovníci ministerstva vnitra mimo jiné vytkli následující úkoly: „Ve větší míře než dosud se zaměřit na vytváření rozporů a zesilování vzájemné nedůvěry v sektě s využitím zpravodajských dezinformací přes speciálně pro tuto otázku vybudovanou agenturu. ...Prostřednictvím stávající agentury ovlivňovat jednotlivé funkcionáře v sektě k loajálnímu vztahu ke státu.“ 138
Vedení SJ i nadále poskytovalo ministerstvu vnitra informace a přijímalo od něj některé pokyny a doporučení. Snažilo se vést členy organizace tak, aby svou činností nezavdávali orgánům Bezpečnosti příčiny k represivním opatřením. Svědkové byli ve Službě Království neustále upozorňováni na nepřípustnost dovážení literatury Společnosti ze zahraničí (rozuměj necenzurované literatury), nebo nevhodnost jakéhokoli kritizování ekonomické situace státu či politických poměrů. Stejně tak byli vedeni k tomu, aby v žádném případě nebyl jejich vztah ke státním orgánům - zvláště při jednání s nimi - „řízen nějakou bojovností“.139
Teprve v osmdesátých letech se SJ opět vrátili ke stanovisku, že účast ve volbách je porušením křesťanské neutrality. Větší problémy svědkové státu nedělali ani svým postojem k vojenské službě. Buď odcházeli místo toho pracovat do dolů, nebo si (zjevně většinou podvodně) obstarávali „modré knížky“. Podle údajů ministerstva vnitra bylo 83,3 % (!) mužů - svědků držiteli tohoto dokladu. 140 Někteří „umírnění“ svědkové dokonce vojenskou službu neodmítali. 141 V roce 1980 vedoucí představitelé SJ oficiálně zažádali o registraci, která však byla zamítnuta.
Herbert Adamy, jenž byl pověřen koordinací výroby literatury pro celé Československo, ve svých vzpomínkách uvádí: „Od roku 1975 dostávala výroba naší literatury již v mnoha ohledech průmyslový charakter. …, a tak jsme v roce 1980 mohli konstatovat: Nyní máme řadu ilegálních tiskáren na výrobu naší literatury, kde pracuje několik set pracovníků.“ 142. Podle Adamyho SJ v Československu sami vyrobili celkem 250 ručních cyklostilových strojů, z nichž několik desítek expedovali i svědkům do Rumunska. Vedle toho dokázali vyvinout a vyrobit i 11 ofsetových strojů s rotačním nakladačem papíru, který byl řízen elektronickým procesorem. Jen náklady na prototyp přesáhly částku 2 miliony korun. Jeden takovýto stroj dokázal vytisknout 11 000 kvalitních stránek za hodinu. Na konci sedmdesátých let začali s budováním neobyčejně důmyslných podzemních prostorů, jejichž výsledný počet byl 14. Popisuje je takto:
„Pod domem se vybudovalo podzemí o velikosti 30 až 80 m 2 , v několika případech i větší. Provedla se izolace proti vodě a tepelná izolace a vybudovala se klimatizace. Vstup do podzemních prostor byl obyčejně umožněn výtahem.Například: Postavil jste se někde v domě na vyhrazené místo, s kterým jste musel být předem dobře
seznámen, dotkl jste se ukazovákem své ruky určeného bodu na zdi, tím jste vyslal signál, a část podlahy, na které jste stál, začala sjíždět i s vámi do podzemí. Vystoupil jste z výtahu; podlaha se vrátila na své původní místo, a vy jste se ocitl v podzemí. Stěny tu byly často obloženy dřevem, a vůbec tu bylo příjemné pracovní prostředí. Co ale když přišel na návštěvu do domu někdo cizí a v podzemí se pracovalo? Automatický bezpečnostní systém okamžitě informoval pracovníky v tiskárně a nastoupil režim zvýšené opatrnosti. Taková tiskárna musela mít i sociální zázemí. …Později jsme museli ještě u každé tiskárny, do celé plochy stropu, instalovat ochranu proti vyhledávání podzemních objektů speciálními přístroji.“ 143 SJ do roku 1989 vyrobili ve svých tiskárnách „mnoho miliónů časopisů“ . Měli i školicí středisko, 16 velkých knihvazačských dílen vybavených vším strojním zařízením a několik desítek malých vazáren vybavených jednodušeji. Mimoto nakoupili i automobily, v nichž byly vybudovány skryté prostory a dokázali do republiky dopravit z Rakouska moderní kopírku značky Minolta. Podle Adamyho bylo vše financováno z „dobrovolných příspěvků“ členů organizace a ani dary ze zahraničí nebyly potřebné (!!!).
Herbert Adamy
Roku 1983 pracovníci StB konstatovali následující: „Protože získaná agentura z prostředí SJ se ve většině případů jeví jako neseriózní, je třeba ve zvýšené míře přistupovat k podstavám agentury. Jde sice o náročnější a dlouhodobější formu pronikání do sekty, ale ve svém důsledku efektivnější a účinnější. U vybraných funkcionářů sekty se nadále jeví jako účelné provádění nucených kontaktů a jejich prostřednictvím ovlivňování členské základny a ověřování dopadu námi prováděných opatření.“ 144 Zvláštní symbióza, která se v průběhu let mezi StB a organizací SJ vytvořila, získávala postupně poněkud formální charakter. O tom, že však byl tento vzájemný vztah vymezen úzkými hranicemi, svědčí článek Jiřího Margolia, otištěný roku 1987 v časopise Signál. 145 Jedná se o reportáž z akce Bezpečnosti, při níž byly v jednom dni zlikvidovány dvě „tajné“ tiskárny SJ jako odplata za to, že jistý svědek Jehovův oponující československému vedení Společnosti obeslal nejvyšší místa státního a stranického aparátu ČSSR „otevřenými dopisy“, v nichž poukazoval mimo jiné na některé konkrétní případy porušování lidských práv komunistickým režimem. Následné vyšetřování a pátrání po původci dopisů se neslo v duchu součinnosti orgánů státní moci a čelných představitelů SJ.
|
|
Pozemní tiskárna v podzemí domu (foto z publikace "Byl jsem manažerem ilegální továrny") (Pro zvětšení klikni) |
Lze pominout skutečnost, že v době, kdy si i vydavatelé oficiálního tisku stěžovali na nedostatek papíru, si členové zakázané náboženské organizace dokázali „z dobrovolných příspěvků“ obstarat tuny a tuny papíru. Lze pochopit i jistotu, s jakou pracovníci celou akci provedli. Jak je však možné, že byli potrestáni pracovníci tiskárny, a ne ti, kteří vše organizovali a financovali? Že by StB nevěděla o koho se jedná?
Milton
Henschel
Jaké byly širší souvislosti a co vše stálo v pozadí faktu, že SJ v Československu jako oficiálně zakázaná náboženská sekta nakonec vyvíjeli za víceméně nečinného přihlížení státu tak rozsáhlé aktivity, zůstává zatím zahaleno rouškou tajemství. Jistě to nebylo proto, jak tvrdí Herbert Adamy, že StB o SJ „nevěděla nic“146. Dne 20. prosince 1988 se dokonce v salónku hotelu Forum v Praze konala schůzka členů ústředí SJ s vedoucími pracovníky ministerstva vnitra. Společnost zde zastupovali Milton G. Henschel a Theodore Jaracz z vedoucího sboru a Willi Pohl z odbočky v Německu. 147
Theodore
Jaracz
Podivné soužití SJ se Státní bezpečností ukončil rok 1989. StB byla zrušena a svědkové nyní mohli v Československu působit naprosto svobodně. Nato byly také vedoucím sborem požádány poslední zbytky svědků, distancující se od československého vedení, aby se spojily s ostatními sbory, třebaže je ústředí organizace dlouhá léta označovalo jako sektáře a buřiče.
Registrace
Dne 12. 1. 1990 podal přípravný výbor Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi (NSSJ) žádost o registraci. Vzhledem k tomu, že tato žádost byla podána před schválením zákona č. 308/1991 a zákon ČNR č. 161/1992 Sb. o registraci náboženských společností a neobsahovala většinu náležitostí požadovaných uvedenými zákony, byl přípravný výbor požádán, aby podal novou kvalifikovanou žádost. 148 Správní řízení ve věci registrace bylo tedy zahájeno až 15. 9. 1992. Prostřednictvím odboru evidence pobytu obyvatel provedlo ministerstvo kultury namátkovou kontrolu tisíce rodných čísel z desetitisícového seznamu přiloženého k návrhu na registraci. Tato kontrola však vykázala větší počet závažných chyb. Z tohoto důvodu prodloužilo ministerstvo kultury lhůtu správního řízení. 149 Dne 28. 6. 1993 zaslal ředitel odboru církví ministerstva kultury přípravnému výboru Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi dopis, v němž byly položeny tři otázky. První zněla: „Učí NSSJ, že rodič - člen NSSJ má bránit poskytnutí transfuze krve svému nezletilému dítěti v případě, kdy neposkytnutí transfuze může podle vyjádření ošetřujícího lékaře způsobit dítěti poškození zdraví nebo smrt?“ Druhá otázka se týkala vojenské služby: „Učí NSSJ, že člen NSSJ nemá nastoupit a vykonávat vojenskou základní, případně náhradní službu nebo vojenská cvičení podle branného zákona č.49/1949 Sb. ve znění pozdějších předpisů?“ Třetí otázka: „Učí NSSJ, že člen NSSJ nemá nastoupit a vykonávat civilní službu podle zákona č.18/1992 Sb. o civilní službě, ve znění zákona č.135/1993 Sb.?“ Na položené otázky odpověděl přípravný výbor po konzultaci s právníky brooklynského vedení nepravdivě: „Ne, NSSJ to nevyučuje.“ 150 (Viz faksimile Dopisu přípravného výboru NSSJ z 30.7.1993 str.1, str.2 a str.3) I když se v bližším komentáři k těmto odpovědím (následně pak i v „Objasnění k registraci NSSJ“, zasílaném do jednotlivých sborů) výbor snažil nejrůznějšími pseudoargumenty své odpovědi zdůvodnit, lež zůstává lží, i když je nazvána kličkou. (Viz faksimile vysvětlujícího dopisu - zde) Například v otázce transfuze krve jsou SJ usvědčováni vlastní literaturou (Viz www.krev.info). V otázce civilní služby pak nátlakem, který na své členy vyvíjeli, aby tuto službu odmítali. Pokud některý svědek v souladu se svým vlastním svědomím civilní službu nastoupil, byl z organizace vyobcován (Viz zde). Po této události rostlo mezi SJ rozčarování, narůstal počet odchodů, objevila se schizmata (posílila Společnost pravověrných svědků Jehovových v Havířově) a první skupiny konvertitů k renomovanému křesťanství (Getsemany v Praze, Milost v Plzni aj.) 151 (Viz zde)
Registrace - příloha str.1 |
Registrace - příloha str.2 |
Registrace - příloha str.3 |
Vysvětlení sborům |
Náboženská společnost Svědkové Jehovovi byla v České republice oficiálně registrována 1. 9. 1993. V roce 1994 Společnost dostala darem desetipodlažní panelový dům v Praze 9 (Bryksova 939/37 - Černý Most 2), který značným nákladem zrekonstruovala a upravila pro potřeby tzv. odbočky. Literatura pro Českou republiku se tiskne v jedné ze 33 tiskáren Společnosti – v Selters/Taunus v Německu, která zaměstnává na 1400 pracovníků.
NSSJ v ČR nyní řídí tzv. výbor, jenž v současné době tvoří MUDr.Ondřej Kadlec, CSc. 152 , Eduard Sobička a Jan Glückselig. Jsou jmenováni vedoucím sborem SJ. Jeden člen výboru je zároveň koordinátorem odbočky, v této funkci se střídají. Výbor řídí tzv. rodinu Bethel, kterou tvoří přibližně 50 pracovníků působících ve čtyřech odděleních: nemocniční informační služby, překladatelské a kompoziční oddělení, služební oddělení a stavební oddělení. Oblastní dozorce pro ČR - Pavel Somr - dohlíží na práci 12 krajských dozorců, kteří se starají o 246 sborů SJ u nás. Počet svědků Jehovových v ČR se poslední dobou snižuje. V roce 1999 jich bylo 16 058.
V roce 1996 vedoucí sbor odvolal zákaz vykonávání civilní služby. Ti ze svědků, kteří ještě předtím civilní službu nastoupili a byli za to vyloučeni, byli však i nadále považováni za odpadlíky. Bylo zakázáno se jim jakkoli omlouvat, neboť „ke svému jednání se rozhodli v době, kdy to bylo považováno za kompromis“ (Dopis - viz zde). 153
Ve své práci jsem na několika místech ukázal, jak v minulosti vedení organizace rozhodovalo o tom, co je a co není v souladu s osobním svědomím jednotlivých členů. Za svá zmanipulovaná rozhodnutí však vždy nesl odpovědnost daný svědek Jehovův, nikoli organizace. Ta nikdy nebyla ochotna jakoukoli odpovědnost nést a za své členy se nepostavila. Tento trend zjevně trvá i nadále.
 - Z ilegality do "ilegality" (1955-60) |
Závěr -  |
NÁBOŽENSKÁ SPOLEČNOST A STÁT - Historie svědků Jehovových v Československu - zpět na OBSAH
© Straznavez.CZ, www.straznavez.cz